Můj Bůh je pitbull. Ale proč vlastně?

Odmalička jsem byla posedlá zvířaty. Z každého plyšáka (velkého zajíce, Pikatchu i obřího medvěda) se rychle stal oběšenec, kterého jsem za sebou vláčela předstírajíc, že jde o psa na vodítku. Jenže doma se mé nadšení nesetkalo s pochopením - matka nesnášela vše živé a táta se zvířat bál. Ale z touhy po vlastním psovi mě nevyléčili ani interaktivním Furbym, ani tamagoči zvířátkem.

Odmalička jsem byla dost nemocná. Nesměla jsem začít ani plakat, abych se neudusila. I obyčejné nachlazení v dospívání doznívalo týdny v podobě nesnesitelného kašle. Pubertu jsem pak strávila na antibiotikách a ve vysokých horečkách. Když se ostatní děti koupaly, jezdily venku na kole a líbaly v letním kině, já ležela doma v posteli. Můj pokoj byl mé osobní peklo.

Žrádlo až na prvním místě

I tak se nám s tátou podařilo před matkou, která přísahala, že jí další živá věc (domů jsem tahala přejeté ježky, pulce, džungárky, želvy…) neprojde přes práh, prosadit, že budeme mít psa. Ponořila jsem se do knížek o plemenech a výcviku. Nedlouho potom jsme jeli do chovky pro štěně tibetského španěla. Bylo mi devět a splnil se mi sen. Celé hodiny jsem pozorovala, jak Tibi spí, když nespal, trénovala jsem s ním lehni, sedni, dej pac… Bohužel moji rodiče o psech nic nevěděli. A nenapadlo je přihlásit nás na cvičák. Takže pes nakonec padl do spárů žrádla a jeho původce - mojí matky.

Z milého společenského psa se stala dominantní agresivní bestie, která mi několikrát prokousla lýtko a odmítala mě pustit do mé vlastní postele. Miloval jen jedinou osobu a já jí nebyla. Zlomilo mi to srdce. Pak přišla puberta a starosti s dospíváním. Myšlenek na to, mít po boku chlupatého a věrného parťáka, jsem se vzdala.

Ani v pozdějším věku mě zdravotní problémy neopouštěly. Onemocněly mi ledviny a každý měsíc mě vezla sanitka. Jako by mi něco chybělo. V několikáté nemocnici mi v testech vyšlo, že moje tělo infikuje samo sebe a nemám žádnou imunitu.

Proč se nelitovat při výběru psa?

Takže v záchvatu pocitu sebelítosti a s přesvědčením, že jsem neustále jen oběť nespravedlivých okolností, jsem se při volbě plemene nezachovala zrovna nejrozumněji. Jako nejlepší nápad mi totiž přišlo pořídit si amerického pitbulteriéra. Plemeno, které je silné, zdravé a nezničitelné, tedy je vším, čím já nebyla.

Jenomže holka s podlomeným zdravím, prakticky nulovými zkušenostmi se psy a odporem k vycházení z bytu (přísahám, že jsem v té době nevěděla, jaké je venku roční období), by si prostě neměla pořizovat psa, který utáhne auto. Nenechala jsem si to ale vymluvit. O měsíc později jsem jela pro Hanka.

Hank byl nejsladší štěňátko na světě. Pro mě jako člověka, jehož párty se odehrávaly v noci ze čtvrtka na neděli, byl jediným tvorem, který měl alespoň stín šance, že mi změní život. Po půl roce s ním jsem si všimla, že jsem poprvé v životě několik měsíců bez antibiotik. Že můžu chodit ven, dýchat a jedna jízda autobusem pro mě neznamená týdny respiračních problémů. Nejsilnější pes ze všech mě uzdravil. Jenže přišly jiné problémy.

Cvičák? Ne, děkuji. Raději ti zničím byt

Hanka jsem zodpovědně socializovala a hledala pro něj vhodný cvičák. Nepodařilo se. Na všech si s malým divochem nevěděli rady nebo se ho báli, takže Hank rostl jako dříví v lese. V devíti měsících neměl přivolání, zapomněl i sedni, vytahoval z košů a následně žral pytlíky s psími hov*y a pustil se do demolice bytu. Den po mých narozeninách naštěstí převrhl v hospodě celý stůl s pivy na specialistu ve výcviku bull plemen. Díky Bohu (nebo Hankovi?) za mé štěstí v neštěstí…

Tím začala zcela nová etapa mého života, který se začal plně točit kolem mého nevycválaného psa. Začala jsem s Hankem makat, víkendy trávila na cvičáku místo v hospodě a po práci za ním hned pospíchala domů. Často přemýšlím, jestli bych už dávno nebyla mrtvá, kdyby nebylo Hanka. Díky němu můj život dostal řád. Díky němu jsem se uzdravila. Díky němu jsem si mohla začít plnit sny, protože můj život měl konečně smysluplný odrazový můstek.

Nedávno jsem četla knížku o psychosomatice a nemocech. Často se v ní hovoří o víře. Tak jsem si snažila představit, jak by asi vypadal můj Bůh. A první, co mi vyvstalo na mysl, byl pitbull. Ztělesnění bezpodmínečné lásky, síly a vnitřní čistoty. Bytost, která mě zachránila. Bytost, která věří ve mě a já v ni. Takže vám říkám: Můj Bůh je pitbull!