Sociální sítě jsou někdy jako jed, varuje odborník na digitální závislosti

Pane doktore, máte Facebook?
Už ne. Roku 2008 jsem ho měl asi měsíc.

Proč jste s ním skončil?
Moc mě to nebavilo. A jsem rád, že to takhle dopadlo. Když je něco zadarmo, měli bychom si položit otázku, proč je to zadarmo. Kdo to platí. Sociální sítě typu Facebook jsou lákavé, vizuálně fungují nádherně. Ale vy si u Facebooku prostě neuvědomíte, že primárně jde o marketingový projekt. Tváří se jako sociální síť, která měla zkraje propojovat studenty, už dávno se však změnil především ve velký byznys. Snem každého obchodníka je, aby o svém zákazníkovi věděl, co má rád. Aby vám své zboží prodal na míru. Facebook přesně tohle umožní. I ve filmu Sociální dilema zaznívá, že uživatelé sociálních sítí už nejsou zákazníky, ale produktem.

Souhlasíte?
Jistě. Vždyť dneska už nejde jen o to, že vás někdo prostě jen označí na fotce. Facebook šel i do mnohem komplikovanějších věcí, jako je ovlivňování emocí. Přičemž se paradoxně ani nejedná o nic protiprávního, jelikož v jeho vstupních podmínkách stojí, že souhlasíte s psychometrickými výzkumy. Je to ošidné. Sociální sítě obecně mohou působit jako prodemokratický nástroj, zároveň ovšem i jako pomůcka k manipulaci, k sofistikovanému marketingu. Vždyť existují algoritmy, které podle počtu vašich kliknutí na konkrétní odkazy odhadnou, na co kliknete zítra. Oni umí predikovat vaše chování líp než psychodiagnostické testy.

Existují algoritmy, které podle počtu vašich kliknutí na konkrétní odkazy odhadnou, na co kliknete zítra

Vědí o nás víc než my sami?
Často ano, to je změřené. Algoritmy jsou tak dobře napsané, až to skoro zabíhá do neurobiologie. Asi bychom si měli ponechat část své nevyzpytatelnosti v sobě – ať už jde o to, jak budeme hlasovat ve volbách, jakou si vybereme partnerku či jiné intimní záležitosti. Pokud připustíme opak, ocitneme se v digitální totalitě. Ve variaci na Orwella. On přece už ve 40. letech vymyslel, že jednou budeme mít televizi, která bude umět sledovat, co se u nás doma děje. Dneska si jí nosíme každý s sebou na mobilu – umí perfektně přenášet zvuk i obraz.

Američané zírají na českého důchodce. Čipera válí na snowboardu i v posilovně

Lidé

Spousta jeho vrstevníků už ani nevstane z gauče, baví se jen o nemocech. Čechoameričan Richard Kreibich na sobě ale i v 77 letech dře. Vedle jógy, zvedání činek, či jízdy na BMX je i nejstarším snowboardistou široko daleko, díky Ester Ledecké začal závodit též na lyžích. A jde mu to. Američtí mladí na svahu nechápou, když kolem nich prosviští úžasný český děda.

A to i když nechceme. Nedávno jsem se o něčem bavil s kamarádem, telefon položený na stole. Aniž bych mobil zapnul, nabízel mi pak reklamu přesně na ty věci, o nichž šla předtím řeč.
To jistě nebyla náhoda, s mikrofonem se dá udělat leccos. Stejně jako když jsme se před časem bavili s kolegyní o již zmíněném filmu Sociální dilema. Napsal jsem si k tomu do mobilu poznámku. A jakmile jsem si vzápětí zapnul Netflix, ze všeho nejdřív mi naskočila upoutávka právě na Sociální dilema. Nemusíte být paranoidní, abyste tušil, že po vás opravdu jdou.

Není to za hranou?
Někdy už asi ano. Na druhé straně se ukazuje čím dál víc hejblátek, které vám umožní podobné záležitosti vypnout. Sami si můžeme nastavit pravidla, abychom přestali být produktem a začali být znovu zákazníky.

Ve filmu Sociální dilema se tvůrci různých sítí přiznali, že se závislost lidí buduje záměrně. Jak byste to nazval? Nemravnost? Nezodpovědnost? Zločin?
Jde o formu obchodu, který je prostě jen nemravně nazván sociální sítí. Používá vaše data – s kým se potkáváte, kde se pohybujete, na co se rád koukáte, čemu fandíte. Podle toho vyhodnotí, co vám prodá. Pro spoustu lidí je to tak jako tak lákavé. Osobně jsem nicméně přesvědčen, že třeba pro vývoj dětí by bylo daleko prospěšnější, pokud by se místo setkávání on-line vídaly reálně. Pro ně je strašně důležité, kolik budou mít u své fotky lajků, netuší přitom, že jde jen o skript – lajků si můžete koupit, kolik chcete. Pokud budete chtít být influencerem, od zítřka jim v tomhle světě klidně můžete být.

Asi bychom si měli ponechat část své nevyzpytatelnosti v sobě – ať už jde o to, jak budeme hlasovat ve volbách, jakou si vybereme partnerku či jiné intimní záležitosti

Jak zjistím, že už začínám mít problém s digitální závislostí?
Podle americké klasifikace k tomu máme devět kritérií. A stačí, pokud se naplní aspoň pět z nich. Patří k nim například přílišné zaujetí hraním on-line, podrážděnost, ztráta zájmu o jinou zábavu, pokračování navzdory psychickým potížím, klamání rodičů a okolí, hraní her k úniku ze špatné nálady. Poznáte to třeba i poté, co kvůli digitální závislosti dojde k ohrožení či rovnou ztrátě vztahu, zaměstnání, studia.

Spousta lidí přijde do práce, v počítači si do vedlejšího okna zapne Facebook a přes den ho jen průběžně kontroluje. Je to už závislost?
Spíš jde o to, jestli jsou schopni jeden, dva dny na Facebook nejít, když třeba vyrazí na výlet do hor. Zda si trasu vybírají i podle toho, aby procházeli místy s wifi. Vždyť dneska už mezi seriózní diagnózy patří i tzv. nomofobie – strach z toho, že se ocitnete mimo signál. Název vznikl ze slovního spojení „no mobile phobia“. Podle jistých studií jí může trpět až 53 % všech uživatelů mobilních telefonů. Řada dětí dneska nejede na lyžařský kurz právě proto, že na horské chatě není wifi. To už bych považoval za varující. Čas strávený u obrazovky je rizikový faktor.

Jaké jsou možné dopady digitální závislosti?
Zarážející třeba je, že školáci dnes tráví více času s digitálními médii než spánkem. U amerických adolescentů prý jde denně až o devět hodin, každým rokem to narůstá. To už je fakt průšvih. Bez spánku má člověk špatnou paměťovou stopu, druhý den je nesoustředěný, rozmrzelý, častěji se hádá. Digitální média jsou přitom nastavena tak, aby vám v oznamovacích centrech neustále vyskakovaly nové udržovače pozornosti. Jednoduše se z jejich užívání stává program. První velká debata na téma digitální závislost se svého času vedla o počítačových hrách. A prokázalo se, že děti hrající počítačové hry tráví až o 30 % méně času čtením než ty ostatní. Čtení je přitom uznáváno jako prediktor vyššího vzdělání a úspěchu. Jen o čtení ale samozřejmě nejde.

O co ještě?
Jednou z nejnávykovějších her je World of Warcraft. A závislost na ní jsme zjistili třeba u pacienta, který byl dříve závislý na heroinu – určitě ne náhodou. Ta hra je postavená tak, aby byla velmi návyková. Postupně si dokupujete různé typy výzbroje, měsíčně toho tolik neutratíte. Návykovým je též týmový aspekt. Hraje se to v reálném čase, klidně ve dvě v noci – a když váš kamarád bojuje, přece ho v tom nenecháte. Náš zmíněný pacient nabral během hraní World of Warcraft patnáct kilo. Dospělo to u něj taky k propadu nálady, pasivitě, ztrátě radosti, úzkosti, fyzickým projevům napětí v těle. Vůbec s takovými následky není sám.

Takže nešlo o výjimečný případ?
Vůbec ne. A nejde jen o hry. Několik uznávaných studií mluví kupříkladu o tom, že užívání Facebooku vede k větší osamělosti, depresivitě a nespokojenosti se životem. To poslední je u generace, jíž je nyní zhruba osmnáct, hodně časté. Základní důvod je jasný –⁠ čas strávený u Facebooku mladému člověku prostě chybí jinde. Je on-line, takže není off-line s nějakou slečnou. Taky nemůže trénovat svou sociální inteligenci, navazovat kontakty. Dělal se výzkum, kdy se dětem na čtrnáct dnů sebral mobil a byly poslány do přírody na tábor. Před odjezdem a po návratu se dělaly srovnávací testy na rozpoznání emocí z tváře. Po dvou týdnech, kdy byly intenzivně v konfrontaci s emocemi druhých, se ukázalo, že jsou najednou opět schopné empatie, čtení z tváře druhého. My si to možná ani neuvědomujeme, tahle neverbalita je ale strašně důležitá. V on-line světě nefunguje. I přenášený hlas v telefonu totiž slyšíte trochu vyšším tónem. Náš mozek přitom běžně vyhodnocuje i informace typu, že když lidi lžou, tak mluví trochu vyšším tónem. Přes telefon to nejde, tam mluví trochu vyšším tónem všichni.

Více než polovina dívek čelí na sociálních sítích obtěžování. Nejhorší je Facebook

Sociální sítě

Podle nové studie čelí téměř 60 procent dívek na sociálních sítích nějaké formě obtěžování či zneužívání. Nejčastější platformou, kde se útoky odehrávají, je Facebook následovaný Instagramem, Whatsappem a Snapchatem. Informoval o tom server Deutsche Welle s odkazem na studii zahrnující respondentky z 22 zemí světa.

Jsou ještě nějaké další důsledky digitální závislosti?
Existují důkazy, že čím víc trávíte času před obrazovkou, tím horší bude vaše pozornost. Populaci to rovněž hodně narcizuje. Minimálně poslední generace nastupujících vysokoškoláků je podle nedávné americké studie narcistnější, přitom paradoxně většinou nevěří, že by byla schopna změnit budoucnost. Tenhle rys tu také v podobné míře nebyl. Sociální sítě mají nepochybně velikánskou moc, dokáží dnes ovlivňovat volby i lokální konflikty. Nejde jen o fake-news, často přenáší i jiné negativní jevy; právě přes ně se třeba před časem mezi dětmi rozšířil fenomén sebepoškozování. Úplně stačilo, aby se v tom našel nějaký influencer. Obecně řečeno: Pokud se bavíme o závislosti, pak je to se sociálními sítěmi jako s léky. Pokaždé jde o míru. V určitém množství mohou léčit, ve vyšším se z nich stává jed.

Čím nás vůbec tak fascinují?
Člověk tam bývá závislý na odezvě. Na počtu lajků. Zjistilo se, že pohled na vysoký počet lajků vyplavuje u uživatele digitálních médií úplně stejné hladinky dopaminu jako kokain. Někomu dokonce stačí jen ukázat logo Facebooku a v mozku se začnou dít věci. K tomu mám jistý postřeh: V lednu 2010 sice Steve Jobs představil nový iPad, ale svým dětem ho zakázal. To samé provedl i Evan Williams, zakladatel Twitteru. Lidi, kteří se v oboru pohybují, tedy asi vědí, kam to cílí. I u nich platí staré dobré heslo drogových dealerů: Nikdy se nesjížděj vlastním zbožím.

Když už jsme u dětí – kdy je rozumné jim dát první mobil?
Někdo říká, že dítě by v předškolním věku nemělo mít mobil vůbec. Nedávno se i na senátní půdě rozproudila debata, zda našim dětem hrozí digitální demence. Senátorka MUDr. Dernerová tam coby neuroložka říkala, že děti se dneska dřív naučí ovládat tablet, než rozvinou své řečové schopnosti a chůzi. Někteří rodiče z toho jsou nadšení. Když pak ale vidím tatínky a maminky, kteří svého potomka nechají sledovat YouTube i přesto, že se pohádky už dávno přepnuly do čehosi v maďarštině, tak mi to v pořádku nepřijde. Radši jim, prosím, čtěte. Rozvinete jejich slovní zásobu, vedle toho je naučíte i humoru. Vždyť jak se nad knížkou něčemu řehtáte, potomek si vštípí: „Aha, tohle je teda vtipné.“ Pokud je necháme odkázané na sociální sítě, strašně moc je ochudíme i v tomto ohledu.

Měly by mít děti ve školách mobily zakázané?
Spíš ano. Alespoň částečně. Jsou státy, které neregulují vůbec, v některých oblastech Švédska třeba děti mohou klidně telefonovat i při hodině. Prostě si potřebují něco zařídit, tak jdou uprostřed výkladu s telefonem na chodbu. To je extrém. U nás je to na řediteli, jak upraví školní řád. Podle mých pozorování dojde k zákazu mobilů často až na tlak rodičů, zatímco polovina učitelů by jej považovala za omezení svobody žáků. Nevím. Za sebe říkám, že pokud se stane něco vážného v rodině, tak její zástupci vždycky mohou zavolat do sborovny. Nepochybuji, že děti ve školách mobily používají z 95 % k posílání emotikonů, jaká je to při hodině nuda. Hodně je to obírá o pozornost. Faktem je, že když Francie roku 2018 zakázala ve školách mobily, tak došlo ke zlepšení komunikace, soustředění, pohybu a skupinových her. Podobné zkušenosti měli i v Británii. Pokud se k tomu zatím chováme liberálněji, je to z mého pohledu nešťastné – jako kdybychom děti nechali ve škole volně popíjet alkohol.

Máte svůj pohled podepřený čísly?
Velká britská studie z roku 2015, která u stotřiceti tisíc šestnáctiletých žáků zkoumala zákaz mobilu ve škole, prokázala na průřezových testech zlepšení výsledků o 6 %. Co bylo ale ještě zajímavější: U nejslabších žáků dělalo to zlepšení dokonce 14 %! Tímhle jednoduchým opatřením tedy zmírníte rozevření sociálních propastí. Slabším žákům velmi pomůžete, v rámci prevence to může být obrovská pomoc.

A co když už je zle? Jak se bojuje s digitální závislostí?
Před chvílí jsme se bavili o pacientovi, který si vypěstoval závislost na hře World of Warcraft. U něj jsme zvolili postupnou terapii s motivačními rozhovory, které byly původně vyvinuté pro nejtěžší typ pacientů závislých na opiátech. Ukazuje se, že jde o dobrý nástroj i pro nesubstrátové poruchy. Člověka závislého na digitálním médiu totiž nemůžete na měsíc úplně odstřihnout od internetu, jako je to zvykem třeba s alkoholem u alkoholika. Přes internet si dneska zařizujeme úplně všechno, nelze ho z života zcela odstřihnout. Jde tedy o to, aby jej pacient používal v menší míře. Rozumnou hranici bychom si měli určit i my ostatní.

Kde ji ale najdeme?
U každého je jinde. Jako zásadní se jeví prevence –⁠ nastavení omezení času stráveného u monitoru, zejména u menších dětí také nastavení večerky. O obsahu je rovněž dobré se s potomky bavit. Pokud jdou na člověka pochybnosti, zda už u dítěte nebo i u vás samých není užívání digitálních médií přes čáru, pak je vhodné kontaktovat odborníka. Případně se můžete zapojit do projektu pro rodiny nazvaného Večeře bez mobilu. V rodině to přece vždycky začíná. U řady jiných návykových látek typu tabáku či alkoholu jsou rodinné vzory klíčové. Zčásti to bude pochopitelně genetikou, u alkoholu se mluví až o padesáti procentech; zbylých padesát jde však na vrub prostředí. A s rodinou dítě tráví podstatnou část času. Měli bychom potomky nabádat, aby si svůj volný čas lépe plánovali. Vždyť jejich generace úplně přestala chodit ven. Podle pět let staré studie hraje počítačové hry denně 27 % šestnáctiletých. Ve všední dny je na internetu přes čtyři hodiny až 41 % studentů, o víkendu pak přes 50 %. Za pět let od výzkumu se situace jistě ještě obrovsky zhoršila.

Z vašeho povídání mám skoro dojem, že bychom se měli vrátit do doby pevných linek a televize se dvěma programy.
Zas tak bych to určitě nevyhrocoval. Je ale fakt, že určitá část populace je digitální závislostí ohrožena úplně stejně, jako jsou jiní ohroženi například alkoholem. S digitální závislostí je to záludné v tom, že si zas tak často nepřipustíme, že jde opravdu o problém. Často za to mohou právě i sociální sítě, která na nás naléhají: „Být on-line deset hodin denně je úplně v pořádku. Přece nejsme v pravěku!“ Jenže tak to není. Klidně je občas můžeme vypnout a nic se nestane. Vůbec nepopírám, že existuje spousta zajímavých aplikací, které podporují kreativitu. Nevidím to černobíle. Bylo by ale zdravé, pokud by si člověk uměl sem tam vyčlenit den, dva na život off-line. Věřte mi, je to ozdravné. Až se k sociálním sítím potom vrátíte, třeba je budete umět využívat lépe. Úsporněji. Moudřeji.

Vladimír Kmoch (41)

Psychiatr z Kliniky adiktologie 1. lékařské fakulty a VFN UK v Praze (vedoucí Ambulance pro léčbu nealkoholových závislostí), pracuje na Institutu neuropsychiatrické péče (Centrum pro léčbu digitálních závislostí).
Specializuje se na léčbu digitálních závislostí.
Stav: ženatý, tři děti.
Zájmy: příroda, zahrada, knihy, filmy.