Olga Minaříková

I když má Pupík svůj inzerát na domov vyvěšený už pár týdnů, nikdo vhodný zatím bohužel nezavolal. Pokud totiž vylezete po pěti letech z množírny, holt se vytvoří takovej malej seznam věcí, co potřebujete.

Jsme národ pejskařů, to je prostě fakt. Nutno ovšem podotknout, že to naše pejskařství je takový trošku nevzdělaný. Mnohdy nevidíme dál než svého Puňťu a naše společný spolubývání a přesto chodíme pravidelně přispívat na Facebook svými názory. Názory, utvořenými na základě Puňti. Dívat se dál netřeba. Vyslovujeme je až moc hlasitě. A čím jsou hloupější, tím víc si za nimi stojíme.

O víkendu bylo na sociálních sítích živo. A byla to bohužel nepěkná podívaná.

Ale nikdy vám to neřekne. Pokud tedy nejste třicátý za den, to se to možná dozvíte.

Moje vydavatelka říkala…

V dnešním sloupku pokračujeme v tématu „stále se mnou bydlí Pupík“ a to dílem posledním. A tak mi dovolte vyhlásit do světa, že Pupík hledá svůj vysněný domov!

Věřím, že každá bytost má někde svoji spřízněnou duši. Takovou, která bere nedostatky a dost možná je ani jako nedostatky nevidí, a nebo jí přijdou vlastně roztomilé. Takovou, která bezpodmínečně přijímá to, kde by někdo jiný řekl „tohle není nic pro mě“. Takovou, která pofouká, co zrovna bolí. A taky věřím, že bytosti, které se mají potkat, se jednou potkají.

Já jsem strašně měkkej dočaskář a všechny veterinární úkony svých svěřenců hluboce prožívám. Naklepávám polštářky po kastraci, nechávám si otevřené dveře do sprchy, abych slyšela každé pípnutí a vytvářím malé postýlky, aby nikde nic netlačilo.

V minulém blogu jsem poctivě hlásila nového spolubydlu. Pupik u mě stále ještě bydlí a kromě blinkání do postele už jsme venku udělali pár kroků. V pátek nás čeká kastrace a o nějaký ten blog dál tu bude hledat domov, tak se připravte.