Největší muzeum harmonik v Evropě: V Litovli vzniklo z daru nadšeného sběratele

Víc než půlstoletí sbírá Jiří Sedláček harmoniky a heligonky všech velikostí a tvarů. Nejstarší nástroj pochází z druhé poloviny 19. století a kromě českých jsou tu i výrobky harmonikářů z okolních zemí. „Dostal jsem se k tomu tak, že jsem viděl intarzovanou a vykládanou harmoniku anebo mě uchvátil heligonový bas a od té doby jsem je začal sbírat. Opravoval jsem je, ladil a ta nejbližší mně vždycky byla ta, kterou jsem dělal. A jak už jsem ji dal na skříň, tak zase byla další,“ vypráví v pořadu Prima Česko sběratel Jiří Sedláček s tím, že v muzeu je celkem 330 harmonik. Doma jich prý má ještě 50.

Na každou z pečlivě opravených harmonik si Jiří Sedláček rád zahraje a složitou klaviaturu virtuózně ovládá i v požehnaném věku pětaosmdesáti let.

Unikátní nástroje i hluboké příběhy

Velká část exponátů ve sbírce jsou ručně vyráběné originály nevyčíslitelné hodnoty a některé z nich mají za sebou opravdu pohnutý osud. Jako harmonika Perla, kterou harmonikář Koukal z Prostějovska vyrobil pro svoji dceru Perlu. Tím ale její příběh podle Sedláčka teprve začíná. „Prodal ji cirkusu Kludskému, procestovala s ním celý svět. Když ji potřebovali opravit, tak mu ji dali a on už ji nevrátil. Já jsem ji získal od jednoho spolupracovníka za dvě klávesové harmoniky, které ten pracovník potřeboval pro své vnuky do hudební školy.“

Mezi vystavenými exponáty jsou nástroje všech myslitelných tvarů i velikostí. Některé jsou mnohem zajímavější než ty, které běžně vídáme. „Harmoniky byly dělané na zakázku a někdo chtěl prostě u pianové harmoniky kromě kláves knoflíky, jiný chtěl kromě knoflíků klávesy. Tak to jsou takový zvláštní kusy,“ vykládá dál Sedláček, který měl až do této chvíle všechny nástroje vystavené doma. Vzhledem k tomu, že dokázaly hravě zaplnit celý výstavní sál, je těžké si představit, jak se mohly vejít do rodinného domu. Že musí být rodina a manželka více než tolerantní, to je jasné. Sběratel teď sbírku, která je největší svého druhu v Evropě, věnoval Litovli a město pro ni vytvořilo důstojné muzeum.

„My jsme neskutečně rádi, že se pan Sedláček rozhodl darovat tyto harmoniky městu. Byla to trošičku zvláštní situace, kdy pracovníci technických služeb v zimních měsících, když shrnuli sníh, tak ty rukavice vyměnili za bílé rukavičky a stěhovali pod dozorem městské policie ty nástroje sem. Samozřejmě mají nevyčíslitelnou hodnotu,“ vybavuje si začátky muzea starosta Litovle Viktor Kohout.

Jiří Sedláček věří, že svým darem přispěje k osvětě a pomůže oživit zájem o tento zajímavý nástroj, jehož zvuk je u nás stále vzácnější. „Na Slovensku je harmonika národní nástroj, tam se odmalička děti učí. Mrzí mě, že u nás ne.“