Naděje ve středu zase někam odešla

Po druhé půlce včerejšího týdne plném zvláštních politických prohlášení, lží a polopravd mám touhu sbalit obrovskou krabici kapesníků, Alfonse a sednout si někam do zapadlý vinárny, kde se myšlenky tiše topí na dně sklenice vína. Někam tam, kde se naděje při pohledu na dno v posledním loku ještě jednou zazrcadlí, pomalu rozplyne a stejně jako špatně uskladněné Sylvánské, zanechá na jazyku pachuť. Možná bych si mohla dát na krk ceduli „jsem Olga, malilinkatá částečka záchranný brzdy obrovskýho problému, dobrovolný suplující státních složek a nefunkčního systému, plivněte mi do tváře, netřeba se zdráhat.“ To jen kdyby mě někdo hledal. Nikdo mě ale hledat nebude, protože důležitý věci se tady rozhodují od stolu a po krátkém zamyšlení, realitu viděti a znáti netřeba.

Možná vedle mě budou sedět další, mnohem větší částečky týhle brzdy, než jsem já a u vedlejšího stolu si nalije sklenku člověk, který právě odeslal tisícikorunu na polámanýho psa. Všichni budou sedět tiše a v jejich sklenkách se bude s pocitem bezmoci topit to samé.

Názory ve facebookových diskuzích od lidí, kteří se doma zamysleli a museli to hned lípnout někomu na zeď. Ti, kteří někdy poplácají po zádech, ale kdyby to sebralo trošku z jejich pohodlí, udělá se krok zpět. Polovina společnosti, která netuší. Komentáře o králíkovi na smetaně, která má u diskuze o velmi bolestném usmrcování zřejmě vyhrát největší počet lajků, jakože humor. Ti, kteří do diskuze vnesou děti, víčka nebo shnilou lavičku, protože řešit problémy najednou, je zřejmě nemožné. Nálepky aktivista i výsměch. Přátelé, kteří pod statusy dají facebookovej lajk, ale vyrobí si doma štěňátka a mají nějaké své podivné „ale“.  Známí, kteří považují diskuze za zbytečné, málo zábavné a občas se ušklíbnou, protože řešení týraných zvířat zřejmě znamená přehánět to nebo jistojistě doma šišlat na svého psa a dávat mu čepičku.

A také konec minulého týdne. Politické rozhodnutí vyslovené bez znalostí.

Naděje na změnu, která se nekoná.
Překlad je jasný. „Týrejte dál, je to v pořádku, nic se vám nestane.“

Dočaskářský boty jsem obouvala s obrovskou nadějí, která cestou pekelně dostala na frak. Z nadšence doufajícího ve 100% se stal čekatel na alespoň něco s upřeným pohledem na další generace. Možná za sto let, možná nikdy. Možná se lidskost prostě ztratila a už ji nenajdeme.

Když moje preferovaná strana TOP 09 přišla s novelou trestního zákona, nezbytnou součástí dlouhé cesty za změnou, byla jsem ještě o fous pyšnější volič.

Informace, že se na novele nepracuje od stolu v přesně padnoucím saku, ale je v rukou právníka, který někdy běhá s rouškou v terénu a situace důvěrně zná, v rukou komise složené ze spolků a záchranářů a lidí, kteří realitu denodenně řeší a podílí se na ní odborníci na trestní právo z Právnické fakulty Univerzity Karlovy, trestní soudci řešící týrání zvířat, prezidentka Komory veterinárních lékařů a další, mě naplnila nadějí.

Ve středu ale bohužel přišla dobře mířená facka. V diskuzích a vyjádření politické strany s autobusem jsem si mohla přečíst, že prý zvítězil rozum. Že se tomu pár dní poctivě věnovali. Že zamezili plošnému zvýšení trestů, protože mají za to, že primárně máme řešit množírny. Že snad do konce roku přinesou nějaký návrh krátkodobých trestů. Možná. Někdy.

A tak děkujeme. Přemýšlejte dál od stolů, času dost.

My, tyrani i zvířata na dně rybníků, kdesi ve křoví, umláceni lopatou nebo ukopání, tady budeme dál. Není, kam spěchat.