Proč Prahu neosvobodili Američané? Demarkační linie určila osud Československa

Jakkoliv se představitelé tří mocností reprezentované Winstonem Churchillem (Velká Británie), Franklinem Delano Rooseveltem (USA) a Josifem Stalinem (Sovětský svaz) tvářili při společném fotografování na Jaltské konferenci jako přátelé a spojenci, každému z nich zřejmě již běželo hlavou, že další zápas, tentokrát o poválečné uspořádání Evropy, už začal. V únoru 1945 se na Jaltě mimo jiné mluvilo o demarkační linii, váleční spojenci se sice domluvili, že podpoří na osvobozených územích demokratické volby, ale vzápětí se rozhořel boj, který je známý jako konflikt východu proti západu či demokracie proti komunismu.

Demarkační čára rozdělovala sféry vlivu

Demarkační linie, tedy pomyslná, leč politicky předem dohodnutá „hranice“, byla místem, kam až mohly jednotlivé armády postoupit, aby vojáci nemařili politické dohody svých nejvyšších velitelů. Po květnu 1945 a době takzvané studené války se nejvíce projevila betonovou zdí v rozděleném Berlíně. Původně mělo osvobození celého Československa připadnout Sovětům, čímž by se předešlo možným sporům o území a oslavám a „díkůvzdání“ různým osvoboditelům v různých částech republiky. Původní plán namaloval demarkační linii podél česko-bavorské hranice. Ten se ale změnil, protože americké jednotky postupovaly rychleji, než se čekalo.

US Army na západě Čech

„Americké jednotky vstoupily na československé území 18. dubna u Trojmezí. O dva dny později Američané dobyli Aš, Cheb dobývali ve dnech 25. – 26. dubna. Poté se americký útok zastavil, protože stále nebylo zřejmé, kudy bude směřovat demarkační linie, která byla stanovena po západní hranici okresu po tzv. Jalový dvůr u odbočky do Louček a dále po hřebenu k Bečovu nad Teplou, ke Krásnému údolí, po státní silnici Útvinou, Toužimí, Třebouní až do Plzně. Dne 6. května pak začal poslední americký postup, jenž dosáhl Sokolova a Lokte. V Lokti kapituloval vrchní velitel německých sil generál Osterkamp a 8. května již Američané obsazovali levý břeh Ohře,“ píše se v materiálech z Muzea Karlových Varů.

Za povšimnutí stojí datum vstupu Američanů do západních Čech. Bylo to o 11 dnů dříve, než začala bitva o Berlín a ještě předtím, než Adolf Hitler spáchal sebevraždu a Sověti sehráli divadlo pro fotografy s vyvěšováním vlajky nad Říšským sněmem (Reichstagem). Ve skutečnosti seržanti Michail Jegorov a Meliton Kantaria vyvěsili vlajku ve tři hodiny ráno, za tmy a bez přítomnosti fotografů. Svět pak „obletěly“ jejich snímky za denního světla. Tou dobou už Američané několik dnů pobývali v osvobozeném Chebu.

Jak americký generál George Patton, tak britský ministerský předseda Winston Churchill byli pro osvobození Prahy spojeneckými silami. Jenže americký generál a později americký prezident Dwight Eisenhower měl za úkol nedostat se se Sověty do politického střetu. Bylo jasné, že konec války v Evropě je záležitostí dnů, jenže válka v Tichomoří tak jasný konec neměla. Kapitulace Japonska proběhla až v září 1945 a Američané doufali, že Sověti budou v konfliktu nápomocni například tím, že budou poutat část japonských sil či podpoří Ameriku ve válečném úsilí. Osvobození Prahy Američany by politické vztahy mezi USA a Sovětským svazem zásadně narušilo, byť vojáci přímo na místě to viděli jinak. Mohli pomoci Praze, v níž zaplálo povstání, ale velení armády jim to neumožnilo.

Americký džíp a obrněnci v Praze

Jak sovětští, tak českoslovenští komunisté se osvobození Prahy Američany obávali. Jednotky US Army se zastavily zhruba 100 kilometrů před Prahou, jedna kolona vozidel dokonce projela hlavním městem. Zpráva se rychle roznesla a vzbudila u povstalců na barikádách silné, leč plané naděje.

„Američané se rozhodli poslat jen kolonu 12 vozidel do hlavního stanu německé armády na území protektorátu ve východočeských Velichovkách. Měla se ujistit, že Němci vědí o kapitulaci podepsané jejich velením ve francouzské Remeši a že mohou počítat se vstřícností Američanů, když budou spořádaně a bez boje ustupovat do jejich zajetí. Kolona projela Prahou a bez větších incidentů a hlavně ztrát překonala 230 kilometrů z Plzně do Velichovek tam a 230 kilometrů zpátky," píše o historické události web Českého rozhlasu. V koloně nebyly tanky Sherman, jak se lze občas dočíst, ale obrněné vozy M8 Greyhound, které mohou laikovi tank připomínat.

Do Prahy zároveň dorazil ještě jeden džíp americké armády. Seděli v něm poručík Eugen Fodor a seržant Kurt Taub, kteří pracovali pro americké obranné zpravodajství OSS (Office of Strategic Services byla předchůdkyně americké CIA), a jejich řidič Nathan Shapiro. Kurt Taub se narodil v Brně, ale v začátcích války spolu s rodiči emigroval přes Švédsko do USA. Tehdy netušil, že Prahu na sklonku války navštíví jako rozvědčík.

Jejich jednotka měla jet do Karlových Varů zjistit situaci a vrátit se s hlášením. Jenže cestou zaslechli zoufalé volání z Prahy o pomoc a změnili trasu. Sice se potkali s vedoucími osobami českého odboje, ale základní nastavení změnit nedokázali. Hlavní město nakonec osvobodili sami Pražané ve spojení s Ruskou osvobozeneckou armádou, která do dějin vešla pod zlidovělým názvem vlasovci. Rudá armáda pod vedením maršála Koněva zasáhla až na samotném konci bojů o Prahu.