Tradice českých dakarských úspěchů začala už před více než 35 lety, po Liazu vyrazila také Tatra. Zdroj: Archiv
Právě skončená dakarská rallye dala velmi dobrými výkony českých posádek vzpomenout na ročníky konané ještě v Africe. Do saharského písku vyrazily v roce 1985 jablonecké Liazy a právě před 35 lety také tatrovky včetně budoucího krále Dakaru Karla Lopraise. Jak se tenkrát podařilo vyslat kluky z kopřivnické zkušebny soutěžit s největšími světovými esy té doby?
Na začátku byly tři izolované subjekty, které nezávisle na sobě pojaly furiantskou, ale současně pragmatickou myšlenku vyslat do čím dál slavnějšího pouštního maratonu československé kamiony. Prvním z nich byl Jean-Pierre Strager, francouzský obchodník s Liazy a Tatrami, dále referent Motokovu (podnik zahraničního obchodu vyvážející čs. vozy do zahraničí) Josef Kalina a také skupinka nadšenců v jabloneckém Liazu. Na památné poradě ředitelů Tatry, Liazu a Motokovu u Stragerů v roce 1984 se proto zrodil plán startu na Dakaru, který už byl v polovině 80. let akcí světového významu a měl obrovský komerční dopad. Přispělo i to, že start býval v Paříži, kde Strager sídlil.
Věc se nakonec podařila a přes všechny typické obstrukce reálného socialismu se v lednu 1985 objevily na startu první dvě Liazky, z nichž ta s posádkou Moskal, Joklík, Fencl dojela na 13. místě. V Kopřivnici nelenili a do dalšího ročníku vyslali dvě šestikolky Tatra 815 se zkušebními řidiči v čele se Zdeňkem Kahánkem a Karlem Lopraisem.
Loprais: Písek naše auta poprvé viděla v Africe
Na první dakarský start tatrovky v roce 1986 zavzpomínal jeden z jejích řidičů, pozdější šestinásobný vítěz Dakaru mezi kamiony, Karel Loprais: „V době, kdy se o startu rozhodovalo, zaváděla Tatra nový typ T 815 teprve do výroby, zatímco v Liazu jen přestavěli už déle vyráběnou zemědělskou čtyřkolku. Údajná rivalita mezi Tatrou a Liazem byla v těch letech hojně propíraná, ve skutečnosti nám ale nezištné rady liazáků po jejich premiéře poskytly neocenitelný základ pro stavbu vlastních závodních speciálů. Měli například obrovské problémy se zapadáním do písku, načež inženýr Krpec vymyslel pověstná šlapadla, která se hned při prvním startu proslavila při vyprošťování ze soliska.“
V předposlední etapě ročníku 1986 totiž postihla velkou část startovního pole v podobě zapadnutí do obrovského soliska. Tatrováci si sice ze studené mokré kaše pomohli zmiňovanými šlapadly, tedy nájezdovými plechy připevněnými přes kulové čepy k zadním kolům šestikolky, díky kterým stroj z bahna dokázal sám vyskočit, příliš času ale ztratili trochu zbytečnou pomocí ostatním závodníkům. Následkem velkého zdržení nestihli start do další etapy, což znamenalo jediné — diskvalifikaci. Loprais by přitom jinak závod nejspíš vyhrál, takhle se ale musel spokojit jen s cenou fair play.
Dřív se čůralo na kopci
„Bavím se, když si dnešní jezdci stěžují, že musí do bivaku dojíždět za tmy. My jsme tak dojížděli pravidelně. Ne, že bychom bloudili, ale zkoušky byly těžké a dlouhé, GPS neexistovaly. V první řadě jsme se po dojetí etapy museli postarat o auto, pak se teprve šlo spát. Když byl den „volna“, celý jsme ho strávili údržbou – ze začátku jsme jezdili bez asistence,“ vzpomíná na své dakarské začátky Karel Loprais.
„Na rozdíl ode dneška však nebyl takový problém s malou potřebou během závodu – nešlo o vteřiny. Obvykle jsme zastavili na místě s dobrým rozhledem, abychom měli přehled o soupeřích, a v klidu vykonali vše potřebné. Jedli jsme z konzerv, spali pod širákem a pili pivo a Becherovku,“ dodává s úsměvem statný Valach s přezdívkou Monsieur Dakar.
V roce 1986 na Dakaru poprvé startoval také pozdější legendární navigátor a jeden z inspirátorů a organizátorů celé československé účasti na africkém pouštním maratonu Josef Kalina: „Soutěž tehdy trvala tři neděle, ujeli jsme 17 tisíc kilometrů, nebylo tam pořádné jídlo, hygiena nulová. Přes den vedro, v noci nula a v Mauretánii bez ustání foukal vítr, takže jsme se trvale nacházeli v takové písečné bouři. Stany jsme neměli, spali jsme na zemi. Dnešní Dakar je proti tehdejšímu legrace, fešácký kriminál. Tehdy to bylo opravdu nepředstavitelně tvrdé.“ Pro srovnání — letošní ročník soutěže, které po Africe zbylo jen jméno, konaný v Saudské Arábii, měřil 7 658 kilometrů, z toho 4 778 kilometrů bylo vypsáno jako měřených.
Příběh prvního startu vozů Tatra na dakarské rallye měl o třicet let později milou dohru. V Africe byla objevena jedna ze dvou závodních šestikolek, konkrétně ta, se kterou jela posádka Kahánek, Gumulec, Kalina. Celých třicet let bez větších problémů věrně sloužila jako servisní vozidlo francouzské cestovní kanceláři zaměřené na dobrodružné výpravy saharskou Afrikou. Vedení kopřivnické automobilky vůz značený jako T 815 VE Ostrý II odkoupilo zpět a uvedlo jej do stavu, ve kterém vyrážel na Dakar.
