V červenci 1973 se dvaadvacetiletá dívka rozhodla pomstít lidské společnosti. Střet s rozjetým náklaďákem nepřežilo osm lidí, další byli těžce zraněni. Hepnarové tragický čin byl vyvrcholením její déletrvající neschopnosti existovat ve společnosti jiných lidí, konkrétní psychické onemocnění se ale nikdy neprokázalo. Stala se poslední popravenou ženou v Československu.
V osudové pondělí 9. července 1973 bylo příjemné teplé letní počasí, jen pár mráčků na obloze hrozilo dešťovou přeháňkou. Vylidněnou Prahou se ploužili pracující, kteří netrávili volno na chatě, v kempu nebo v Bulharsku, život nicméně běžel jako obvykle, a protože auto tehdy ještě moc lidí nemělo, hodně jich postávalo na zastávkách městské dopravy. Mnoho z těch, kteří okolo půl druhé odpoledne čekali na tramvaj na tehdejší třídě Obránců míru (dnes Milady Horákové), se už domů nikdy nevrátilo.
K TÉMATU: Jako Olga Hepnarová. Vraždící řidič dostal trest smrti, po zabití pěti lidí rozhazoval peníze
Neradostné dospívání
Olga Hepnarová se narodila do spořádané rodiny bankovního úředníka a zubařky a zpočátku nic nenasvědčovalo tomu, že by v dospělosti měla tak zásadně a tragicky „vybočit z řady“. Záhy se ale ukázalo, že s životem mezi jinými lidmi to u mlčenlivé Olgy tak snadné nebude.
Už ve 13 letech se pokusila o sebevraždu, načež následovala dvojnásobná hospitalizace v dětské psychiatrické léčebně v Opařanech. Důvodem pobytu byla výchovná nezvládnutelnost a záškoláctví. „Afektované teatrální vystupování. Snaha prosazovat své názory, zvýšené sebevědomí a zcela nekritický postoj vůči sobě. Velmi rafinované účelové lži, setřelý pocit viny. Střídání nálad s převažujícím sklonem k depresivnímu ladění,“ uvádí se v posudku Hepnarové z léčebny, který ve své knize Oprátka za osm mrtvých zveřejnil Roman Cílek.
Hepnarová sama sebe také popisovala jako „sexuálního mrzáka“ bez schopnosti navázat funkční vztah. Intimní styky měla s muži i ženami.
Vyučila se knihařkou, v době svého činu už ale pracovala jako řidička a svědci při soudním procesu vzpomínali, že mladá žena vládla obdivuhodnými řidičskými schopnostmi.
Olga Hepnarová na policejním trojsnímku pořízeném po neštěstí. Zdroj: Archiv bezpečnostních složek (ABS)
Předzvěst nejhoršího
V dospívání se mladá žena vůči společnosti dále radikalizovala, nemělo to přitom vůbec nic společného s panující politickou situací v Československu po roce 1968. Špatné vztahy měla také s rodinou. V srpnu 1970 se pokusila zapálit dům otcových rodičů. V té době uvnitř byla Hepnarové sestra Eva spolu se dvěma nájemníky. Oheň se ale naštěstí podařilo uhasit a nikomu se nic nestalo. To, že za žhářstvím stála Olga, vyšlo najevo až po třech letech, nedlouho před vražděním v Praze.
Brzy poté začala plánovat pomstu společnosti. Věřila totiž, že se jí všichni lidé snaží ublížit, a vymýšlela si například, že ji lidé na ulici bezdůvodně zbili a nikdo jí nepomohl. Svoji pomstu měla v úmyslu spáchat velkolepým způsobem, aby na ni hned tak nikdo nezapomněl. Mezi její původní plány patřilo vykolejení rychlíku či odpálení nálože v nějaké místnosti plné lidí. Chtěla si také obstarat samopal a zahájit palbu na lidi na Václavském náměstí, nakonec ale tuto variantu zavrhla, protože měla obavy, že by ji krátce po zahájení palby někdo zneškodnil a obětí by bylo málo.
Praga RN v konečné poloze po vražedném útoku Zdroj: Archiv bezpečnostních složek (ABS)
Nenávidím vás
Ze všech variant atentátu na „normální“ společnost jí jako nejvhodnější nakonec vyšel útok nákladním automobilem. Jako zdatná řidička neměla problém s jeho zapůjčením v hostivařské půjčovně a po krátké zkušební jízdě se v kabině letitého valníku Praga RN vydala do centra města. Nechtěla ale v žádném případě dopustit, aby policie její epochální zločin ututlala, jak bylo za komunismu dobrým zvykem. Vzala to proto ještě přes Břevnov, kde do schránek vhodila dopisy redakcím Mladého světa a Svobodného slova. Měl následující znění:
Jsem sexuální mrzák. Neschopná navázat a vytvořit kloudný lidský vztah. Jsem zničený člověk. Člověk zničený lidmi. Mám tedy na vybranou: zabít sebe, nebo zabít druhé. A rozhoduji se takto: OPLATÍM SVÝM NENÁVISTNÍKŮM. Kdybych odešla jako neznámý sebevrah, bylo by to pro vás příliš laciné… Já, Olga Hepnarová, oběť vaší bestiality, odsuzuji vás k trestu smrti přejetím a prohlašuji, že za můj život je x lidí málo.
Pak už mohla vyrazit na vytipované místo vražedného úkonu. Stala se jím velmi frekventovaná zastávka elektrické dráhy v tehdejší ulici Obránců Míru (Milady Horákové) těsně nad Strossmayerovým náměstím v Holešovicích. První pokus se nezdařil, protože do zastávky zrovna dobržďovala tramvaj a navíc se na ní nacházelo málo lidí. Hepnarová tedy odbočila vpravo na nábřeží a okruhem přes Klárov se za 10 minut znova objevila na začátku klesání na Letenském náměstí. Tentokrát už nezaváhala.
9. července 1973 vjela Olga Hepnarová nákladním autem Praga RN do lidí čekajících na tramvaj u Strossmayerova náměstí v Praze. Zdroj: Archiv bezpečnostních složek (ABS)
Stařičký náklaďák Praga RN ve vysoké rychlosti nasměrovala před zastávkou na chodník a s plynem na podlaze srovnala řízení. Vzniklá scéna byla mimořádně brutální. Některé nic netušící lidi, kterých bylo v té době na stanici zhruba třicet, doslova rozmačkala o zdi domů, jiné přímo přejela a další odhodila. Zůstala sedět klidná s rukama na volantu. Bilance byla děsivá: zahynulo celkem osm lidí (tři na místě, tři téhož dne a další dva na následky zranění později). Dalších šest lidí bylo těžce a šest lehce zraněno.
První kolemjdoucí přispěchavší na pomoc si nejprve mysleli, že Hepnarovou postihla náhlá zdravotní indispozice nebo vozu selhaly brzdy. Hepnarová ale okamžitě přiznala, že do lidí najela úmyslně a duchapřítomný starší policista ji rychle odvedl do chodby blízkého domu, aby zabránil lynčování. U sebe měla tehdy čerstvě dvaadvacetiletá dívka cigarety, hygienické potřeby a oblečení. Se zatčením na místě zjevně počítala.
Následky běsnění Hepnarové byly podívanou pro silné žaludky. Zdroj: Archiv bezpečnostních složek (ABS)
Poslední popravená žena
Po podrobném vyšetřování, které mimo jiné zkoumalo také duševní příčetnost Hepnarové v době činu, ji 6. dubna 1974 odsoudil Městský soud v Praze k trestu smrti. Hepnarová trest bez emocí přijala. Nepomohlo odvolání k Nejvyššímu soudu ČSSR ani žádost o milost prezidenta republiky – oboje podané matkou, kterou Olga Hepnarová ze srdce nenáviděla, ani skutečnost, že rok 1975, kdy měla být poprava vykonána, byl vyhlášen Mezinárodním rokem žen. Olga Hepnarová skončila svoji nešťastnou životní pouť 12. března 1975 ve věznici na Pankráci. Když si uvědomila, že se u nás trest smrti oběšením provádí na tzv. krátké smyčce, na které si odsouzenec nesrazí vaz, ale dlouhé minuty se dusí, byly už fyzické protesty proti odvedení pod oprátku zbytečné a trest za čin, ze kterého dodnes mrazí, byl vykonán.
V roce 2016 vznikl v česko-slovensko-polsko-francouzské koprodukci celovečerní film Já, Olga Hepnarová, Roman Cílek napsal o Hepnarové a jejím činu také dvě knihy.
