Jsou lepší Kobry a užovky, Vlastníci, nebo Nabarvené ptáče? Zajímavých filmových projektů se v posledních deseti letech urodila celá řada, takže se podívejme na ty, které se zapsaly nejvýrazněji.
Ačkoli se často mluví o krizi české kinematografie, při zpětném pohledu najdeme i v minulé dekádě řadu děl, která jen tak nezapadnou. Mezinárodně nejzdařilejší byl loňský rok díky festivalovému úspěchu Nabarveného ptáčete – ale pustit bychom si toho mohli mnohem víc. Přinášíme žebříček těch nejvýraznějších filmů vzniklých v letech 2010-2019.
10. místo: Poupata
Spousta těžkých příběhů bývá v českých filmech zlehčována a končí jako tragikomedie. O to cennější jsou případy, kdy tvůrci neuhnou k úlevné legraci a divákovi servírují nekompromisní dramatické vize; a extrémním případem na tomto pólu jsou Poupata. Režijní debut Zdeňka Jiráského nám koncem roku 2011 představil nefalšovanou depresi na příkladu jedné nízkopříjmové rodiny, která se svými démony bojuje, jak dokáže – jenže selhává, jak může.
9. místo: Rodinný film
Původem Slovinec Olmo Omerzu je spjat s tuzemskou FAMU a do naší kinematografie vnáší podnětnou balkánskou surovost. S ní slavil nejvíce úspěchů před dvěma lety s mladickou road movie Všechno bude, ovšem ještě odvážnější byl Rodinný film v roce 2015. Ten se na tradiční českou rodinu dívá znepokojivým pohledem, který může odhalit praskliny ve zdánlivě bytelné textuře rodinných vztahů. Dva rodiče, dvě děti, intimní pohled vnímavého filmaře a ztracený pes. Občas může esence češství vzejít i z lublaňských kořenů.
8. místo: Nabarvené ptáče
Nejvýraznější filmový projekt posledních let se nakonec do užší oscarové nominace nedostal, přesto se v tvrdé konkurenci procpal do nejlepší desítky neamerických snímků za loňský rok. Ambiciózní adaptace kontroverzní knihy stála Václava Marhoula 11 let práce a bezesporu se zapsala do dějin naší kinematografie. Černobílá kamera Vladimíra Smutného sleduje putování malého chlapce po válečném slovanském venkově a ukazuje hrůzy, jež se skrývají v našich nitrech. Žádná rodinná pohoda, ale zároveň ani děsivě nelidský film, jak první projekce na benátském festivalu naznačovaly; „jen“ velmi kvalitní podobenství.
7. místo: Rodina je základ státu
Robert Sedláček si úspěšně buduje pověst kontroverzního tvůrce, který nejde pro ostrá slova daleko. Svůj talent navíc rozprostírá od podivných komediálních počinů přes svérázné dokumenty až po výpravné seriálové návraty do naší minulosti. Svého dosavadního vrcholu dosáhl v roce 2011 s trudnou kritikou poměrů skrývající se pod nakonec jen lehce ironickým názvem Rodina je základ státu. Autorsky silný pohled na tuzemský fenomén tunelování, reálné dopady finanční krize i stále ve vzduchu visící hrozby kolem tradiční rodiny – to vše dokázal Sedláček skloubit do podoby potemnělé komedie, která baví i mrazí zároveň.
6. místo: Staříci
Herecké výkony Jiřího Schmitzera a Ladislava Mrkvičky jsou sice samy o sobě obdivuhodné, ovšem až jejich vedení ze strany Martina Duška a Ondřeje Provazníka posouvá tuto stařeckou elegii na další úroveň. Příběh o pomstě a touze po spravedlnosti má až westernové kontury, avšak bledne ve světle neúprosné reality – tam, kde si hrdinové jiných filmů jdou nekompromisně za svým, čelí skleslí hrdinové tohoto filmu limitům svých stárnoucích tělesných schránek.
5. místo: Domestik
Debutující Adam Sedlák před dvěma lety fascinoval karlovarské publikum svým živelným thrillerem kombinujícím vztahovou depresi s nepříjemnou fyzičností. Kyslíkový stan uprostřed bytu, kterým se ambiciózní, leč druhořadý cyklista připravuje na životní závod, je středobodem skomírajícího manželství, v němž perfekcionismus a touha po kontrole dláždí cestu ke vzájemné destrukci. Tento bytový horor tematizující sebestřednost nekompatibilní s funkčním vztahem posloužil jako výborný odrazový můstek pro budoucí kariéru.
4. místo: Vlastníci
Závěr dekády byl v našem filmu nezvykle silný, a tak se hned tři snímky z loňského roku probojovaly až do finální desítky. Nejvýše z nich hodnotíme Vlastníky, filmový debut Jiřího Havelky vycházející z jeho divadelní hry. Společensky angažovaná komedie si vystačí s jednou místností a tuctem výborných herců, kteří si své symbolické party zjevně užívají. Spokojení diváci se loni na podzim dočkali jak nesmlouvavého rýpání do politické garnitury, tak i bizarních dialogových výměn, jež jsou nesporně trefně odposlouchané ze skutečných domovních schůzí.
3. místo: Pouta
Snad žádný český počin nedokázal reflektovat normalizační šeď s tak děsivou samozřejmostí jako právě Pouta. Suverénní režie Radima Špačka filmu dominuje stejně jako skvělý herecký výkon Ondřeje Malého. Ten si svou úlohu zavrženíhodného oportunisty, v němž se tváří v tvář ideové vyprázdněnosti skomírajícího režimu něco zlomí, nadmíru vychutnal, a tahle znepokojivá kreace stojí za vidění i dnes.
2. místo: Ztraceni v Mnichově
Petr Zelenka byl na vrcholu popularity počátkem 21. století. Díla jako Knoflíkáři, Rok ďábla či Samotáři (k nimž psal scénář) dnes patří mezi tuzemské kultovky, po nich si Zelenka dával s další tvorbou docela načas. V roce 2015 se však do kin přihnala žánrová směsice a typicky zelenkovská mystifikace Ztraceni v Mnichově, která pro leckoho představovala příliš silné kafe. Edukativní vložky související se smutným pozadím mnichovské dohody se prolínaly s podivnou trapnokomedií o natáčení filmu. Tenhle vrstevnatý snímek toho pod povrchem ukrývá mnohem víc, než by se zdálo.
1. místo: Kobry a užovky
Snad nikdo v současném českém filmu nedokáže tak dobře skloubit mainstream a hlubší sociální vhledy jako Jan Prušinovský. Jeho seriálová tvorba (Okresní přebor, MOST!) už bez přehánění zlidověla a v té filmové dosáhl vrcholu právě v polovině minulé dekády. Bratrské duo Matěj a Kryštof Hádkovi ztělesňuje dva typy lidí, kteří to spolu rozhodně nemají lehké – přesto se musejí snažit vedle sebe koexistovat. Zábava, hlášky, ale i soucitný povzdech nad těmi, kteří žijí na okraji společnosti. Kobry a užovky zaujmou snad každého správně naladěného diváka.
Bonusové čestné zmínky
A na závěr přihodíme ještě trio filmů, které se do výběru celovečerních kusů dostat nemohly. Předně si zaslouží zmínku krátkometrážní Dcera, jež loni na podzim získala studentského Oscara a dostala se až do letošního výběru v rámci samotného slavnostního ceremoniálu. Přestože nejcennější sošku nakonec nezískala, podařilo se jí během čtvrthodiny nabídnout tolik emocí a myšlenek, o kolika si může většina celovečerních filmů nechat jenom zdát.
Opačná je situace o Hořícího keře, původně televizního filmu, který se nakonec v určité podobě dostal i do kin. Na ploše bezmála čtyř hodin představila polská režisérka Agnieszka Holland rozsáhlý portrét Jana Palacha i dění souvisejícího s pražským jarem a následným normalizačním vystřízlivěním. Zisk dvanácti Českých lvů jen korunuje veleúspěch tohoto díla.
A hokejoví fanoušci (tedy téměř všichni Češi) si přišli na své díky dokumentu Pásky z Nagana, v němž talentovaný filmař Ondřej Hudeček spojil síly s americkými producenty a přinesl svižný sportovní dokument, jenž s odstupem dvou dekád od památného vítězství připomněl neopakovatelnou atmosféru tehdejšího nadšení.
