Můj Bůh je pitbull a představila jsem si, jaký by byl život bez něj

Zvířata mi dávají poslední dobou zabrat. Hank se nemůže vyrovnat s háráním fenek v okolí, Pepper zahájila šňůru protestních akcí založených na nočním čůrání po chodbě, kocour zmasakroval sousedovic kocoura a Luna se nechala zavřít u sousedů na zahradě a já ji odtud ve dvě ráno lovila… Člověk se pak neubrání představě, jaké by to asi bylo, kdyby tady nebyli...

Bydlím v Praze. Minimalistické pojetí starého pražského bytu s vysokými stropy kazí jen nízký a poměrně dlouhý konferenční stolek, po kterém jsou rozházené časopisy, notýsky, pastelky, jídlo a kníhy. Mám krásnou semišovou sedačku křiklavé barvy. Na ní je několik polštářů a plyšáků, kteří úspěšně děsí mužské návštěvy.

Doma vlastně stejně moc nespím - hlavu složím tam, kde se mi zachce. Mám trochu problémy v práci, protože tam chodím v oblečení z předchozího dne, pozdě a jsem neustále unavená. Ale je to jedno, protože mě ta práce stejně moc nezajímá - člověk najde v hlavním městě fleka za barem přece vždycky.

Cítím se často osaměle, ale rychle to zaženu na tahu s kamarády. A moje sny? Asi jsem někdy nějaké měla. Ale už je to tak trochu jedno. Do prázdného bytu s měkkými koberci se vracím nerada, i když je to tam moc hezké. Takhle jsem to přece chtěla. Nebo ne?

Realita:

Tak nějak takhle by to bylo. Místo toho žiju prakticky v holobytě, poslední přeživší polštáře mají ukousané rohy, místo sedačky mám palety s matracemi, bydlím za Prahou ve starém baráku s dlážděnou podlahou a jelikož byl Hank odmalička magor, potřebovala jsem s ním trávit co nejvíc času. Takže jsem se zkusila z domu začít živit tím, co byl vždycky můj sen a co jsem studovala - psaním. 

Štvou mě teď všichni mí zvířecí spolubydlící. Hodně mě štvou. Ale domů se vracím co nejdřív a moc ráda. Kéž by jim za to člověk mohl poděkovat tak, aby to pochopili...