Mýty a pravdy o houbách
Houbařská sezona už je v plném proudu a někteří Češi si z lesů odnášejí plné košíky. Obzvláště méně zkušení houbaři by však neměli nic podceňovat. Chyba během oblíbené činnosti může znamenat znehodnocení celého jídla, otravu a v nejhorších případech i smrt. CNN Prima NEWS přináší přehled nejčastějších rizik a záměn.
Muchomůrka zelená (bílá)
Za nejjedovatější a nejnebezpečnější houbu Evropy i Severní Ameriky mykologové považují poměrně rozšířenou muchomůrku zelenou. Zabijáka z ní dělá především skutečnost, že se první příznaky otravy objevují až po několika hodinách, kdy je jed plně vstřebán v organismu a už jsou těžce zasaženy důležité orgány – zejména játra.
I když lze muchomůrku zelenou velmi snadno rozeznat od oblíbených jedlých hub, přesto tento druh v Česku stojí za asi 90 procenty úmrtí v souvislosti s konzumací hub. Ročně v tuzemsku kvůli zelené muchomůrce umírá zhruba tři až pět lidí. Dříve byl tento průměr vyšší. Nezkušení houbaři si smrtelně jedovatou houbu pletou nejčastěji se zeleně zbarvenými holubinkami, ale i s žampiony.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Vyznáte se v houbách? Ověřte své znalosti v rychlém testu
Jak rozeznat například holubinku nazelenalou od muchomůrky zelené? Muchomůrka zelená má relativně dlouhý třeň (nohu). Zcela zásadní je fakt, že třeň muchomůrky roste z takzvané pochvy, které se říká také kalich smrti či horolezecká ponožka. Holubinka (a ani žampion) nic takového nemá. V horní části třeně se zase muchomůrka pyšní prstencem. I ten holubinka nazelenalá či trávozelená postrádají.
Vzhledem k tomu, že druhem daného lesa a vlivem vlhkosti i slunečního svitu může mít muchomůrka zelená velice různorodé zbarvení (zelená, svítivě žlutá, hnědá i bílá), u houbařů začátečníků skutečně může dojít k záměně s populárními žampiony.
I v tomto případě je důležité řídit se pomůckou kalichu, který žampion postrádá. Kalich se může nacházet celý pod zemí, proto je důležité houbu při sběru vyjmout celou. I když třeba příbuzná odnož muchomůrky zelené s názvem muchomůrka bílá (také smrtelně jedovatá) může žampionům být podobná, existuje další lehce rozeznatelný rozdíl.
Zatímco žampion má narůžověle až hnědavě zbarvené lupeny, u muchomůrky bílé (i zelené) odpovídají názvu houby – jsou bílé.
Muchomůrka tygrovaná
Méně zkušení houbaři by se měli mít na pozoru také před muchomůrkou tygrovanou, která je prudce jedovatá. Její pozření je smrtelné jen v ojedinělých případech, jelikož se první příznaky (zažívací problémy a dezorientace) dostavují již zhruba po dvou hodinách od konzumace. Přesto je muchomůrka tygrovaná nebezpečnou houbou, která na talíř určitě nepatří.
Nejčastěji dochází k záměně s muchomůrkou růžovkou, která je známá také pod označením masák. Ještě podobnější je tygrovka muchomůrce šedivce. Tu ale obvykle sbírají jen zkušenější houbaři. Jak tedy na jedné straně bezpečně poznat jedlou růžovku či šedivku a na straně druhé prudce jedovatou tygrovku?
Prvním ukazatelem je barva. Muchomůrka růžovka má klobouk zbarvený do růžového, krémově červeného či velmi světle hnědého odstínu. Tygrovka mívá hořejšek okrově hnědý. Růžovka se také po naříznutí zbarvuje do růžova. Šedivka má na první pohled znaky tygrovce mnohem podobnější. Pro naprosto bezpečné rozeznání je opět klíčový vzhled třeně.
Růžovka a šedivka mají rýhovaný prstenec, muchomůrka tygrovaná ho má hladký. Růžovce a šedivce rovněž chybí kalich, který u tygrovky naopak bývá velmi výrazný.
Pavučinec plyšový
Jednou z vůbec nejzákeřnějších a nejnebezpečnějších hub světa je pavučinec plyšový. Inkubační doba u této smrtelně jedovaté houby je ještě delší než u muchomůrky zelené. K nenávratnému poškození až selhání ledvin může dojít i tři týdny po požití. Proto vědcům velmi dlouho trvalo, než jedovatost pavučince plyšového, který byl až do roku 1958 považován za jedlou houbu, odhalili.
Pavučinec, na rozdíl od muchomůrky zelené, roste na českém území velmi vzácně, navíc neexistuje příliš mnoho jedlých hub, s nimiž by si mohl houbař „plyšáka“ splést. Zkušení houbaři, kteří sbírají ryzce či jedlé druhy pavučince, by si měli být stoprocentně jisti, že jim v košíku neskončila i smrtelně jedovatá houba.
Například v Polsku, kde je výskyt pavučince plyšového podstatně častější, jsou registrovány desítky případů otrav ročně.
Závojenka olovová
Další smrtelně jedovatou houbou je závojenka olovová. Tato nenápadná houba obsahuje velmi silný jed, který se zatím vědcům nepovedlo přesně identifikovat. Látka nicméně působí v těle velmi rychle. Nejpozději do dvou hodin po konzumaci se objevují první příznaky otravy – úporné zvracení a průjmy. Jsou známa také ojedinělá úmrtí.
I v tomto případě však – podobně jako u pavučince plyšového – platí, že závojenky v Česku rostou spíše výjimečně. Objevují se v teplejších oblastech, typicky v listnatých lesích, nejčastěji pod duby, přičemž upřednostňují vápencové podklady. V jehličnatých lesích člověk na závojenku olovovou narazí jen těžko.
Záměna s jedlou houbou je zde ovšem pravděpodobnější než u pavučince. Zejména mladé plodnice se dají snadno zaměnit za mladé hřiby dubové, které ještě nemají rozvinutý klobouk. Podobnost může spočívat v barvě i tvaru. Pak platí jednoduché pravidlo. Závojenku houbař od hřibů bezpečně rozezná podle lupenů, které hřiby nemají (mají rourky). Pokud je plodnice tak malá, že ještě nemá dostatečně vyvinuté zmíněné rozlišovací znaky, je lepší ji raději nesbírat.
Záměna je možná také s čirůvkou májovkou i s jedlou závojenkou podtrnkou. Tyto exempláře by ale měli sbírat spíše zkušenější houbaři. V případě nejistoty se stačí řídit atlasem hub.
Žampion zápašný
Bohužel zdaleka neplatí pravidlo, že by všechny žampiony byly jedlé. Například žampion (pečárka) zápašný, který poměrně hojně roste v lesích, parcích, loukách i zahradách, je jedovatý. Svému jedlému příbuzenstvu je přitom velmi podobný. Jako u drtivé většiny pečárek jde o bíle zbarvenou houbu s náznakem šedých odstínů.
Jak tedy zápašňáka rozeznat od jedlých žampionů? Jedním z vodítek je pach. Zatímco jedlé žampiony voní po anýzu nebo mandlích, žampion zápašný je typický svým karbolovým (fenolovým) zápachem, který se navíc během vaření zintenzivňuje.
Další možnost, jak jedovatý žampion identifikovat ještě před vhozením do košíku, je barva. Žampion zápašný po poranění rychle žloutne. Mykologové rovněž zmiňují, že i po otravě touto houbou jsou prakticky vyloučené trvalejší následky.
Bedla zahradní (i další druhy)
Také mezi bedlami se nacházejí jedovaté exempláře. Obavy by mohla vzbuzovat třeba bedla zahradní. Ta je sice jen mírně jedovatá, přesto se u nás vyskytuje vcelku běžně a je dosti podobná některým jedlým bedlám. Jak ji poznat? Už název napovídá, že roste především na travnatých plochách, jako jsou zahrady, louky a městské parky. Může se objevit i na kompostech nebo ve sklenících.
Bedla zahradní na rozdíl od velmi oblíbené bedly vysoké po řezu mírně červená. Bedla červenající oproti bedle zahradní zase vytváří o něco drobnější plodnice. Přesto by měl Čech zpozornit, když mu bedly rostou přímo na zahradě.
V obecnějším úhlu pohledu dokážou být bedly mnohem zákeřnější, než by leckdo očekával. Například bedla kaštanová je dokonce smrtelně jedovatá – obsahuje podobné látky jako muchomůrka zelená.
Přesto není třeba při sběru bedel propadat zbytečné panice. Kaštanovka je totiž oproti svým jedlým sestrám velice dobře rozpoznatelná, protože je droboučká. Měří obvykle jen pět centimetrů, navíc je v Česku poměrně vzácná.
Hřib žlučník
Při konzumaci hřibu žlučníku, lidově známého jako hořčák, sice nejde o život ani o zdraví, ale i malý kousek této houby dokáže nezkušeným houbařům zkazit celé vařené jídlo. Hořčák je totiž pro svou intenzivní a rozpínavou hořkost nepoživatelný. Tuto chuť nelze odstranit žádnou kuchyňskou úpravou.
Záměna hrozí u světlejších hřibů, jako jsou hřib smrkový (pravák) či hřib dubový. A jak tedy riziku nepoživatelné hořké smaženice zabránit? Hořčák má ve spodní části klobouku velmi výrazné, až křiklavě růžové rourky, které jsou u starších exemplářů nápadně vyklenuté. Síťka na třeni je zase podstatně hrubší než třeba u praváka.
Úplně nejjednodušší je prosté ochutnání ještě v lese. Při sebemenším podezření stačí dát do pusy opravdu malinký kousek houby. Pokud jde o hořčáka, brzy se dostaví nepříjemná hořká chuť. Houbař má pak hned jasno, že bez této houby v košíku se zcela jistě obejde.
Hřib satan
O poznání nebezpečnější než hořčák je hřib satan, který je prudce jedovatý. Jeho konzumace vyvolává mimo jiné bouřlivé zvracení. První příznaky mohou přijít již po 30 minutách. Otrava přináší silné žaludeční a střevní potíže doprovázené silnou dehydratací.
I přes zákeřné dopady, které konzumace satana přináší, v souvislosti s touto houbou u nás nejsou hlášena úmrtí. To nic nemění na tom, že by se houbaři tomuto druhu měli obloukem vyhnout. Ne nadarmo je totiž hřib satan lidově nazýván jako „bliják“.
Jedná se o poměrně vzácnou houbu, která se vyskytuje prakticky jen v teplých oblastech na vápenitém podkladě pod listnatými stromy. Prvním poznávacím znamením satana je jeho neobvyklá velikost. Je to vůbec největší hřib, který na území České republiky roste. Přesto se snadno zamění s některými dalšími mohutnými hřiby, které se vyznačují divokým zbarvením.
Typickým příkladem je oblíbený hřib kovář. Ten má ale mnohem tmavší klobouk (do hněda) a na noze červené šupiny. Satan má na noze červenou síťku a klobouk má od bílého odstínu až do „vražedně“ šedé barvy, která by měla každého houbaře varovat.
Kovář po poranění extrémně modrá, satan na řezu modrá spíš slabě. U kováře je ještě dobré připomenout, že i když jde o jedlou a chutnou houbu, vyžaduje delší tepelnou úpravu.
Houbaři by měli mít neustále na paměti, že by za žádných okolností neměli přeceňovat své znalosti. V případě nejistoty je vždy lepší nahlédnout do atlasu hub nebo zavolat známému, který se v houbách vyzná lépe.
Český hydrometeorologický ústav (ČHMÚ) i letos pravidelně aktualizuje mapu pravděpodobnosti růstu hub na našem území. Naleznete ji pod tímto odkazem.
