Parkinsonova nemoc: Přichází pomalu a může trvat roky, než ji lékaři diagnostikují

Pane profesore, jaké jsou první projevy Parkinsonovy nemoci?
Začátek je nenápadný. Objevuje se například snížení souhybu (kývání) jedné horní končetiny při chůzi, zmenšení písma, ztráta čichu, pocit zatuhlého ramene, neklidný spánek s rozhazováním končetin, zhoršená výslovnost a tišší monotónní hlas, chronická zácpa nebo třeba deprese. Až po několika měsících či letech se objeví hlavní příznaky nemoci – svalová ztuhlost, zpomalení pohybů, klidový třes končetin a chůze malými krůčky. V této fázi už většinou není problém Parkinsonovu nemoc rozpoznat. Pokud je pacient správně léčen, dojde zpravidla k výraznému potlačení příznaků, takže na první pohled nemusí být nemoc vůbec patrná.

Je potřeba léčbu různě přizpůsobovat aktuálnímu stavu pacienta?
Ano, protože nemoc pomalu postupuje, což si průběžně vyžaduje úpravu léků. Po několika letech se dostaví tzv. pozdní komplikace, které se projevují dalšími příznaky, např. kroutivými pohyby, které připomínají tanec a které se dějí mimo vůli pacienta. V této fázi je už třeba uvažovat o pokročilých metodách léčby, např. hluboké mozkové stimulaci nebo léčbě pumpovými systémy, které dodávají léky přímo do tenkého střeva nebo do podkoží. Součástí je i pravidelná rehabilitace nebo užívání některých psychiatrických léků. Každý pacient je však svým způsobem jiný a u každého probíhá nemoc pod trochu jiným obrazem a jiným tempem.

V jakém věku se Parkinsonova nemoc obvykle objevuje a může postihnout i mladší lidi?
Začátek je obvykle mezi 55.– 60. rokem. Asi v 10 procentech případů může začít i před čtyřicítkou nebo po sedmdesátce.

Je toto onemocnění částečně dané geneticky?
V drtivé většině jde o tzv. sporadické onemocnění, tzn. že nikdo jiný Parkinsonovou nemocí v pokrevním příbuzenstvu neonemocní. Existují však i genetické formy tohoto onemocnění, které představují cca pět procent případů a které začínají zpravidla před padesátkou nebo i dříve.

Lze Parkinsonově nemoci nějak předcházet?
Bohužel zatím ne. Existují slibné výsledky v experimentech na zvířecích modelech, ale u člověka zatím na průlom čekáme. Víme například, že obyvatelé zemědělských oblastí mají vyšší riziko vzniku Parkinsonovy nemoci pravděpodobně v souvislosti s chronickou expozicí herbicidy a insekticidy.

Postihuje nemoc častěji ženy, nebo muže?
O něco více častěji muže.

Jaký je přesně rozdíl mezi Parkinsonovou a Alzheimerovou nemocí? 
Obě jsou to neurodegenerativní onemocnění, ale každé z nich má odlišné spektrum příznaků. Zatímco pro Parkinsonovu nemoc je typické postižení pohyblivosti, pro Alzheimerovu nemoc jde o postižení psychických funkcí, zejména paměti.

Můžete popsat, jaké jsou moderní možnosti léčby Parkinsonovy nemoci?
V České republice je péče o pacienty s touto nemocí na špičkové úrovni. Možností léčby máme více. Vyjma pumpových systémů, které do podkoží nebo tenkého střeva dodávají látku podobnou dopaminu, máme k dispozici také moderní neurostimulátory. Ty jsou určeny k hluboké mozkové stimulaci. Dokáží samy nahrát signál z mozku a průběžně jej vyhodnocovat. Cílem je reagovat na aktuální potřeby mozkových sítí, které jsou zodpovědné za řízení pohybu.

Jak to tedy bude celé vypadat v praxi?
Jednoduše do mozku zavedeme dvě tenké elektrody, které jsou spojeny tenkým kabelem, k neurostimulátoru umístěnému do podkoží na přední straně hrudníku pod klíční kostí. Stimulátor pak naprogramujeme a zapneme. To celé by mělo vést k bezprostřednímu zlepšení pohyblivosti člověka s Parkinsonovou nemocí, k potlačení třesu a snížení svalové ztuhlosti.

Je tato léčba vhodná pro každého pacienta s Parkinsonovou nemocí?
Léčba hlubokou mozkovou stimulací je vhodná odhadem pro 20 procent pacientů s touto nemocí. Funguje totiž jen na některé příznaky. Rozhodnutí o operaci proto předchází několikaměsíční testování s cílem odhadnout možné benefity a rizika, která jsou u každého pacienta jiná. V současné době ji mají jen dvě procenta pacientů v Česku, a to i přesto, že jsou zákroky u nás prováděny téměř 25 let a že je nabízejí centra v Praze, Brně a Olomouci.

Pane profesore, můžete ještě zmínit, zda a jak ovlivnil COVID-19 léčbu a vůbec rozvinutí Parkinsonovy nemoci? Je možné, že kvůli tomu, že se lidé báli chodit na prohlídky, může nyní vzrůst počet lidí s tímto onemocněním?
K navyšování počtu pacientů docházelo již v období před koronavirovou pandemií. Souvisí to zřejmě se stárnutím populace a všeobecně narůstajícím znečištěním planety. Existují odhady, že kdybychom žili dostatečně dlouho, řekněme do 130–150 let, tak Parkinsonovu nebo Alzheimerovu nemoc budeme mít všichni. Rizika však vyplývají i ze samotného covidu, který může v budoucnu nastartovat nebo urychlit neurodegenerativní procesy v mozku. Zda se tak skutečně stane, samozřejmě nevíme.

Je podle vás osvěta o tomto onemocnění dostatečná?
Nikoliv. Je nedostatečná nejen v běžné populaci, ale i mezi pacienty nebo lékaři, kteří se chybně domnívají, že operativní zákrok je určen pro pokročilé případy. Opak je pravdou. Větší šance na zlepšení příznaků je u pacientů, kteří mají pozdní příznaky nanejvýš několik let. S délkou onemocnění hrozí, že se objeví příznaky, na základě kterých bude operace zamítnuta. Hluboká mozková stimulace příznivě ovlivňuje jen některé spektrum příznaků, přičemž jiné může naopak zhoršit.

S osvětou pomáhají i pacientské organizace

Pacienti s Parkinsonovou nemocí si založili pacientskou organizaci Parkinson-Help, která se snaží nejen lidem s tímto onemocněním, ale i široké veřejnosti poskytnout potřebné informace, které jim mnohdy chybí. Z šetření mezi pacienty, který spolek Parkinson-Help provedl, se potvrdilo, že téměř 70 procent z nich nedostává od svých lékařů dostatečné informace o veškerých možnostech léčby.