Proč nás trápí bolest? Fyzioterapeut má nečekané vysvětlení: Tělo je zrcadlem minulosti

Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst

  • Bolest jako signál, že minulost už nemusí trvat
  • Proč se zdravotní potíže často vrací po třech letech
  • Ztráta rodičů se podle fyzioterapeuta odráží v kyčlích
  • Jak souvisí fyzické obtíže s překonaným stresem
Více

Nemoc není problém, ale signál, že se už nemusíme držet toho, co nás dříve trápilo. Tak začíná nová kniha fyzioterapeuta Tomáše Brabce, ve které přichází s odvážnými teoriemi o tom, kde se bere bolest. Úspěšný psychosomatik v rozhovoru pro CNN Prima NEWS popisuje třeba to, proč nás zdravotní problémy tak často potkají zhruba tři roky po nějaké stresové zátěži.

Vaše nová kniha se opírá o to, že nemoc a bolest mohou být něčím jiným, než jsme si doteď mysleli. Čím?
Signálem.

ČTĚTE TAKÉ: Smrt po 25 letech. Toxický prach a kouř ze zřícených Dvojčat už zabil třikrát víc lidí než útok

Jakým signálem?
Že něco, co jste v životě zažíval, na co jste byl zvyklý, se vám už nemusí dít. Protože bolest není ani chyba, ani trest. A tělo není nepřítel, můžeme ho chápat spíš jako svědka našich vnitřních změn. Jako zrcadlo minulosti. Nemoc či bolest pak mohou být začátkem pochopení. Otiskem něčeho, co se vám kdysi stalo. Něčeho, co už není nutné opakovat.

Nemoc není bezmoc (a bolest není trest)

Tak se nazývá nová kniha fyzioterapeuta Tomáše Brabce. Lidské tělo podle ní není jen souhrnem anatomických částí a fyziologických procesů, je zrcadlem minulosti: nemoc nebo bolest jsou otiskem něčeho, co se kdysi stalo a co už není potřeba opakovat. Tělo komunikuje skrze symptomy, lze s nimi pracovat novým psychosomatickým způsobem.

To mi asi budete muset vysvětlit.
Opírám se o vědecky uznávaný obor psychosomatiky, jen k ní přistupuji po svém. A pozor: nehodlám odmítat klasickou medicínu, o to mi opravdu nejde. Pouze mám za to, že západní medicína hledá hlavně nedostatky, které se snaží odstranit nebo korigovat pomocí léků. Podobně to dělá i alternativní medicína. Na fyzické rovině je to v pořádku. Nemůžeme nechat ránu otevřenou a tělo trpět horečkou. Ale myslím si, že psychosomatika by měla mít pohled jiný, než jaký má. Totiž: klasická psychosomatika také vidí fyzické symptomy jako výsledek něčeho, co je špatně. Hledá nezpracované vnitřní konflikty, potlačené emoce a stres. A snaží se odstraňovat chyby. Jenže to nás udržuje v bludném kruhu. Má metoda je založena na něčem jiném: nemoci a bolesti nedefinuji jako upozornění na chyby, ale jako potvrzení změny. Rád bych, abychom přestali hledat, co je špatně. Měli bychom se zaměřit spíš na to, co špatně bylo a už není.

Čím takový pohled odůvodňujete?
Mnoha lety zkušeností se svými klienty. Třeba to ale znáte také, jen si vzpomeňte: nemoci a bolesti se přece v těle až nápadně často objevují teprve poté, co se vám v nějaké oblasti života ulevilo. Nezní to paradoxně?

Zní.
Používám rozdělení na dvě skupiny. V té první člověka potká nemoc či bolest ve chvíli, kdy stojí těsně před nějakou významnou životní změnou. Ve druhé se u něj už něco podstatného změnilo. Obojí nám každopádně signalizuje právě nemoc, bolest. Rád bych zdůraznil, že v tom není nic nadpřirozeného, ezoterického. Celé to považuji za přirozený mechanismus projevující se v nervové soustavě, která je zkrátka dlouhodobě zvyklá na určitý princip.

Na jaký princip?
Třeba na to být pod tlakem. Zase si to představte: jste delší dobu pod tlakem, ať už v zaměstnání, v rodině, kdekoliv. Přihodí se to, že se z nějakého důvodu přiblížíte ke konci tohoto období, případně ho právě máte za sebou. A co se stane? Projeví se vám to na těle. Znám to z případů bývalých manažerů nebo někdejších majitelů firem. Jakmile z velkého profesního frmolu vystoupili, byli po letech v klidu, tak se mi svěřili, že jim najednou stoupnul krevní tlak. Jedno vysvětlení zní, že se to v člověku za tu dobu naskládalo. To nám ale o skutečné příčině nic moc neříká. Nabízím spíš jiné vysvětlení: nervová soustava je dlouhodobě zvyklá na určitý tlak. A jakmile tenhle tlak ustane, nahradí si to v těle jinak.

Znám takové případy – člověk má v práci strašný stres, infarkt jej ale postihne teprve ve chvíli, kdy si doma v klidu sedne na gauč.
Ano, i to se děje. Zajímavé však je, že vás něco podobného nemusí potkat hned. Ze své zkušenosti vím o spoustě případů, kdy to člověka dohnalo později. Podezřele hodně často to přišlo konkrétně po třech letech.

Po třech letech?
Na tuhle prodlevu u podobných případů narážím tak často, že mi to nepřijde jako náhoda. Jakmile mě to trklo, začal jsem přesně takovou dobu od stresu sledovat. A zjistil jsem, že v tom může být nějaká zákonitost.

Jaká?
Zatím nevím. Pravidelný odstup tří let tam ale každopádně sleduji. Je mi jasné, že nejde o vědecky prozkoumanou záležitost, že mohu být snadno napadán jako šarlatán. Přesto je to tak: člověka podezřele často přepadne nějaký zdravotní neduh tři roky poté, co mu ustala výraznější stresová zátěž. Někdy to vyjde dokonce na den přesně! Jako kdyby u člověka postupně dobíhal určitý dříve započatý proces.

Co vám ve sportu pomáhalo, je náhle na překážku

Abychom si rozuměli: může to být jak mimořádný stres v práci, tak třeba rozchod nebo smrt blízkého člověka?
Přesně tak. Tím se dostáváme k mému již zmíněnému rozdělení na první a druhou skupinu. V první skupině se třeba učíte něco nového; je to těžké, potřebujete si zvyknout. Zvyknout i na to, že to zrovna teď nejde. Jde o přirozený ochranný mechanismus mozku. Jakmile si na to totiž zvyknete, už tolik neprožíváte, že to vlastně nejde. Jinak byste se každé ráno budil s pocitem „já to nedám, já to nezvládnu…“ Tenhle princip zvyku nám pomáhá, abychom se mohli odpíchnout dál. Postupně se učíme, co jsme prve nezvládali. Přiblížíme se k tomu, že to u sebe skutečně můžeme posunout na další level. Jenže místo toho, aby k tomuto posunu opravdu došlo, něco se v těle stane.

Hlavně ve sportu je to velmi typické. Jde přesně o bod, ve kterém hodně často dochází k úrazům. Natáhnete si sval přesně v momentu, když už jste měl dojem, že byste se mohl posunout. Zůstal ve vás totiž ten zvyk. To, co vám na začátku pomáhalo, je najednou na překážku. Co s tím? Navrhuji vědomě si odvyknout od zvyku. Samozřejmě, jak už jsem říkal, současně se standardním ošetřením těla. Základem každého vědomého uzdravení by mělo být to, abychom symptomy nejen fyzicky ošetřili, ale abychom je viděli také jako dílo vytvořené nepotřebným zvykem.

Asi k pochopení potřebuji ještě nějaký příklad.
Představte si situaci, kdy fotbalista přestoupí do lepší ligy. Místo toho, aby si řekl „jo, takže na to mám“, mu v hlavě bude šrotovat: „Ještě musím tohle, ještě musím tamhleto.“ Nezbaví se zvyku, který v sobě měl do té doby. Že pořád musí, musí, musí… A doplatí na to. Tohle přesně spadá do zmíněné první skupiny. Ve druhé jsou třeba jedinci, které potkal rozchod nebo smrt blízkého člověka. Děje se trauma, potřebujete se s tím vyrovnat. Vytvoří se zvyk: „Tak, a teď jsem bez maminky.“ Nebo: „Propustili mě z práce, takže jsem na tom blbě.“ Za rok už trochu víte, co byste v nové realitě chtěl. Za dva roky přichází pocit, že z toho sice pořád ještě nejste úplně venku, ale vlastně jste to tak nějak zvládnul. Za tři roky vás napadá: „Teď už jsem s tím fakt srovnaný.“ A to je ta chvíle.

Co se stane?
Pořád v sobě máte ten ochranný zvyk, který jako kdyby vás nutil sebemrskačsky prožívat tragédii. A najednou přijde třeba infarkt. Dramatický úraz. Nebo bolest kloubů. Dochází k tomu ve chvíli, kdy jako kdybyste už neměl kde prožít onen zvyk té původní tragédie. Může to samozřejmě souviset i s věkem. Pokud jste už starší, máte-li nějaké životní zkušenosti a potká vás rozchod, spíš si řeknete: „Tohle už mě nerozhodí. Tohle už znám.“ Jenže se tím paradoxně ochudíte o ochrannou bublinu zvyku, s nímž jste předtím svůj žal nebo pocit ztráty opravdu prožíval. A jakmile tohle nemáte, jste rázem náchylnější na to onemocnět nebo někde začít cítit bolest.

Jak na smutek ze smrti blízkého

Co se s tím ale dá dělat?
Jakmile tento mechanismus prokouknete, můžete s ním pracovat. Lze to zvládnout, když si řeknete: „Vím, že by mě to nemělo trápit. Už vím, že i tohle se v životě děje. Ale stejně si nemůžu pomoct – jsem z toho i tak úplně hotový.“ Zapamatujme si, že co bolí, je zvyk. „Čas všechno zhojí“ je sice životní pravda, já to ale doporučuju udělat vědomě. Když má smrt v rodině někdo, kdo si už podobnou věcí dříve prošel, není to pro něj o to lehčí. Vlastně naopak. Minulá zkušenost – tedy onen zvyk, to, že už to jednou zvládnul – se u něj totiž spojí s aktuálním truchlením. Nasčítá se to. Starý smutek je na první pohled neviditelný, vědomě o něm nevím, dělá si ale, co chce. Proto je to tak veliké. Zafungovat může právě pojmenování původního traumatu. Uvědomění si, že už se to zvládlo. Pak smutek z aktuální ztráty pořád trvá, není ale podporovaný starým zvykem z minulé ztráty. A tím se pro nás může stát lépe snesitelným a zvládnutelným.

Jsme zase u toho, jak s takovými situacemi pracovat.
Není to jednoduché. Přicházející bolest nám říká, že to, čeho se celý problém týká, už je vlastně v pořádku. Že už je to vyřešené. Nebo přinejmenším že to za nějaký krátký čas vyřešené bude. Zvyk ztrácí půdu pod nohama, tak vás znejistí: „Hele, kde ale bereš tu svou jistotu?“ Načež si zvrtnete kotník. Místo toho, abyste si svůj posun potvrdil, zvyk vás dostane. Takže zpátky k otázce – jak s tím pracovat? V první řadě si uvědomit, že jde o zvyk. A druhá pomoc: všimnout si toho, co se předtím stalo dobrého. Jsme naučeni hledat negativní spouštěč, přitom je spíš na místě si říct: „Aha, tohle se mi stalo proto, že jsem udělal krok dál. Že už mi něco jde.“

Abychom si tedy rozuměli: zažijeme třeba smrt blízkého člověka, vyrovnáváme se s tím. Uplynuly tři roky, jsme s tím srovnanější. Co přesně v tu chvíli hrozí?
Například po smrti rodičů jde nejčastěji o bolest kyčlí.

Kyčlí? Proč právě kyčlí?
Dvacet let jsem dělal fyzioterapeuta, vždycky jsem se za každým člověkem snažil vidět jeho příběh. Takže si troufnu říct, že tuhle odpověď nestřílím od boku. Skutečně je to nejčastější. Dokonce vám to ještě můžu zúžit: jde především o levou kyčel.

Jak to?
Jakákoli psychosomatika nebo i samotné symbolické sledování vám potvrdí, že levá zahrnuje osobní stránku. Pravá je spíše technická, tam jde o to, jak si stojíte v životě, ve světě. Ztráta opory rodiče je tedy symbolicky ztrátou opory v kyčli.

Nejde mi o ezoteriku

O rozchodech bude platit to samé?
Rozchody jdou víc do kolen. Bývá to něco, co vás srazí. Pokud už jsme mluvili o kyčlích, v případě té pravé na ni často dochází v důchodu, případně před důchodem, kdy člověk prožívá ztrátu jistoty, na které měl postavený celý dospělý život. Jakmile vás to začne bolet, jde o signál, že s tím ve skutečnosti už nemáte problém, jen vám cosi namlouvá, že ještě ano. Co? Zvyk z minulosti.

Nezlobte se, ale jak přesvědčíte čtenáře své knížky, že ji nemá hledat na poličce s nápisem ezoterika?
Od začátku jsem se snažil právě o to, aby o žádnou ezoteriku nešlo. Do mých metod sice vedle psychosomatiky spadá i jistá spiritualita, ale to není celý příběh. Mně už dříve vadilo, že když jsme neměli odpověď na nějakou důležitou otázku, psychosomatika si ráda pomáhala duchovnem, v nejhorším dokonce hovory o minulých životech a podobně. Ať si každý věří, na co chce, tohle ale není moje cesta. Já lidské tělo vnímám jako mechanismus, který se řídí určitými vzorci. Snažím se to na vědeckém poli rozvíjet.

Existují vědecky přijímané metody, které dokazují, že zkušenosti z minulosti se na nás i po delší době významně projevují. Známe tzv. allostatickou zátěž: tělo jede delší dobu v ostřejším rytmu, tento rytmus sice ustane, zátěž však na tělo působí dál, i když pro to zdánlivě neexistuje důvod. Zásadní rozdíl, který jsem otevřel, tak spočívá pouze v přístupu, jak to hodnotit. Tzv. Pain Reprocessing Therapy učí pacienta, aby uměl bolest lépe chápat. Aby věděl, co změnit, upravit. Aby aktualizoval mozek. Já oproti tomu říkám, že mozek už aktualizovaný je. Jen se v něm nachází jistý narušitel, který nazývám „zvykem“. Byl kdysi vytvořený, pořád se tam drží. Zase pro to mám příklad.

Sem s ním.
Ve firmě dojde ke krizi, chcete ji vyřešit, tak si buď pozvete krizového manažera, nebo zařídíte krizové oddělení. Jenže když s těmi krizovými manažery nebudete mít smlouvu na dobu určitou a necháte si je, budou i nadále potřebovat náplň práce. Jen co krizi vyřeší, potřebují vyvolat další. Takhle to může jít donekonečna, než si uvědomíte: „Pořád řeším nějaké krize. Už mě to nebaví. Už to vlastně ani nechci pořád někam posouvat, prostě chci mít jenom spokojené zaměstnance.“ A takhle je to i v životě. Uslyšíte-li „měl byste začít cvičit“, klidně cvičte. Jen si ale najděte, co vás baví. Dělejte to proto, že vám to něco dává, že je to pro vás zajímavé. Ne proto, abyste byli zdraví. Víte, co je základní překážka? Bude to znít zvláštně, ale ne každý je naladěný na to žít spokojený život. Spokojený ve smyslu, že ten život je pěkný, že si ho užívám.

Jak to myslíte?
Jsme místo toho naučení pořád něco překonávat, zvládat. Překážky kolikrát vyloženě cíleně vyhledáváme. Můj typický klient je někdo, kdo si prošel různými řešeními, která nefungovala. Snažím se mu pomoci tím, aby se pokusil pochopit vlastní život a vlastní emoce. Neřešíme jen stres jako takový. Neměníme ho, pokoušíme se uvědomit, že už ve skutečnosti někde není. Nemoc nebo bolest nepřichází proto, aby nás zastavila.

Nedávno jsem dělal rozhovor s profesorem Pavlem Kolářem, který mi potvrdil, že bolest může být pro člověka velmi prospěšná. Ubíráte se sice při práci odlišnými cestami, závěr ale máte zjevně stejný.
Máme. S tím rozdílem, že pro mě je bolest signálem, který nám nedává najevo, abychom něco spravili, zlepšili, změnili. Je signálem, že něco už někde není. Že změna v nás už nastala. Že už se můžeme vědomě posunout a uvědomit si, že to, co nás dřív trápilo, už skončilo.

MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Pro Trumpa je Putin kamarád, pro Ukrajinu vrah. Zelenskyj na CNN varoval před neopatrnými slovy