Zkoumala rakovinu, sama také onemocněla: Dceři jsem slíbila, že udělám všechno, abych přežila

Neurazíte se, když začnu nešetrnou otázkou?
Jen do toho, nejsem urážlivá. (úsměv)

Co říkáte na rok stará slova herce Jaroslava Duška, že si každý může za rakovinu sám?
Že asi tuším, co tím myslel.

Vážně? Ministr zdravotnictví Válek označil Duškovo tvrzení za necitlivý ezoblábol.
Mohu vycházet z vlastní zkušenosti. A musím sama sobě přiznat, že před onemocněním rakovinou jsem byla velice stresujícím workoholikem. Stres jsem si přímo pěstovala. Neříkám, že šlo vyloženě o spouštěč nemoci. Mám ale za to, že jsem k ní svým způsobem života trošičku přispěla. Teď už se tolik nestresuji. Že nestíhám? Že někam nepřijdu včas? Tak se prostě omluvím, nevystavuju sebe samu pod tlak.

Taky si na sebe už nenakládám tolik věcí. Opravdu se snažím užít si každý den. Co nejvíc se smát. Víc se bavit s dětmi, chodit na procházky. I když mě potká nepříjemnost, zkouším se na všechno dívat pozitivně. Výsledek? Žije se mi líp.

Je zajímavé, jak se k rakovině každý stavíme jinak. Zatímco herečka Helena Růžičková mluvila o nádoru jako o „svini, kterou ukecá“, můj tchán zase věří v sílu vyřčeného slova, takže jméno té nemoci nikdy nevysloví nahlas.
Můj přístup je takový, že jsem otevřená. Věřím terapii sdílením. Říkám nahlas příjemné i nepříjemné věci, už jsem se naučila v sobě nic nedusit. Ano, nemoc z nějakého důvodu přišla, měla jsem ji. Teď nechci, aby se vrátila. A dělám pro to všechno. Máte ale pravdu, že pro velkou část společnosti je rakovina tabu.

Tabu?
My lidé jsme od přírody soucitní. Jakmile se o někom dozvíme, že má rakovinu, bývá nám to líto. Zároveň – a to si asi ne každý rád přizná – nás někde uvnitř napadne: „Zaplaťpánbůh, že to nejsem já.“ Asi všichni máme někoho více či méně blízkého, koho tahle nemoc postihla; u nás ji třeba měli tatínek, teta a švagrová. Jenže dokud rakovina nezasáhne vás osobně, je to přece jen jiné. Nějak si nepřipouštíte, že byste mohl také onemocnět. Pak se to stane. A život je znenadání úplně jiný.

Popište mi, jak se život změnil vám.
Mně lékaři sdělili diagnózu před dvěma roky. Už před tím jsem měla podezření – našla jsem si na prsu bulku. Nic jsem nepodcenila, dva roky jsem s ní pravidelně chodila na kontroly. Dlouho se to tvářilo, že je všechno v pořádku. Za poslední půlrok ale bulka začala růst a dávat o sobě vědět, takže jsem vytušila, že může být zle.

A bylo. Jak jste přijala diagnózu „rakovina“?
Přišel šok. Měla jsem slzy v očích. Zároveň – a vím, že to bude znít divně – jsem pocítila i jistou úlevu.

Úlevu?
Konečně jsem totiž věděla, o co jde. Byla jsem ráda, že se to bude řešit. Že nebudeme pouze nadále čekat, jak se to vyvine. Jsem akční člověk, potřebuji, aby se pořád něco dělo. Ze všeho nejhorší pro mě byla nejistota, drásalo mě to stálé čekání. Na výsledky vyšetření, na operaci po chemoterapii, na cokoliv. Jistě, tak drsnou diagnózu jsem nečekala. Překvapilo mě, že už to dospělo do opravdu ošklivého stadia. Jenže i taková rakovina bohužel umí být – vidíte člověka, který ještě v březnu slavil narozeniny své dcerky a v červnu už tu není. To s vámi zamává. Průšvih je, když už tělo nemá z čeho brát. Když nad ním rakovina převezme kompletní kontrolu. Tehdy vyhrála.

Jak to bylo s vaší léčbou?
Informaci o svém stavu jsem od lékařů dostala jedno pondělí, to další už jsem podstupovala první chemoterapii. Tehdy jsem zjistila zajímavou věc: všechno se dá zastavit, i všelijaké zdánlivě neodkladné profesní věci, o kterých jsem měla dojem, že se beze mě neobejdou. Pracovala jsem i během léčby, jen jsem zvolnila.

Utíká čas během léčby rakoviny rychle, nebo se vleče?
Když je před vámi půl roku intenzivní léčby, připadá vám to nejdřív strašně dlouhé. Jenže jak to začne, najednou to letí. Asi jsem trochu zvláštní, jelikož jsem ale věděla, že mi to pomůže, tak jsem se na každou chemoterapii těšila. Těšila jsem se i na operaci, na ozařování. V tu chvíli byl ve mně vědec, který ví, že mi to pomůže. Přestože nepopírám, že mě léčba zároveň velmi vysilovala. Má to ostatně následky dodnes – já před tím pravidelně běhávala sedm kilometrů, teď mám problém doběhnout autobus. S tím se člověk musí smířit, kondici už mít zkrátka nebudu.

Copak běhání, hlavně jste ale máma. Jak se říká dětem, že jejich maminka má rakovinu?
To byl pro mě velký problém. S tehdy jedenáctiletou dcerkou jsem si k tomu sedla hned. S mladším synem, který je na mě navíc hodně fixovaný, jsme to probírali až později. Jemu jako jedinému jsem diagnózu velmi dlouho tajila. Dcerce jsem hned všechno vysvětlovala, a popravdě. Pár let před tím bohužel zemřela na stejnou nemoc švagrová, takže jsem dcerce popsala i všechny možnosti, které mohou nastat. I tu nejhorší. Nic jsem netajila. Jen jsem jí slíbila, že udělám všechno pro to, abych přežila.

Syn si samozřejmě taky všimnul, že jsem nemocná. Už jen proto, že jsem ztrácela vlasy. Musela jsem mu přiznat, že přijdu o prso. Slovo „rakovina“ jsem ale před ním dlouho, dlouho nevyslovila.

A když nakonec ano?
Po všech těch měsících, kdy viděl, jak s tím funguju, tu zprávu asi přece jen přijal líp. Vůbec nechci nikomu radit, obecně bych ale děti nepodceňovala. Pokud jim to neřeknete, můžou to brát jako zradu. Také jsou přece součástí rodiny.

Jak dlouho u vás trvala intenzivní léčba?
Půl roku chemoterapie. Pak na mě čekala operace. Přes Vánoce jsem následně několik týdnů podstupovala ozařování. Načež jsem dostala razítko s úžasným nápisem remise – což je stav, ve kterém vymizely symptomy nemoci. A vidíte, už jsem v něm rok.

Jak vám bylo, když jste to razítko dostala?
Svět byl najednou barevnější. Obloha se mi zdála modřejší, ptáci zpívali, pampelišky kvetly. Krása. Nejsem naivní. Moc dobře vím, že některým pacientům se nemoc vrátí; třeba i vícekrát. Nikdy ale nesmíte propadat beznaději. Bát se. Čím víc přemýšlíte, co všechno se může stát, tím spíš se to opravdu přihodí.

Nahlížíte na rakovinu od chvíle, kdy jste ji dostala, jinak i coby vědkyně?
Rozhodně. Jako vědkyně i jako člověk. Některé věci se mi díky tomu líp spojily i v souvislosti s naším výzkumem – na co bychom se měli víc zaměřit, čím můžeme pacientům pomoci. Mně naběhnul mozek vědce vlastně hned poté, co mi lékaři sdělili diagnózu. Hned jsem měla jasno, co se v mém těle děje. Během léčby jsem si pak psala deníček – kdy mi bylo zle, kdy mě něco bolelo.

Vlastní boj s rakovinou mě pro další odbornou práci o to víc motivoval. Já před tím někdy pochybovala, jestli zrovna věda je to, co chci dělat. Pokukovala jsem po výuce na fakultě nebo na gymnáziu. Nemoc pro mě ale byla impulzem, že ne. Že moje práce má smysl a musím v ní pokračovat.

Při výzkumu se zabýváte především otázkou, proč u některých pacientů s rakovinou chemoterapie funguje a u jiných ne.
Ano, snažíme se rozkrýt genetické pozadí konkrétních jedinců. Základem totiž je, že jsme každý z genetického hlediska trochu jiný, zároveň i každý nádor je trochu jiný. Od lékařů víme, kdo na léčbu reagoval, kdo ne. Obě skupiny pacientů pak porovnáváme mezi sebou podle vybraných molekulárně-genetických ukazatelů. Snažíme se vytipovat, který z těchto ukazatelů by mohl být zodpovědný za rezistenci na léčbu.

Jste ve svém výzkumu něčemu slibnému na stopě?
Vytipovali jsme dvě malinké mikroRNA, drobné molekulky. Pacienti, kteří na léčbu neodpovídali, měli v krvi i rok po chemoterapii nízké hladiny těchto mikroRNA. U mnoha takových pacientů se nemoc brzy vrátila. To je pro výzkum slibné. Kdo ví, třeba to jednou bude tak, že pokud by se hladiny těchto mikroRNA během léčby zvyšovaly, mohli bychom dříve předpovídat její úspěšnost. Nevěnujeme se však jen ukazatelům chemorezistence, kolegyně teď například objevila gen, který je zodpovědný za vznik adenomů neboli prekanceróz, z nichž se často nádor později vyvíjí.

Jak vůbec za posledních deset, patnáct let pokročila léčba nádorových onemocnění?
Je to velmi dynamické. Co chvíli se objevují nová potenciální léčiva, která procházejí dalšími a dalšími klinickými zkouškami. Možnosti dnešní doby jsou neskutečné, existuje už několik typů léčby. Nejen klasická chemoterapie, která zasahuje jak nádorové buňky, tak buňky zdravé, především ty rychle se množící (mezi tyto buňky patří i buňky vlasových kořínků, což pak vede ke ztrátě vlasů).

Mimo to existuje i biologická léčba, která je zaměřena jen proti molekulám nádorových buněk. Nebo imunoterapie – to je moderní metoda léčby rakoviny, která se rychle rozvíjí. Tato terapie nesměřuje přímo proti nádorovým buňkám, ale spíše aktivuje schopnost vlastního imunitního systému rozpoznat a zničit tyto buňky. Jde to vpřed. Diagnózy, které před 20 lety nebyly léčitelné, dnes už jsou.

Můžete být konkrétnější?
Pacienti s metastatickými ložisky ještě před pár roky zůstávali na paliativní léčbě, zatímco dnes mají i ti v pokročilém stadiu onemocnění velice dobré vyhlídky. S využitím ozařování, vypalováním metastáz nebo jejich chirurgickým odstraněním mohou pacienti žít podstatně déle. Vždy se říkalo, že pacienti v pokročilém stadiu jsou jen léčitelní, nikoliv vyléčitelní. To už je jinak.

Z rakoviny je tedy protivník, který se dá častěji porážet?
Ano. Hodně tomu pomáhá docházení na pravidelné kontroly, kde je možné zachytit onemocnění včas. V případě kolorektálního karcinomu, kterému se profesně věnuji nejvíce, se tak mohou odhalit ty dříve zmíněné prekancerózy – tedy stav předcházející vzniku maligního nádoru. Takový adenom se dá lehce vystřihnout a pacient jde ještě tentýž den domů. Nebo se na takové kontrole může přijít na prvotní stadium, které je u kolorektálního karcinomu v 95 procentech vyléčitelné. S pokročilejším onemocněním přitom tohle číslo samozřejmě stále klesá.

Rozhodně věřím tomu, že rakovina bude postupem času stále snadněji porazitelná. Pomůže tomu další vývoj imunoterapie, biologické léčby. Jen s tím, že nádorové buňky jsou bohužel mršky, které se dokáží přizpůsobit, takže problémy s rezistencí na léčbu budeme určitě řešit i za mnoho let.

Takže přehnaný optimismus není na místě.
Nádorového onemocnění bude víc. Populace roste, v průměru se dožívá vyššího věku. Roli budou hrát i neblahé faktory životního prostředí. Nepleťme se, rakovina tady s námi bude i nadále. Nikdy se z ní nestane druhá chřipka; už jen proto, že jedním ze spouštěčů je genetická změna. Strašně moc bych si ale přála, aby to jednou byl protivník, na kterého budeme mít opravdu mocné páky. U některých typů rakoviny se to ostatně daří již nyní.

U jakých?
Třeba právě u kolorektálního karcinomu, neboli nádoru tlustého střeva a konečníku. Česko bylo v hojnosti jeho výskytu ještě před pár lety na světové špičce. Teď jsme až na 16. místě. Důvod? Důraz na včasné odhalení diagnózy skrze osvětu a pravidelné docházení na preventivní vyšetření. V Česku se navíc pozvolna mění životní styl – místo piva a svíčkové se více dbá na zdravou stravu, jíme častěji vlákninu, zeleninu, ryby. Více se hýbeme a ani kouření již není tak „cool“ jako dříve.

Můžeme se někdy dočkat léku na rakovinu?
Tady vás zklamu, rakovin totiž existuje veliké množství druhů. A u těch pevných, tzv. solidních, které vznikají z pevné tkáně (na rozdíl od těch vznikajících v krvi nebo lymfě), všeobecný lék nebude nikdy – mají jiný podklad. Smiřme se s tím, že jedna funkční univerzální pilulka na rakovinu nikdy nevznikne.

Jiné věci však reálné jsou. Například, že budeme schopni rakovinu odhalit dříve. Že lidé s nálezem budou žít déle, plnohodnotněji. Že výrazně vzroste procento těch, kteří se nemoci zcela zbaví. I já sama někdy žasnu z toho, čeho je už dnes medicína schopna. Líbí se mi například metoda genetického inženýrství nazvaná CRISPR, kdy se chybný gen zodpovědný za nějakou nemoc prostě vystřihne. Buď se opraví, nebo odstraní. U myší se to už aplikuje. V tom jsou neskutečné možnosti.

Budou se rodit děti s upravenými geny, aby se u nich minimalizovalo riziko konkrétních nemocí?
Že se rodit budou? Třeba v Číně už k něčemu takovému došlo, tamní vědec za to kvůli „porušení lékařských pravidel“ strávil tři roky ve vězení.

A děje se někde něco podobného i dnes?
Myslím, že ano; jen o tom třeba nevíme… Dodržování etických pravidel je pro nás pochopitelně naprosto zásadní. Jinak je ale nesporné, že genetickému inženýrství patří budoucnost. Budeme stále hojněji schopni objevovat konkrétní geny, které jsou za nemoc zodpovědné. A pak už bude scházet jediný krok k tomu, abychom se při respektování již zmíněné etiky pustili do klonování a modifikování.

Budoucnost je za rohem. Ve světě se již u pacientů testují panely obsahující několik desítek genů, které mají právě za cíl odhalit dosud opomíjenou důležitou dědičnou složku. Kauzální mutaci, která se v rodině dědí. U rakoviny prsu se například vždy skloňovaly mutace BRCA 1, BRCA 2, jenže těch důležitých genů tam zjevně bude víc. Třeba se je takto povede odhalit.

Co by to přineslo?
Mohlo by to pomoci spoustě lidem. Přece jen pokud víte, že máte v těle mutaci, která nese třeba až osmdesátiprocentní riziko vyvinutí nádorového onemocnění, už se k tomu můžete nějak postavit. Nejen svým životním stylem. I medicína vám už poskytuje slušné možnosti.

A přece je pořád mnoho lidí, kteří svůj boj s rakovinou nevyhrají.
Bohužel, je to zákeřná nemoc. Nespravedlivá. Bolí mě to zejména u malých dětí. Jenže rakovina si zkrátka nevybírá – děti, dospělí, ženy, muži, staří, mladí, může to padnout na každého… Je hrozná chyba si říkat: „Já jsem mladý, mě se to netýká.“ Tahle nemoc je u mladých lidí naopak diagnostikována čím dál častěji. A to kolikrát v už dost pokročilém stadiu, protože když nás něco bolí, máme tendenci to přejít, podceňovat. Ano, nádorové onemocnění je do jisté míry spojeno s věkem – po šedesátce potká spoustu z nás. Jenže zejména rakovina prsu, kůže nebo kolorektální karcinom se čím dál častěji týká i mladých.

Proč?
Možná je to životním stylem. Kouřením, alkoholem, stresem. Nebo i dědičnými složkami, o nichž zatím nevíme… Zase jsme u toho, že jde o nemoc nespravedlivou – můžete dělat všechno dobře, přesto se i tak ukáže. Důležité je, že i když se objeví, nesmíte klesat na mysli. Věřte, že to dobře dopadne. Nepanikařte. Psychika může být hodně silný pomocník. Je spousta věcí, které můžete dělat, abyste riziko toho nejhoršího ne snad úplně vyloučili, ale alespoň snížili: Dbejte o sebe. Nepodceňujte možné příznaky. Jezte zdravě, sportujte. A mějte se rádi. To je klíč k mnohému: naučte se mít sami sebe rádi.

Rozhovor s Veronikou Vymetálkovou najdete v magazínu CNN Prima NEWS Rok 4 na téma Kam kráčíš, Česko. Časopis je v prodeji na stáncích za 129 korun. Podívejte se na seznam prodejních míst.

MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Komorousův motoklub: Lerch je centurionem, členem muž stíhaný za kamery ve sprše