Po stopách havířů: Dýmnice a ohňaři v Mayrau. Skanzen vypadá, jako by se těžit přestalo včera
Skanzen Mayrau na Kladensku už jsme v pořadu Prima Česko jednou navštívili. Ale vše, co stojí za pozornost, jsme vám popsat nestihli. Na „místo činu“ se proto vracíme. Tentokrát zavítáme do řetízkové šatny, kde se horníci převlékali. A představíme vám také dýmnici – budovu, která sloužila jako cvičiště báňských záchranářů.
Skanzen Mayrau leží v obci Vinařice a je to jediné veřejnosti přístupné místo v Kladensko-rakovnické černouhelné pánvi. Areál zůstal tak, jak z něj havíři v roce 1997 odešli. „My jsme pobočkou Sládečkova vlastivědného muzea v Kladně. Celý areál je kulturní památkou, je to jediná připomínka dobývání černého uhlí na Kladensku, abychom ukázali, jakým způsobem se tady pracovalo. I model posledního pracovního dne je udržován, abychom do toho příliš nezasahovali,“ zahajuje naši návštěvu ve Skanzenu Mayrau vedoucí a kurátor sbírek Tomáš Voldráb.
Po stopách havířů
Důležitým místem pro havíře byla takzvaná řetízková šatna. Jedná se spíš o halu, ve které se muži převlékali a kde na řetízcích sušili fárací obleky. „Důl je ohromná studna – 527 metrů hluboká. Denně se z každého dolu čerpají tisíce až desetitisíce litrů vody. Takže dědkové přemýšleli: Pod stropem je největší teplo, radiátory jsou kolem dokola, topí se neustále, je to zárukou, že jim oblečení do druhé směny uschne. Každý pracovník, když přišel na důl, ztratil jméno, dostal číslo a to číslo s ním šlo až do penze. Tak si našel ten svůj věšák, stáhnul ho nebo vytáhnul a po směně zase obráceně,“ vysvětluje, jak to v řetízkové šatně fungovalo, bývalý dispečer kladenských dolů a současný průvodce Miloš Koudela.
A Tomáš Voldráb ho doplňuje: „Práce havíře je poměrně náročná, jak psychicky, tak fyzicky. Havíři byli zajímavými lidmi a dost drželi při sobě. Časem to pro spoustu z nich znamenalo kus života a našli si v té své profesi srdce.“
K TÉMATU: Historický skanzen Mayrau: Vlak naplněný zdejším uhlím by sahal až do Austrálie
Cestou z dolu, po šichtě, zase kroky havířů směřovaly neomylně do sprch. „Sprchy nemají kohoutky. Seděl tam lázeňský, který jim namixoval vodu, jakou on uznal za vhodné. Takže s ním museli být zadobře. Jinak byla spíš studená,“ vypráví v pořadu Prima Česko Miloš Koudela.
Výcvik báňských záchranářů, nic pro lenochy
Zázemí havířů není zdaleka jediným stanovištěm, které může návštěvník areálu prozkoumat. Podívat se můžete třeba i do takzvané dýmnice. „Stanice dýmnice sloužila Báňské záchranné službě k výcviku záchranářů. Byli zvláštní skupinou, která se vyčleňovala a říkalo se jim ohňaři. Na Kladensku vznikaly často důlní požáry a oni byli specialisté na jejich likvidaci,“ vysvětluje kurátor.
Jak přesně výcvik vypadal, přibližuje průvodce Miloš Koudela: „Na záda se dalo 18 kilo chirany, zhaslo se, naházely se za nimi dýmovnice, aby byli ve skutečném ohni, nemohli švindlovat. Měli mapu toho domečku, podívali se do ní a zjistili, že je tady úniková cesta.“
ČTĚTE TAKÉ: Rozhledna ve tvaru kalichu nadchne nejen milovníky vína. Navštívit ji můžete v Litoměřicích
A hned pokračuje: „Když se technikovi zdálo, že chlapci jsou líní, tak jim přeměřil srdíčko. A když neměli 120/130 ran za minutu, nahnal je na závaží, kde si chlap těch 120 ran musel udělat sám, aby byla jistota, že když se jeho srdce dostane do těžké stresové situace, tak to vydrží a bude zachraňovat dál... a nebudou zachraňovat ještě oni jeho.“
Dnes už dýmnice k výcviku neslouží. „I když občas záchranáři mají o výcvik zájem, ale už ten prostor není zadýmený. Ten autentický prostor z roku 1925 je ale originální a vy chodíte v prostoru, který vypadá jako v podzemí,“ říká Tomáš Voldráb.
Skanzen Mayrau je otevřený celoročně včetně pondělků. Výjimečné je, že areálem provází bývalí havíři nebo lidé, kteří v hornickém prostředí pracovali. Díky tomu je výklad autentičtější.
Čtěte také
