„Když půjdeš volit, zabiji ti psa.“ To byl obsah anonymního telefonátu, který 8. června 1990 přijala obyvatelka jihočeských Borovan. Ten den začaly první svobodné parlamentní volby po pádu komunismu, kterým předcházel šokující teroristický útok. Výbuch nastražené trhaviny na Staroměstském náměstí v Praze zranil týden před volbami osmnáct lidí. A pachatel zůstává neznámý i po třiceti letech.
První poválečné parlamentní volby v roce 1946 nebyly úplně svobodné a český volič si mohl vybírat jen ze čtyř povolených stran. V roce 1948 se moci chopili komunisté a na skutečně svobodné volby se tak čekalo až do 8. června 1990. „Zdá se mi, že lze říci, že letošní volby byly opravdu svobodné. Je jisté, že se lidé mohli poprvé po dlouhých desetiletích svobodně rozhodnout,“ zhodnotil hlasování prezident Václav Havel, sotva se 9. června uzavřely volební místnosti. A označil atmosféru volebního klání za „výbornou a radostnou“, a také za „vítězství svobody a demokracie“.
Krev na Staroměstském náměstí
Týden před volbami se ovšem mladá demokracie otřásla v základech. Mohla za to podomácku zhotovená bomba sestavená z trubky, budíku, žárovičky a baterie. V sobotu 2. června ji někdo uložil v tašce na schody Husova pomníku na Staroměstském náměstí v Praze. Nástražný systém vystřelil krátce po šestnácté hodině směrem k orloji a kousky kovu zranily osmnáct chodců. Nejzávažnější poranění si odnesla německá turistka Barbel Stollová, které projektil uvízl v hlavě. Zasaženy byly i děti, čtrnáctileté Janě Kontrašové z Uničova na školním výletě v Praze zůstal úlomek v noze. „Někdo prostě zkouší pevnost demokratické moci, demokratické vlády v naší zemi. A teď jde o to ukázat všem, že jsme schopni v této zkoušce obstát. Jsou určité okruhy podezřelých osob,“ řekl večer po atentátu prezident Václav Havel. Ani třicet let po výbuchu přitom není teroristický čin vyšetřen. A ten „někdo“ nebyl nikdy potrestán.
Kriminalisté se po výbuchu přikláněli k verzi, že jde o akci odpůrců prvních svobodných voleb, které připadaly na 8. a 9. červen. Podle slov tehdejšího náměstka federálního ministra vnitra Andreje Sámela pro deník Rudé Právo se před volbami přihlásilo sedm skupin, které vyhrožovaly ozbrojeným výpadem proti výsledkům sametové revoluce, třeba takzvaná Gottwaldovská komunistická strana. Výbuch měl velký ohlas i v zahraničí. „To, že atentát s trhavinou byl načasován k volbám, považuje většina politiků navzdory zatím chybějícím konkrétním důkazům za jisté,“ napsal německý deník Frankfurter Rundschau.
Estébácké aféry
Prvním svobodným volbám předcházela řada politických afér. Ředitel Úřadu na ochranu ústavy a demokracie (české civilní kontrarozvědky) Jan Ruml těsně před volbami obvinil předsedu lidovců Jiřího Bartončíka ze spolupráce se Státní bezpečností, což se zřejmě výrazně odrazilo na volebním výsledku strany. V čele strany pak Bartončíka vystřídal Josef Lux. Estébáckou aféru zažilo těsně před volbami i Slovensko, když z kandidátky nejsilnějšího hnutí Verejnosť proti násiliu odstoupil den před volbami lídr Ján Budaj, kterého Federální ministerstvo vnitra označilo za spolupracovníka StB.
Volili téměř všichni občané
Češi a Slováci v červnu před dvaceti lety zatím nezapomněli na navyklou povinnost chodit k volbám. Zatímco za Gustáva Husáka přicházelo k volbám 99 procent voličů, prvních svobodných voleb v roce 1990 se ještě zúčastnilo krásných 96,79 procenta voličů. Při posledních parlamentních volbách v roce 2017 svoje volební právo využilo jen 60,84 procenta lidí.
Volební systém byl oproti dnešku poměrně složitý. Československý federální parlament (Federální shromáždění) měl dvě komory, Sněmovnu národů a Sněmovnu lidu. Národní parlament pak tvořila Česká národní rada (na Slovensku Slovenská národní rada), takže volič dostal za každou stranu hned tři hlasovací lístky. „Do Sněmovny lidu se světle červeným pruhem, do Sněmovny národů se světle modrým pruhem a do České národní rady bez barevného proužku,“ vysvětlovaly tehdejší Volební noviny Občanského fóra, které dostal do schránky každý občan. A dokonce i s komiksem, jakým způsobem volit.
Vítězné Občanské fórum
Federálními volebními vítězi se stalo právě Občanské fórum (OF) a slovenská Verejnosť proti násiliu (VPN), tedy hnutí spojená pupeční šňůrou s listopadovou revolucí v roce 1989 a pyšnící se na kandidátkách předáky revoluce z řad občanských aktivistů i umělců. Od Václava Klause a Miloše Zemana až po Rudolfa Hrušínského a Vladimíra Mišíka, všichni čtyři také ve volbách uspěli.
Klaus rovněž využil své obliby u žen a v mnohých městech se objevily plakáty s heslem: „Ženy volí Klause.“ A na dotaz Volebních novin OF, co by Klaus vzkázal ženám, tehdejší ministr financí odpověděl: „Aby mne volily.“ Ve Sněmovně národů získala hnutí OF a VPN 45,9 procenta – 83 mandátů ze 150. A ve Sněmovně lidu 46,6 procenta čili 87 mandátů ze 150. Na druhém místě skončili komunisté (KSČM), na třetím lidovci (KDU/KDH). V českém parlamentu (České národní radě) taktéž jasně vyhrálo Občanské fórum, které si připsalo 49,5 procenta hlasů, tedy 127 mandátů. Druzí komunisté získali 13,2 procenta a 32 mandátů. Třetí KDU-ČSL pak 8,4 procenta hlasů a 19 poslanců.
Úspěch moravských separatistů
Do českého parlamentu prošly pouze čtyři strany, kromě již jmenovaných to byl překvapivě také politický projekt moravských separatistů – Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnost pro Moravu a Slezsko. Hnutí přesvědčilo 723 tisíc voličů, získalo 10,03 procenta hlasů a 22 poslanců. „Není úspěch hnutí i v tom, že jste občanům dobře zahráli na národnostní strunu?“ ptali se novináři po volbách Bohumila Tichého z ústředního výboru moravské strany. „Nešlo o hru, míníme to vážně,“ odpověděl stroze Tichý.
Pod pětiprocentní hranicí (4,11 procenta hlasů) skončilo třeba seskupení s názvem Spojenectví zemědělců a venkova, které ale v leckteré obci volby vyhrálo. Například v západočeském Otročíně získalo 149 hlasů, zatímco druhé Občanské fórum jen 115 hlasů. Partaj se ovšem záhy po volbách rozpadla.
Pivaři propadli
Neprošla ani obnovená sociální demokracie, budoucí vůdci strany zatím hájili barvy Občanského fóra. Bez úspěchu skončila i nově ustavená Strana zelených, která rozdávala letáky s tímto heslem: „Co chtějí Zelení? Zdravý vzduch, čistou vodu, dobré potraviny a 5 až 8 let života navíc pro všechny.“ V pivní zemi zcela propadla Strana přátel piva (0,6 procenta). „Nejsme ve vedení strany s výsledkem voleb spokojeni. Důvodem skutečnosti je, že strana nedosáhla svého cíle získat dvě procenta hlasů, je zřejmě fakt, že nyní šlo především o potvrzeni svržení mocenského monopolu KSČ, a proto lidé většinou malé strany nevolili,“ vysvětloval neúspěch pivařů jeden ze čtyř lídrů této partaje Michal Koníček.
Havel o budoucnosti komunistů
Třináctiprocentní úspěch komunistů byl hodnocen různě. Prezident Václav Havel, jemuž řada politiků ještě dlouhá léta po listopadu 1989 vyčítala, že komunistickou stranu nezakázal, se snažil o optimistický pohled: „Jsem rád, že se komunistická strana dostala do parlamentu, protože se domnívám, že bude-li se ocitat na demokratickém jevišti ve světle reflektorů upřených na ni jakožto na stranu zastoupenou v zastupitelském sboru, bude to lepší, než kdyby byla zahnána do mimoparlamentní existence. Domnívám se, že to na ni bude mít terapeutický vliv.“
Téma předvolební kampaně ve slovenské části tehdejšího federálního Československa bylo úplně jiné, ale také pořádně výbušné.
Ve volbách do Slovenské národní rady proto 13 procent hlasů získala Slovenská národní strana založená pouhý měsíc před volbami. „Nevadí mi, že se někteří občané vyslovili pro samostatnost Slovenska, na to mají právo,“ komentoval situaci na Slovensku prezident Havel.
Volební prohibice
A ještě jedna kuriozita. První svobodné volby po listopadu 1989 byly zároveň posledními volbami, při kterých stát vyhlásil prohibici. S tou začal už prezident Tomáš Garrigue Masaryk, o němž bylo známo, že národ neustále odrazoval od alkoholu. A sám zdůrazňoval, že kořalku nikdy neokusil a od svých padesáti se nedotkl ani piva a vína.
Masaryk dosáhl toho, že se za jeho prezidentování nepilo alespoň ve dnech konání voleb. „V den před volbou a v den volby je zakázáno prodávati, čepovati neb podávati nápoje obsahující alkohol,“ hlásal zákon z roku 1919. Nová norma měla zabránit také nakupování hlasů za piva či štamprle, kdy „placení volební kortešové nalévají části voličů do žil špiritusu a do hlav nadšení pro věc politických stran, které disponují bohatými fondy volebními“. Volič byl poučován, že ožralost není svoboda: „Občan musí přistupovati k výkonu své občanské povinnosti střízliv s vědomím toho, co činí, a aby nebylo lze na něho působiti alkoholem tak, že by nebyl schopen svobodné vůle a rozumu při volebním rozhodování.“
Prodej alkoholu včetně piva byl zakázán i při všech nesvobodných volbách v éře socialismu. A tento zvyk zůstal kupodivu zachován i při prvních svobodných volbách, tentokrát však mohl být kritizován, aniž by občan riskoval, že bude perzekvován.
Kritika přišla třeba z Plzně, kde se během voleb zastavily všechny pípy s proslulým prazdrojem. „Prvním svobodným volbám v Československu se podařilo to, čeho nedosáhlo ani bombardování za druhé světové války. V Plzni vyschl proud piva, kterým je toto město proslulé po celém světě,“ všiml si tehdy volební prohibice v Československu, a obzvláště v pivní Plzni, i britský tisk.
