Opatření? Poprava sportu, říká MMA fighter Dvořák. UFC baví jeho přezdívka „Hrobník“

Zápasí v muší váze do 56,7 kilogramu. Dalo by se říct, že díky výtečné prezentaci v královně smíšených bojových umění UFC (Ultimate Fighting Championship, pozn. red.) se z něj stává nepřehlédnutelná masařka.

David Dvořák v nejlepší organizaci na světě porazil v září amerického soupeře Jordana Espinosu. Vítězství přineslo částečnou daň, kdy si český zápasník s přezdívkou „Hrobník“ musel dát na určitou dobu pohov kvůli poraněnému kotníku. Ten se ale hojí poměrně rychle.

Odložil jste berle i ortézu. Jak se nyní cítíte?
Už mnohem lépe. Noha je volnější, dává se do kupy. Čeká mě tedy další fáze rehabilitace a pak už se můžu vracet zpátky do formy.

Co přesně jste měl s kotníkem?
Měl jsem v něm buď natržené, nebo potrhané vazy. Jedno z toho. Ani jsem totiž nešel na magnetickou rezonanci. Byl ještě určitý problém s lýtkem, ve kterém jsem měl stlačené cévy. Původně mi chtěli dát sádru na celou nohu. Nakonec jsme to se známým, který je doktor, domluvili tak, že dostanu jen sundavací ortézu, abych měl nohu zafixovanou.

Teď už můžete začít s přípravou?
Už se mohu začít připravovat. Kvůli koronavirovým opatřením je to ale dost náročné. Asi začnu více jezdit na kole, protože zatím nechci běhat po betonu.

Když budou nařízení v ČR pokračovat, vyrazím jinam

Zmínil jste nařízení kvůli onemocnění COVID-19. Berete některá rozhodnutí vlády jako dočasnou popravu sportu?
Beru to přesně takto. Dá se to podle mě udělat tak, aby se umožnilo lidem sportovat. Nějaká nařízení jsou třeba, sport může být částečně osekán. Ale kompletně jej zakázat? S tím nikdy souhlasit nebudu. Myslím si, že to české populaci mnohem víc uškodí, než pomůže.

Jak dlouho dokážete být jako zápasník bez tréninků? Jaká doba mimo klec by pro vás byla, řekněme, fatální?
Dva týdny to asi jde. Můžete se připravovat kondičně, ale pak je potřeba trénovat specifické disciplíny, které zkrátka nikdy na kole namůžete dohnat. Proto i koukám po různých zemích ve světě, do nichž by se dalo vycestovat, abych mohl plnohodnotně trénovat.

Kam byste tedy momentálně chtěl nejraději zamířit?
Uvidíme, co všechno se povolí. Upřímně nevím, jak na tom jsou aktuálně asijské země, ale třeba Spojené státy hodně rozvolňují. A je dobré, že vízum mi platí až do listopadu 2021. Když jsme právě v USA byli před necelým měsícem, už se toho dost otevíralo. Ve státě Texas se uskuteční dokonce zápasy s diváky. Lepší se to, a proto bude Amerika nejspíše jedno z míst, kam odletím.

A kolik času tomu dáváte?
Pokud mi tady opravdu všechno zakážou, může se stát, že se za dva tři týdny sbalím a opustím Českou republiku.

Pomohlo mi, že se zápasilo bez diváků

V koronavirových časech jste nastoupil do dvou utkání – jedno bylo v březnu v Brazílii, druhé nedávno v Las Vegas. Máte nějaké zajímavé zážitky ze zápasení ve spojitosti s omezeným režimem?
S těmi omezeními to bylo zajímavé. V Brazílii šlo o vůbec první událost bez diváků. Do poslední chvíle se nevědělo, jestli se bude zápasit. UFC se dohadovalo s prezidentem země, jak to bude. Nakonec se turnaj konal, ale bez lidí.

Teď v Las Vegas to bylo celkem bizarní. V obří hale se mohlo dohromady nacházet jen sto lidí. Vždy se uskutečnily čtyři zápasy a pak všichni museli pryč, aby se navzájem potkalo co nejméně osob. Až potom přišla na řadu další čtyři utkání. Počty se dodržovaly velmi striktně. Každý zápasník měl svoji rozcvičovnu, která byla kompletně vydezinfikovaná.

Jaké to vlastně je, zápasit bez jakékoliv kulisy?
Snažím se to nějak dramaticky nevnímat. Je to samozřejmě smutné, že když zápasník vyhraje, není nikdo, kdo by mu zatleskal a podpořil ho. Každopádně jsem zatím v UFC zápasil s borci, kteří byli doma – ať už v Brazílii s Brunem Silvou, nebo v Las Vegas s Jordanem Espinosou. Myslím si, že mi to pomohlo, protože domácí prostředí by je mohlo více nabudit.

Pojďme k vašemu poslednímu zápasu, při kterém jste soupeře při vítězství v uvozovkách ukopal tak výrazně, že jste nakonec musel další týdny využívat berle. Bezprostředně po utkání jste asi ani nevnímal, že je s nohou něco špatně, že?
To vůbec. Hned po konci přišla obří euforie, vše bylo super. Ale po třech minutách opadl adrenalin, noha byla rázem fialovo-modrá. Tam už to začalo (úsměv).

Na nic si nehraju, volím poctivou cestu

Dvě vítězství v UFC ve dvou zápasech, to je více než dobrá vizitka. Kterého z nich si vážíte více?
Rozhodně toho prvního. Byl to můj premiérový duel v UFC. A šel jsem do něj s tím, že jsem se přes tři měsíce léčil ze stafylokokové infekce – jezdil jsem na infuze, byl jsem na silných antibiotikách. Opravdu mi nebylo dobře. A pak jsem mohl trénovat zhruba dva týdny, a to jen v opravdu lehké formě. Plán byl takový, že si dám zápas až v červnu, abych se v pohodě dal do kupy. V tu chvíli přišla tato nabídka…

… která se neodmítá.
Těžko něco takového odmítnete. Rázem bylo jen pět týdnů na přípravu. Do zápasu jsem tedy vlétl, dá se říct absolutně nepřipravený, i když jsme pro to udělali, co se dalo. Nakonec se podařilo i vyhrát.

Zatím stoprocentní bilance v nejslavnější organizaci světa s sebou přináší také velkou popularitu. Jak zatím vstřebáváte zvýšený zájem o vaši osobu?
Zatím dobře. Až na určité výjimky se mi nestává, že by zájem o mě byl negativní. Doposud vše v pořádku. Věřím tomu, že tím, jak se prezentuji, to vydrží. Chci se ukazovat takový, jaký skutečně jsem. Na nic si nehraju. A lidé to poznají. I když mi fanouškovská základna možná neroste tak rychle, jako je tomu u jiných zápasníků, myslím, že správně volím poctivější cestu. Nebudu mít kolem sebe tolik lidí, kteří by mě „hejtovali“ a neměli rádi.

Můžete nyní říct, že si plníte sen?
Je to tak. Moc lidem se to nepoštěstí, pro mě opravdu jde o splněný sen. Cestuji po světě, poznávám spoustu nových lidí z oboru. Jsou to skvělé zkušenosti, které mohu později přenést do trenérské praxe, a také skvělý zážitek pro mě i celý tým, který jede se mnou. A spojíme s tím další spoustu věcí, jako například právě posledně ve Vegas.

Oslava v tomto městě se asi musela vydařit, že?
Ano. (úsměv) Ale byli jsme i třeba u Grand Canyonu. Když jsem zápasil v Brazílii, dostali jsme se potom na výlet do přírody, viděli jsme například kapybary… Zážitků ve spojitosti se zápasením je spousta.

Američanům se líbí, že jsem dříve kopal hroby

Jste součástí UFC, což je ve vašem případě snad ještě výjimečnější meta než u ostatních zápasníků. Dříve jste musel u trénování pracovat například na stavbě na dálnici, dělal jste i hrobníka. Cesta k vysněné adrese zkrátka nebyla umetená do hladka. Vážíte si proto úspěchu o to více?
Ano, ano. Znám fůru kamarádů, kteří byli velcí kluci a mohli jít dělat vyhazovače někam na diskotéku, za což měli slušné peníze. To u mě nešlo. Dělal jsem všechno možné. Zmiňovanou hrobnickou práci, stavebního technika u dálnice, s kamarádem jsme čas od času stavěli jezírka na zahradách. Zkrátka skoro všechno. A ještě jsem studoval vysokou školu (Dvořák vystudoval bakalářský obor sportovní management na Univerzitě Hradec Králové, pozn. red.). Za mě to byla skvělá životní zkušenost. Vím, že když má člověk nějaký sen, maká, tak to jde.

Právě z vaší pracovní minulosti se zrodila přezdívka „Undertaker“ neboli hrobař. Co na ni říká komunita UFC? Je totiž velmi specifická a v moři přezdívek jiných zápasníků asi vyčnívá.
Je to tak, ta přezdívka se líbí. Dobře působí a hodí se, obzvlášť když je spojená se skutečným životním příběhem. A to oni mají rádi. Líbí se jim, že jsem dříve kopal hroby, hrál šachy a tak dále. Také o tom zatím pokaždé před zápasem mluvili.

A kdy se na vaší lopatě ocitne další soupeř? Už se rýsuje nějaký zápas?
Ještě to je daleko. Počkáme, až dám nohu úplně do pořádku. Uvidíme. Potenciálních soupeřů je hodně, s nějakými se pošťuchujeme na sociálních sítích, každopádně zatím nic oficiálního. Rozhodně je nereálné stihnout nějaký zápas do konce roku.

S kým se momentálně nejvíce handrkujete?
Těch lidí je více. Tim Elliott nebo třeba Matt Schnell. Také Tyson Nam momentálně vyskočil, do něj se zase navážejí jiní zápasníci. Všichni to berou tak, že já budu „hejtovat“ tebe, ty zase mě a ono se z toho něco urodí. (úsměv) Je to zajímavé.