Ilustrační foto Zdroj: Pixabay
Mezi kolegy „z branže“ už roky pozoruju zajímavý fenomén: většina z nich si nepořizuje štěňata. Proč?
Mnozí ze záchranářů psů jsou andělé, kteří jen nenosí do práce křídla, protože ta při té dřině kolem psů prostě překáží. U nich nacházejí domovy ti z nejpotřebnějších – psi staří, týraní, hendikepovaní či vážně nemocní, psi, kteří mají problematickou povahu anebo už jen malý kousek života před sebou. Tito záchranáři s andělskými křídly na ramínku ve skříni považují za samozřejmé, že právě u nich v srdci a na gauči najdou své doživotní místo ti, kteří svého anděla strážného potřebují ze všech nejvíce, zatímco na štěňátka bývá volných gaučů i srdcí celá fronta.
A pak je tu ta druhá skupina: záchranáři realisté. Záchranáři, kteří už dávno utopili růžové brýle v kyblíku s vodou na vytírání, a tak si starší, stejně životem a zkušenostmi protřelé psy, záměrně vybírají z ryze pragmatických důvodů. Moc dobře už totiž prohlédli to děsivé tajemství, o kterém řada běžných smrtelníků a pejskařů – začátečníků nemá potuchy, a přijdou na něj až příliš pozdě: totiž že za roztomilým kukučem štěňat se skrývá rarach, jehož příchod do vašeho domu otestuje psychickou rovnováhu celé rodiny jako nic jiného.
Ilustrační foto
Loužičky a pětkrát denně vyměněné ponožky, když do nich zase šlápnete. Překousaný nabíjecí kabel od telefonu, který se vám zrovna vybil a vy ho nutně potřebujete. Průjem rozšlapaný všude po pokoji a otisklý i na světlých kalhotách do práce. Nablito poránu v posteli, zrovna když zaspíte a nestíháte. Vražedné pohledy sousedů, které prozrazují, že psí miminko opět ječelo, když jste nebyli doma – kdy máte jako sebrat čas ho učit být zticha? Totálně zdrápané dítě, které fňuká, že ho štěňátko kouše. Netknuté psí hračky, které vás stály majlant. Přetahování se o sežvýkané vodítko místo normálního venčení. Zpruzelý partner, se kterým si nevrle přehazujete venčení ve 4 ráno jako horký brambor. Ožraná zeď. Ožraná noha židle. Ožrané brýle. Ožrané děti. Ožraný kus plovoučky. Ožrané vaše nervy... ještě to dáváte? Nebojte, tohle je teprve začátek, ta pravá jízda teprve přijde se psí pubertou.
Když přijedou do útulku zájemci na štěňátko, neubráníme se hodnotícímu pohledu: přežijí tito milí lidé stavy chronického nevyspání? Zvládnou zákopovou válku? Dokáží maskovat náběh na hysterii a nadšeně pochválit bobeček venku na trávníku, zatímco těch deset předchozích rozťapkaných po celém bytě se stoickým klidem uklidili?
Štěňátka jsou krásná. Roztomilá, kouzelná, heboučká… a úplně nejkrásnější jsou, když nebydlí u vás doma. Držka potvrzuje. Jestli se na něčem shodneme, tak na našem ryze pragmatickém pohledu na psí děti, které z dočasek s úlevou a vděkem předáváme adoptivním rodinám a doufáme, že zvládnou to, co je s malými satánky čeká.
P.S.: Náš páníček stále ještě patří do té skupiny naivek z řad laické veřejnosti, kterého ani mé barvité líčení štěňátkových hororů nevyléčilo z touhy po psím miminu. Takže jestli jednou dojde na nejhorší a Držka nás všechny nevypakuje pod most, těšte se na válečné zpravodajství z domácnosti, která si pořídila štěně.
#nekupujadoptuj
