Jak ovlivnila havárie Černobylu zdraví Čechů: Sověti udělali řadu chyb, říká expert

Jak černobylská tragédie poznamenala zdraví lidí žijících v tehdejším Československu?
Průměrná dávka ionizujícího záření na jednoho obyvatele Československa dělala roku 1986 jen 0,4 milisievertu. Nešlo tedy o nijak dramatické zvýšení, které by bylo následně sledovatelné skrze častější výskyt nádorových onemocnění.

Na Evropu se však snesla více než polovina černobylského spadu. Na naše území se dostaly vysoké koncentrace radioaktivního cesia 137 a jódu 131. To nám neublížilo?
Ano, je pravda, že v těchto dvou případech byly hodnoty vysoké. Celkem bylo tehdy na našem území v důsledku černobylské havárie detekováno 27 umělých radionuklidů. Porovnáme-li je s hodnotami, které jsme roku 2011 detekovali po havárii ve Fukušimě, pak v případě Černobylu šlo o čísla milionkrát vyšší. Takže souhlasím, oproti běžným výsledkům se bavíme o významně zvýšených hodnotách. Přesto to pro obyvatele Československa neznamenalo žádnou zásadní zdravotní újmu. Byli jsme naštěstí dost daleko.

Je pravda, že větší radiaci občané Československa čelili paradoxně desítky let předtím, kdy USA se SSSR prováděly jaderné zkoušky?
Obtížně se to odhaduje. Je ale fakt, že celková aktivita uvolněná při těchto testech do ovzduší především na severní polokouli jednoznačně mnohonásobně převýšila únik radionuklidů z Černobylu.

Stejně mi to ale nedá. Pamětníci přece třeba vzpomínají, že v létě po Černobylu rostlo nebývale hodně hub. Vážně nebylo riskantní si na nich pochutnávat?
Nebylo. A není dodnes. Aktivní cesium 137 se v českých houbách po Černobylu opravdu našlo – zhruba do hodnoty 3 500 bequerelů na kilogram hub. Stejná hodnota dělala v roce 1994 už jen 100 bequerelů na kilogram, o dalších pět let později už ovšem zase 4 000 bequerelů na kilogram. Tehdy ani teď se však není čeho bát, to byste nesměli jíst vůbec nic jiného, aby se to třeba nějak projevilo. Houby patří po dubnu 1986 ke komoditám, které jsou velmi přísně monitorovány. Už od začátku se hodně zkoumaly především možné dopady havárie na mléko. Jde totiž o surovinu, která je velmi významná z hlediska případného ozáření štítné žlázy.

Právě rakovině štítné žlázy se věnuje britský radiobiolog Ian Fairlie. Tvrdí, že evropský nárůst počtu jejích případů z poslední doby souvisí s Černobylem. Český profesor Vlček to odmítá, zvýšení spojuje s lepší diagnostikou. Jak to tedy je?
Spojovat nárůst počtu případů rakoviny štítné žlázy s Černobylem u českých pacientů není možné. Jiné je to ovšem v oblastech nejvíce zasažených tehdejším výbuchem, tedy na území Ruska, Ukrajiny a Běloruska. Tam byl zvýšený výskyt rakoviny štítné žlázy jednoznačně prokázán, s černobylským výbuchem nepochybně souvisí. Nemoc v těchto končinách postihovala především děti, jednalo se zhruba o 6–7 tisíc z nich. Většina případů naštěstí nebyla fatální, přes 98 procent se uzdravilo.

Nešlo asi jen o rakovinu štítné žlázy.
V souvislosti s Černobylem se mluvilo také o rozvinutí očních zákalů a kardiovaskulárních onemocnění. Podobné to bylo na zmíněném území i s výskytem leukémie a některých nádorových onemocnění, které postihly zejména pracovníky zasahující v místě havárie. Ať už tu tisícovku, jež se na místě poškozené elektrárny pohybovala v prvním sledu, nebo další stovky tisíc jedinců, jejichž čas přišel až ve druhé vlně. Jen za první rok po havárii pracovalo na vyčištění černobylské zóny něco přes 200 tisíc osob, obdrželi odhadovanou průměrnou dávku 165 milisievertů. U nich byl nárůst zmíněných chorob patrný.

Studie prý ukazují, že se po Černobylu změnil poměr mezi počty narozených děvčat a chlapců. Je to pravda?
Také jsem o tom četl, zůstalo to však v rovině hypotézy týkající se poměru pohlaví novorozenců na území ČSSR v listopadu roku 1986. Pokud si jej zasadíme do delšího časového rámce, nijak dramaticky nevybočuje. Tahle hypotéza je navíc v rozporu s biofyzikálními mechanismy a předpokládaným efektem, chybí jí obdobná zjištění v dalších zemích postižených radioaktivním spadem. Takže bych k ní přistupoval opatrně. Hypotézu sice vznést můžeme, někdy je však hledání příčinné souvislosti dost obtížné. To u účinků ionizujícího záření, hlavně těch pozdních, platí vlastně vždy. Dělají se rozsáhlé epidemiologické studie zahrnující opravdu velké počty osob. Tak, aby bylo možné souvislost ozáření s výskytem nádorových onemocnění vůbec statisticky prokázat. Zkoumalo se to například v souvislosti s přeživšími z Hirošimy a Nagasaki. Studie zahrnovala 86 tisíc jedinců, u nich se zjevné příčinné souvislosti typu nárůstu jednotlivých nádorových onemocnění skutečně našly.

Právě u některých přeživších z Hirošimy se následky ozáření projevily až po 60 letech. Můžeme se podobně pozdních dopadů dočkat i v případě Černobylu?
To se dá zatím jen špatně odhadnout. U Černobylu je jednou z nevýhod i to, že část potřebných informací dnes spadá pod Rusko, část pod Bělorusko, jiné pod Ukrajinu. Důsledky Hirošimy jsou oproti tomu pravidelně sledovány a vyhodnocovány už od 50. let.

Co se díky tomu ví o následcích, které postihnou potomky ozářených?
Byla prokázána větší vnímavost a radiosenzitivita jak u vyvíjejícího se plodu, tak u dětí obecně. V případě Hirošimy bylo sledováno zhruba 1 600 žen. U jejich potomků se projevily defekty ve formě sníženého IQ a nižších mentálních schopností. Jen je potřeba zdůraznit, že počty takových případů, o něž to opíráme, nejsou zas tak obrovské. Výše zmíněné efekty se týkaly zhruba třiceti dětí. A ve stejném duchu bychom mohli mluvit i o tisících dětských případů počernobylské rakoviny štítné žlázy. Jistě, na jedné straně je to hodně. Vezměme však v potaz, jak obrovské území bylo před 35 lety postiženo – nejvíce kontaminované regiony obývaly stovky tisíc až miliony lidí.

I kolem celkového počtu obětí Černobylu je trochu nejasno. Některé zdroje uvádějí číslo čtyři tisíce. Podle Vladimira Černosenka, jednoho z šéfů práce v zakázané zóně, ale jen do roku 1991 zemřelo až 10 tisíc likvidátorů následků havárie. Jak to tedy je?
Může se to pohybovat od jednotek až po deset tisíc. Rozhodně bych však nevěřil tvrzením, která zmiňují statisíce až miliony obětí.

Takže?
Jako reálný odhad bych viděl zhruba něco do deseti tisíc obětí. Opravdu se to však neposuzuje snadno. Kdo do kolonky „oběť Černobylu“ ještě spadá a kdo už ne? Různé státy k tomu přistupují odlišně. I v zemi, jako je naše, mohlo dojít k následující situaci: Jedinec je doma exponován přírodnímu pozadí od radonu, roku 1986 se k tomu přidá další dávka původem z Černobylu. Může být tou rozhodující, která vyvolá efekt nádorového onemocnění. A teď mi řekněte: Jsme schopni tohoto člověka identifikovat jako jednu z obětí černobylské havárie? Na individuální úrovni přece neumíme zjistit, zda je rakovina způsobená ozářením, nebo něčím jiným. Obecně je též třeba vzít v potaz, že ohledně pozdních účinků havárie stále ještě nemáme uzavřený celý účet – některé rakoviny se mohou objevit až za desítky let.

O počtu lidí, kteří zemřeli proto, že se nacházeli v bezprostřední blízkosti porušené elektrárny, je asi jasněji.
To ano. Dva pracovníci elektrárny zemřeli přímo při havárii následkem samotného výbuchu. Z hasičů vyslaných na místo v prvním sledu a z pracovníků obsluhy elektrárny jich osmadvacet zemřelo během prvních čtyř měsíců na důsledky nemoci z ozáření, dalších devatenáct zesnulo do roku 2004. Celkem se závažné tkáňové reakce projevily u 134 osob podílejících se na záchranných operacích. Dávky, které tito jedinci obdrželi, se pohybovaly v rozmezí od 2 do 20 Gy. Někdy se k počtu mrtvých započítávají i čtyři oběti ze spadnutého vrtulníku z 2. října 1986, byť jejich smrt bezprostředně s radiací nesouvisela – pilota tehdy oslnilo slunce a nevšiml si jeřábu u zničeného reaktoru, o jehož lano strojem zavadil.

Co se děje s tělem, když je vystaveno tak silnému ozáření, jako byli lidé v blízkosti havárie?
Pokud jde o dávky na úrovni jednotek desítek grayů celotělově, v řádu hodin dochází k pocitu nevolnosti, ke zvracení. Smrt pak přichází do pár desítek dnů.

Mohly sovětské úřady v roce 1986 udělat něco lépe, aby se počet obětí minimalizoval?
V Pripjati byla 27. dubna, tedy den poté, zahájena masová evakuace. Svým způsobem ji lze označit za obdivuhodnou – Pripjať byla obrovské město, z Kyjeva přijelo 1 200 autobusů, proběhlo to dost rychle. Jiné to však bylo s distribucí jodových tablet, k nimž se lidé také dostávali z velké části až sedmadvacátého. Pokud by je měli dříve, mohly být následky na jejich štítnou žlázu méně tíživé. Také se mělo mnohem dříve zabránit konzumaci kontaminovaného mléka. V Česku se to udělalo hned – do oběhu se místo čerstvého pouštělo sušené a kondenzované. Šlo totiž i o to, že radioaktivní jód má poločas přeměny osm dnů. A platí pravidlo: Za deset poločasů se dostaneme na jednu tisícinu původní hodnoty.

Co to znamená?
Že už za osmdesát dnů se hodnoty dostaly na desetinu procenta původní aktivity. V okolí Černobylu byl samozřejmě problém i se skotem spásajícím kontaminovanou trávu, tímhle způsobem se radiace dostala jak do mléka, tak do masa. Projevilo se to klidně až za rok, za dva, kdy se v mase směřujícím na porážku nacházely vyšší hodnoty cesia 137… Pokud jste se mě však prve ptal na chyby, musíme jít samozřejmě úplně k základu celého problému.

K chybám vedoucím k samotné havárii?
Jistě. Vedla k ní totiž sekvence mnoha hrubých metodických chyb, fatálních selhání obsluhy reaktoru. Svou roli sehrály i konstrukční a provozní vlastnosti jaderného reaktoru typu RBMK-1000. Na vině byl do značné míry tlak režimu na výkon. Imperativ: Úkol musím splnit za každou cenu. Zohledňovat bezpečnost? Neexistuje… Dovést to k odstavení bez zásadního poškození bylo sice možné mnohokrát, nic takového ovšem bohužel nenastalo. Výsledkem byla šílená katastrofa.

I ve dva roky starém úspěšném seriálu zaznělo, že chybělo málo a následky pro Evropu mohly být mnohem děsivější.
Možných scénářů vývoje bylo před 35 lety opravdu víc. O tom, jak dlouho po nehodě probíhal únik radioaktivních materiálů, se mluví celkem málo. Hlavní únik přitom trval deset dnů! A desátý den byl stále téměř na úrovni dne prvního… Když si to zopakujeme: V Černobylu došlo k expanzi páry, která odhodila víko reaktoru. Následovalo hoření grafitu, obrovská exploze vymrštila do vzduchu veliké množství radioaktivního materiálu. Pokoušeli se to hasit, při zásahu na místo shazovali materiál, který měl za úkol snížit teplotu, mimoto i zabránit dalšímu rozptýlení roztaveného paliva a dalších látek. Shazovali tisíce tun jílu, dolomitu, olova, boronu. Zastavili tím rozptylování, vytvořili však efekt deky. Utěsnilo se to, jenže uvnitř začalo stoupat teplo vznikající rozpadem štěpných produktů. Nemělo kam unikat. Teplota opět stoupla, způsobila další tavení. Některé prvky jako plutonium, které byly při samotném výbuchu reaktoru netěkavé, se najednou dostaly do fáze, kdy mohly rovněž uniknout. To bylo velmi nebezpečné. Tenhle problém se naštěstí nakonec podařilo zažehnat.

Co by Evropě hrozilo, pokud by se to nepovedlo?
Zcela jistě by mohlo dojít k úniku významně většího množství radioaktivních látek. Vždy by záleželo na konkrétním scénáři a na tom, zda by zahrnoval případné další exploze vedoucí k masivnímu rozptýlení radioaktivních látek.

Sovětský svaz v roce 1986 dlouho černobylskou havárii bagatelizoval. Jaké byly důsledky takového postoje?
Zpětně lze včasné neinformování veřejnosti označit za důležité selhání. Mimo jiné též na základě této zkušenosti se postupem doby přestalo věřit autoritám, což velmi zřetelně vidíme i v časech pandemie. Sovětské způsoby byly v tomto ohledu samozřejmě specifické. Šlo jim hlavně o to, celou havárii ututlat, aby před světem nevypadali špatně. Otázka zní, jak moc se to u nich od té doby změnilo… Celosvětový dopad havárie vedl k významnému rozvoji kultury bezpečnosti, podporované zvýšenou mezinárodní spoluprací mezi Východem a Západem. K investicím do zdokonalování reaktorů, k budování monitorovacích sítí a vylepšování systémů havarijní připravenosti. Ve všech fungujících reaktorech typu RBMK byly provedeny úpravy k odstranění jejich nedostatků, což je nyní při nízkém výkonu činí mnohem stabilnějšími.

Roku 2011 ovšem ve Fukušimě proběhla další velká havárie jaderné elektrárny.
Jenže její případ byl v mnoha ohledech nesrovnatelný. Nedošlo k žádným akutním nemocem z ozáření, k žádným případům přímého úmrtí. Studie fukušimské nehody sice stále běží, vzhledem k charakteru této události a množství uniklých látek (na úrovni 10 % černobylského úniku) to však vůbec nelze stavět vedle tragédie z roku 1986.