Obytným vozem napříč Českem: Božidarské rašeliniště i trail na Klínovci

Když se ostřílených karavanistů zeptáte, proč se vydávají na cesty právě v domě na kolech, většina z nich vám odpoví stejně: Je to svoboda.

Změna plánu

Jsme Janochovi a na dovolenou jsme vyrazili jako pětičlenná rodina. Dva dospělí –⁠ Daniel a Lea, jedna skoro dospělá, 16letá Daniela, a dvě děti –⁠ sedmiletá Ivanka a roční Jonáš. První díl našeho putování si můžete přečíst ZDE

O tom, že změnit plány můžete z minuty na minutu, se přesvědčíme sami hned první ráno, co jsme se v obytňáku probudili. Dan už je vzhůru a sotva otevřu oči, už mi za bubnování deště do kapoty auta hlásí: „Má pršet celý den.“ Mračí se přitom úplně stejně jako nebe, které vidím za oknem. Jasno máme záhy: Popojedeme.

Budíme děti, sklízíme postel, na níž spí holky, a chystáme snídani. Karavanem se po chvíli line vůně vaječné omelety se šunkou a kávy. Pobízet ke snídani nemusím dvakrát. Za chvíli máme všichni boule za ušima a těšíme se na nový cíl cesty, od kterého si slibujeme, že budeme moct vystrčit čumák a přitom nezmoknout.

„Jediné místo v celé republice, kde teď neprší, jsou Karlovy Vary,“ říká Dan, zatímco při snídani kouká do mobilu na meteo radar. A je rozhodnuto, jedeme právě tam. Konec konců, chtěli jsme tam tak jako tak.

Za půl hodinky zapínáme audioknihu, bezpečnostní pásy a navigace hlásí: „Cílová zastávka: Jáchymov.“

Směr západ Čech!

Tři a půl hodiny cesty, uf! Ale pravdou je, že pro ty, kdo zrovna neřídí, cesta v obytňáku uběhne prostě tak nějak rychleji než v osobáku. A to, prosím pěkně, dodržujeme všechna bezpečnostní pravidla. A za jízdy, pokud to není nutné nebo zrovna neposkakujeme v kolonách, sedíme hezky na zadku. Žádné courání po obytňáku nebo dokonce povalování se v posteli.

„Tak jsme konečně tady!“ zvolá Dan, když míjíme ceduli Jáchymov. Dan s dětmi jsou ve městě poprvé, já tam svého času bývala pracovně poměrně často. Přesto se musím přiznat, že jsem si nikdy pořádně nevšimla potenciálu, který turistům nabízí. Při pouhém průjezdu může působit ponuře a jaksi opotřebovaně, je ale pravda, že skrývá řadu pokladů. A pokud se rozhodnete sem s obytňákem zamířit, máte co objevovat i kde zaparkovat. V dosahu několika minut je stellplatzů (místa určená pro karavany, pozn. red.) dost.

My míříme na naučnou stezku Jáchymovské peklo. Karavan vzhledem k technice, kterou s sebou neseme kvůli natáčení, parkujeme před Štolou č. 1, kde už na nás čeká Miroslav Palfi. Můžeme ho nazývat amatérským průvodcem. Sice ho živí úplně jiný obor, nicméně historická data i fakta ze sebe v následujících chvílích sype s takovou samozřejmostí, jako by ve štole sám fáral nebo možná zakládal samotný Jáchymov. Za přijatelně podrobného výkladu procházíme štolu. Míjíme první bránu neboli katr, jak říká náš průvodce: „Tady strážní zůstávali, dál nechodili. Báli se radioaktivity.“

Člověk stojí uprostřed štoly, kolem něj tmavo a vlhko, a když naslouchá chmurnému vyprávění o osudech zdejších vězňů, kteří tu dřeli až do úmoru, dochází mu, jak dobře se má. A jak strašlivé příběhy se ve všech těch místech kolem děly. Po východu ven ze štoly se naše minivýprava shoduje na nepříjemných pocitech, které nás uvnitř nakrátko přepadly. Jako by se člověku najednou udělalo zle. Nicméně, jak to přijde, tak to odezní.

Pokračujeme dál po stezce, vyběhneme k takzvaným Mauthausenským schodům a dále nahoru do tábora, nebo spíše do toho, co se z něj podařilo dochovat. „Tady vězni fungovali na tři směny. Jedna fárala, druhá pracovala v táboře, třetí spala. Postele nikdy nevychladly,“ vypráví Miroslav Palfi.

Kdo chce o Jáchymově vědět víc, ať mrkne na web pořadu Prima Česko.

Čas na adrenalin i výhledy do údolí

My se teď posuneme zase dál, tentokrát na Klínovec. Míříme do zdejšího trail parku přijít na jiné myšlenky a také vykompenzovat nepříliš veselý, byť podstatný a myslím, že i potřebný zážitek.

Cestou jen přibrzdíme, abychom okoukli Stellplatz Havlovka, na němž hodláme nocovat. Je sice v těsném sousedství silnice, ta je ale tak málo využívaná, že ticho kolem je božské stejně jako všechna zeleň, která tu roste. Tady se bude dobře kempovat.

Teď ale pokračujeme na Klínovec, kde jsme za pár minut. Dan přeběhne z kabiny řidiče rovnou do ložnice, kde si ze skříňky nad postelí vybírá sportovní věci. Po chvilce už vybíhá ven z obytňáku, z držáku si sundá kolo a z garáže (úložného prostoru na konci auta, pozn. red.) si bere rukavice a helmu. Vzápětí míří na trail. Vybírá si rubínovou stezku, tedy tu náročnější. My ostatní míříme na zdejší rozhlednu. I tady nám dělá doprovod Miroslav Palfi, na vrcholku stavby ukazuje další místa, kde se psala zdejší historie.

A do toho mi zvoní telefon. Dan. „Tak jsem právě dojel, mám proraženou zadní pneumatiku,“ oznamuje s tím, že je asi v polovině trailu a neví, za jak dlouho je schopný dostat se k lanovce, která ho má svézt zpět na vrchol Klínovce, a jestli ji vůbec stihne. Ale štěstí nám přálo, stihl.

Západ slunce nad rašeliništěm

Slunce už se pomalu, ale jistě blíží k obzoru. Dan nasadí kolo zpátky na držák a opět sedá za volant. My ostatní také skáčeme do auta a popojíždíme o pár kilometrů níž. Do Božího Daru, na zdejší rašeliniště. Pojem naučná stezka děti příliš nenadchne, ale když druhé nejmladší člence posádky řeknu, že zde žijí myši mokřadní s mimořádně dlouhýma nohama a že tamní stromy jsou staré tisíce let a soustavně jim uhnívají kořeny a přitom raší nové a nové části, je nadšená.

Procházíme se po povalových chodnících, které vedou většinou rašeliniště, a přitom natáčíme a sledujeme, jak se slunce chýlí k západu. Krása!

A protože jsme na horách, dává se do nás zima. Do obytňáku se vracíme za tmy, přece jenom už se stmívá docela brzy. Ještě kousek musí děti vydržet připoutané na sedačkách, ale zhruba za čtvrt hodinky už parkujeme na stellplatzu.

Dan s Danielkou vytahují z garáže venkovní sezení a také gril, které nám půjčili v Campiri. Já oblékám děti a chystám jídlo na grilování. Po chvíli už večeříme venku, kolem nás je sice tma, ale také ticho a klid. Nádhera.

Na další den plánujeme cestu do Chebu. Prohlédneme si zdejší hrad a náměstí. O všem vám tu zase napíšu. Těšte se.