Z deníku dočaskářky

Jsme národ pejskařů, to je prostě fakt. Nutno ovšem podotknout, že to naše pejskařství je takový trošku nevzdělaný. Mnohdy nevidíme dál než svého Puňťu a naše společný spolubývání a přesto chodíme pravidelně přispívat na Facebook svými názory. Názory, utvořenými na základě Puňti. Dívat se dál netřeba. Vyslovujeme je až moc hlasitě. A čím jsou hloupější, tím víc si za nimi stojíme.

O víkendu bylo na sociálních sítích živo. A byla to bohužel nepěkná podívaná.

Ale nikdy vám to neřekne. Pokud tedy nejste třicátý za den, to se to možná dozvíte.

Moje vydavatelka říkala…

V dnešním sloupku pokračujeme v tématu „stále se mnou bydlí Pupík“ a to dílem posledním. A tak mi dovolte vyhlásit do světa, že Pupík hledá svůj vysněný domov!

Věřím, že každá bytost má někde svoji spřízněnou duši. Takovou, která bere nedostatky a dost možná je ani jako nedostatky nevidí, a nebo jí přijdou vlastně roztomilé. Takovou, která bezpodmínečně přijímá to, kde by někdo jiný řekl „tohle není nic pro mě“. Takovou, která pofouká, co zrovna bolí. A taky věřím, že bytosti, které se mají potkat, se jednou potkají.

Já jsem strašně měkkej dočaskář a všechny veterinární úkony svých svěřenců hluboce prožívám. Naklepávám polštářky po kastraci, nechávám si otevřené dveře do sprchy, abych slyšela každé pípnutí a vytvářím malé postýlky, aby nikde nic netlačilo.

V minulém blogu jsem poctivě hlásila nového spolubydlu. Pupik u mě stále ještě bydlí a kromě blinkání do postele už jsme venku udělali pár kroků. V pátek nás čeká kastrace a o nějaký ten blog dál tu bude hledat domov, tak se připravte.

Na facebookových zdech mé sociální bubliny se často sdílí dojemné nebo vtipné obrázky zvířecích přátel a jedno z poselství zní, že naši kočičí a psí přátelé nás učí a nějak dojemně to pokračuje. Musím jedině souhlasit. Moji psí přátelé mě učí. Posouvají hranice mých nervů, potřeby čistého interiéru, sebeovládání a přináší pocity trapnosti a studu.

Minulé týdny hodily na mou záchranářskou duši deku a zanechaly ve mně hořkou pachuť. Mediálním prostor zahltily polopravdy a podivné informace, které se měly zřejmě tvářit jako senzační odhalení a taky tam bylo pár jasných lží. Výkřiky jednotlivců mířily přesně, a i když se cestou zřejmě pod tlakem postupně mírnily, poslaly neznalé veřejnosti jasný vzkaz. Spolky na ochranu zvířat jsou zlo! Zdali jenom kvalitní žurnalistika dostává na frak nebo tu jde o něco jiného, můžeme zatím jenom spekulovat. O tom, komu to všechno ale nejvíce ublíží, spekulovat nemusíme. Ano, jsou to bohužel právě zvířata.

Než do mého života vstoupil Alfons, Mazánek a řada dočasných smraďochů, měla jsem celkem jasnou představu, co by v mém životě mělo být a taky co by tam být nemělo a chvíle ostudné trapnosti jsem si vytvářela pouze sama. Chuligáni to ovšem hodili úplně na jinej level.