Nejslavnější podvodník Sovětského svazu. Napálil Mazaný Vaňka i samotného Brežněva?
Na stole Leonida Brežněva ležel dopis. Nicotná záležitost, kterou by se vládce největšího státu světa vůbec neměl zabývat. Generální tajemník ÚV KSSS se přesto do osobního vzkazu začetl. Pozvedl husté obočí a nakonec na papír napsal – bez prodlení vyhovět. Leonid Brežněv právě naletěl podfukáři. Pravda, nebo lež? Některé zprávy o nejslavnějším podvodníkovi SSSR tuto kapitolu vynechávají, jiné ji považují za fakt.
Mazaný Vaňka – to byla přezdívka, pod kterou se Ivan Arsenjevič Petrov v Sovětském svazu zapsal do dějin zločinu. V podsvětí se mu také říkalo Hvězdopravec. Miloval hvězdy, ale s vesmírnými tělesy to nemělo nic společného. Jeho zločinná dráha byla z pohledu podsvětí úctyhodná – celkem byl odsouzen k 93 letům odnětí svobody, devět krát z vězení uprchl a jednou si vyslechl rozsudek smrti. Přesto se dožil úctyhodného věku 100 let.
ČTĚTE TAKÉ: Černá kronika SSSR. Znásilnění, které se vymykalo brutalitou i cynismem pachatelů
Nedaleko Tveru, asi sto kilometrů od Moskvy směrem na Petrohrad, leží víska Pasynkovo. Právě tam se Ivan Petrovič roku 1900 narodil. O jeho dětství mnoho nevíme, ale určitě nepatřil mezi děti, které na svět přišly se stříbrnou lžičkou v puse. Bylo mu deset let, když ho poprvé chytili. Do rukou carské policie se dostal ještě několikrát za krádeže jídla nebo kapsářství. Prostě byl to malý zlodějíček, který vždy vyvázl jen s nízkým trestem. Ve víru událostí první světové války, revoluce a občanské války se jeho osud na čas ztrácí.
Jméno Ivana Petrova se v soudních spisech objevuje až v roce 1925 a pak v rychlém sledu i v dalších letech, kdy si vyslechl rozsudky za majetkovou trestnou činnost – jinak řečeno kradl před revolucí i po ní. Tady se ale zřejmě prvně objevuje jeho záliba v používání falešných identit. Pokaždé byl totiž odsouzen pod jiným jménem. O třicet let později dovednost vydávat se za někoho jiného dotáhl k dokonalosti.
Čtěte také
V roce 1931 sovětské moci došla s Ivanem Petrovem trpělivost a poslala ho na obávané Solovecké ostrovy. Původně klášter se v roce 1923 stal vzorovým pracovním táborem systému GULAG. Uprchnout nebylo kam, 20 000 vězňů kromě dozorců v nehostinných podmínkách severu drželo i moře. K nejbližšímu břehu to je 40 kilometrů. Přesto se Petrovovi podařilo z tábora uprchnout, začala se rodit legenda o Mazaném Vaňkovi.
Trest smrti pro zloděje
Sovětský svaz byl velký a jeden člověk se v něm snadno ztratil. Mazaný Vaňka se dokázal ukrývat až do roku 1934, kdy ho opět chytili. Tentokrát ovšem poměry výrazně přituhly. V období tzv. Velkého teroru padaly hlavy mocných členů strany i řadových občanů. Došlo i na Mazaného Vaňku, který opět skončil v rukách policie. Nesoudili ho za prosté krádeže jako dřív, ale podle dva roky starého „zákona tří klásků“ a vyslechl si rozsudek smrti.
Zákon tří klásků
„Zákon tří klásků“ z roku 1932 se ve skutečnosti jmenoval „zákon o ochraně majetku státních podniků, kolchozů a společností a o upevnění společného vlastnictví“. V podstatě tedy postihoval stejnou trestnou činnost, které se v Československu později říkalo rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Byl ale podstatně tvrdší. Zatímco u nás bylo rozpětí trestů od pěti do patnácti let, v Sovětském svazu postihy začínaly na deseti letech a končily trestem smrti. Sovětská moc dělala rozdíl mezi okrádáním občanů a okrádáním státu. Ten druhý případ považovala za mnohem nebezpečnější.
I když „zákon tří klásků“ byl formulován tak, aby zahrnoval co nejširší spektrum rozkrádání družstevního a státního majetku, jeho autoři mířili především na zemědělství. Nucená kolektivizace na přelomu 20. a 30. let vedla ke katastrofálnímu snížení zemědělské produkce. Objevili se spekulanti, kteří kradli ve velkém. Zákon ale dopadal i na obyčejné rolníky. Z pohledu sovětské moci kradli také, i když si nechávali potraviny, jen aby nezemřeli hlady. Tvrdé represe následný hladomor jen zhoršily. Výsledkem bylo, že vymíraly celé oblasti v těch nejúrodnějších částech SSSR.
Mazaný Vaňka měl štěstí. Zatímco po celé zemi příslušníci NKVD popravovali tisíce lidí, recidivistovi změnili trest smrti na odnětí svobody. A z vězení ho dostala válka, v roce 1944 je jako příslušník trestné jednotky zraněn. Svou vinu tak podle zákona smyl krví a na konci války z něj byl opět svobodný člověk. Což ovšem neznamená, že by se stal jiným člověkem. Jedno ponaučení si ale ze svého dosavadního života odnesl – krádeže se nevyplácejí, dál se bude zabývat lukrativnějšími podvody.
Lázeňský švihák a milovník zlatých hvězd
I mezi podvodníky jsou specialisté a Mazaný Vaňka se rozhodl na živobytí vydělávat jako „katala“. Tak se říkalo falešným hráčům karet. Bylo to odvětví výnosné a v podsvětí uznávané.
„Katalové“ pracovali například ve vlacích do lázní. Cestovali v nich lidé na dovolenou s nabitými peněženkami. Jízda trvala i několik dní a tak se snadno nechali přemluvit k partičce karet. Ty samozřejmě byly „cinknuté“.
Podvodník musel být i dobrý psycholog. Z nevinné hry o drobné se postupně stal hazard a oběť na konci cesty vystupovala zcela „oškubaná“. Ale mělo to i svá pravidla – falešný hráč své oběti nechal drobné na cestu zpátky. Okradený si jen málokdy stěžoval – i on totiž hazardní hrou překročil zákon.
Čtěte také
Mazaný Vaňka se nakonec rozhodl působit přímo v lázních. I když letoviska na jihu Sovětského svazu střídal, nejvíc si oblíbil Soči. Hra v karty mu vynášela... bydlel v nejdražších hotelech, jedl v nejlepších restauracích. A právě tady dostal originální nápad – ukrást hvězdu hrdiny socialistické práce. Nešlo mu ani tak o to, že byla ze zlata, ale zajistila by mu větší důvěryhodnost.
Přesně taková byla na saku lázeňského hosta Vladimira Koljabka. A tak Mazaný Vaňka zaklepal na dveře jeho hotelového pokoje a tvrdil, že se už dříve setkali. Koljabko znejistěl a marně pátral v paměti. Nenadálého hosta ale pozval dál. Rozhovor byl družný, host se choval šarmantně i pár skleniček spolu vypili. Až ráno oběť zjistila, že spolu s návštěvníkem zmizel i drahý oblek a především vzácné vyznamenání. Zlatá hvězda hrdiny socialistické práce tou dobou už zdobila hruď člověka, který se práce celoživotně štítil.
S jednou hvězdou se ale Mazaný Vaňka nehodlal spokojit – byla tu ještě jiná a o něco cennější – hvězda hrdiny SSSR. Její nositelé se v sovětské společnosti těšili nejen značné úctě, ale i výhodám. Neoblomní úředníci při pohledu na ten kousek kovu se najednou začali chovat mile a její nositel mohl počítat s tím, že v pořadníku na jakékoliv zboží bude mezi prvními.
Celkem Vaňka ukradl nejméně deset zlatých hvězd, čímž si v podsvětí vysloužil svou druhou přezdívku – Hvězdopravec. Jeden z okradených stojí za zvláštní zmínku – o své nejcennější vyznamenání přišel i Michail Jegorov. Ten samý Jegorov, který je na fotografii s Melitonem Kantariou při vyvěšování rudé vlajky na budově říšského kancléřství.
Zlaté hvězdy v SSSR
Zlatá hvězda hrdina SSSR – uděleno 12 777 kusů
Zlatá hvězda hrdiny socialistické práce – uděleno 20 651 kusů
Hmotnost obou hvězd byla shodně kolem 20,5 gramu a ryzost kovu 950, což při dnešních cenách je jenom na materiálu zhruba 50 000 korun.
Leonid Brežněv měl na saku celkem pět hvězd – čtyřikrát hrdiny SSSR a jednu hrdiny socialistické práce. Hvězdy hrdiny SSSR si ale de facto udělil sám (formálně o tom rozhodovalo prezídium Nejvyššího sovětu) – první obdržel v roce 1966, dva roky poté, co se stal generálním tajemníkem ÚV KSSS. Stejné množství měl jenom maršál Žukov, ten ale dvě hvězdy obdržel už za války. Zatímco hrdinou socialistické práce se mohl stát pouze ruský občan, hrdinou SSSR byli vyznamenáváni i cizinci. Posledním Čechoslovákem, který vyznamenání obdržel, byl v roce 1983 prezident Gustav Husák.
V jedné věci se Mazaný Vaňka z prostředí profesionálních zločinců vymykal – byl ženatý a to dokonce dvakrát a měl tři děti. Podle zákonů podsvětí rodina představovala závazek neslučitelný s dráhou zločince. Své děti Mazaný Vaňka sice nevídal často, ale postaral se o to, aby byly slušně finančně zajištěny. Na druhé straně ani v případě rodiny netrpěl přehnanými morálními zábranami. Když potřeboval další falešné dokumenty, obrátil se na tehdy už dospělého syna Jevgenije, který se vypracoval na komentátora v rozhlase. Nabídka se nedala odmítnout – buď mi pomůžeš, nebo všem řeknu, kdo je tvůj tatínek. Jevgenij mu pak měl pomáhat i při psaní dopisu Brežněvovi.
Napálil Vaňka i mocného Brežněva?
Leonid Iljič Brežněv před válkou patřil ke středním stranickým kádrům a tak se po útoku Německa na Sovětský svaz stal politrukem. Od hodnosti brigádního komisaře vystoupal až na generálmajora v roce 1945. Zlatou hvězdu hrdiny SSSR ale nedostal. Nebylo by fér, kdybychom ho považovali za „týlovou krysu“, válku viděl z první řady, ale na nejvyšší vyznamenání to nebylo. Patrně to považoval za celoživotní křivdu. Nešlo mu o výhody, ty nepotřeboval, ale o to, aby patřil do exkluzivního klubu hrdinů.
Brežněvova éra
O období, kdy Komunistickou stranu Sovětského svazu vedl Leonid Iljič Brežněv, se hovoří jako o zlaté éře i jako o období „zastoja“ – tedy stagnace. Oboje byla pravda, záleží na úhlu pohledu. Na pultech obchodů se objevilo dosud nevídané zboží a ve velkém se začaly stavět byty. Jenže společnost jako by se nikam nehýbala. Země těžila z ropného boomu, který zajistil relativní dostatek, ale nemotivoval k dalšímu hospodářskému a především technologickému rozvoji.
A tak, když se na politbyro dostal dopis podepsaný hrdinou SSSR Alexandrem Denisovem žádajícím o přidělení bytu, rozhodl se Leonid Brežněv vyhovět. Ne ve všech článcích o Mazaném Vaňkovi tuto historii najdeme, podle některých verzí mu tehdy pomohli jiní vysocí představitelé komunistické strany. Nicméně je dost pravděpodobná. Brežněv, který se považoval za jednoho ze společenství skutečných „fronťáků“, by pomoc spolubojovníkovi určitě neodmítl. A co je nejsilnější důkaz – Mazaný Vaňka dostal byt 2+1 na lukrativní moskevské adrese.
Konec Mazaného Vaňky
Jenže štěstí se Vaňky nedrželo věčně. V roce 1971 se vypravil do moskevského obchodu Berjozka, sovětské obdoby československého Tuzexu. Se zlatou hvězdou hrdiny socialistické práce na hrudi se přichomýtl k jednomu ze zákazníků. „Taková saka se teď nosí v Itálii,“ utrousil světácky.
Čtěte také
Zákazník ho poslechl. Vlastní sako i s tlustou peněženkou svěřil svému novému známému a odebral se do zkušební kabinky. Mazaný Vaňka se pokusil zmizet... Jenže okradený si toho všiml, a více než sedmdesátiletého zloděje snadno dohnal. Na policii Vaňka mluvil o omylu a nakonec simuloval infarkt. Policisté nechtěli riskovat, že jim na oddělení zemře skutečný nositel zlaté hvězdy, a tak ho odvezli do nemocnice, odkud se ale Vaňkovi podařilo uprchnout. Jenže policisté už toho věděli dost, aby si pro něj došli. Soud ho poslal do vězení na deset let. Protože už byl zapsaný jako recidivista, předčasné propuštění nepřicházelo v úvahu.
V roce 1982 naposledy Mazaný Vaňka opustil zdi vězení. Tady možná čekáte happyend o polepšeném zločinci. Jenže to by nebyla pravda. Ve skutečnosti se jen vrátil tam, kde začínal – k drobným krádežím, které už za nepodmíněný trest nestály. Vzhledem k tomu, že kriminální kariéra s důchodem nepočítá, byl až do smrti odkázaný na podporu svých dětí a vnuků. Zloděj a podvodník, který kradl za cara i za všech vládců Sovětského svazu, zemřel 10. listopadu 2000 ve věku 100 let.
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Záběry brutálního útoku v Jablonci
