Bono na startu své druhé šance. Zdroj: Čtyřlístek pro hafany z.s.
Pes Bono byl psem, který svůj život strávil především v kotci. Tam ho nakonec majitel nechal zavřeného a odstěhoval se. Bony strávil zimu v kotci, měl proleženiny, omrzl mu ocas, a když se dostal do spolku Čtyřlístek pro hafany, byl podvyživený, dehydrovaný a měl problémy s ledvinami.
Několik měsíců trvalo, než dali ve spolku Bonyho „dohromady“. Psí senior si pak našel své doma u Daniely, která žije s dcerkou a přítelem na jižní Moravě. „Byla to láska na první facebook,“ směje se Daniela, která Bonyho zahlédla právě na sociálních sítích. „Přečetla jsem si dojemný příběh teď už vlastně dědečka, který měl poměrně malou šanci na adopci – deset let jen v kotci, týraný, vypadalo to, že zemře na selhání organismu kvůli dlouhodobé podvýživě,“ vzpomíná Daniela.
Adopce pomohla všem.
Adopce pomohla všem.
Bony díky Čtyřlístku pro hafany přibral na váze a osvojil si hygienické návyky, což Daniele zjednodušilo rozhodování, a protože se do toho „křížence labradora a něčeho“ i s dcerou zamilovala, Bony dostal druhou šanci. „Já bych psa nikdy nekoupila, jsou jich plné útulky a adopce mi přijde smysluplnější. A u našeho Bona to bylo sice kvůli zdraví vabank, ale je to božan,“ popisuje Daniela, která se těšila, že s Bonym začne běhat. Ten ale už při adopci viděl pouze na jedno oko a po měsíci v novém domově přišel o zrak úplně.
I když Bono přišel o zrak, nového domova si užívá plnými doušky.
I když Bono přišel o zrak, nového domova si užívá plnými doušky.
Starý a milovaný
Adopce dvanáctiletého psího seniora většího vzrůstu s trvalým hendikepem a navíc černé barvy, to je pro útulky a azyly důvod k oslavě. „Pokud je to drobeček a třeba ještě vzhledově hezký, má šanci, že půjde domů už po karanténě. Naopak seniorům větších plemen hledáme domovy déle, to si pobudou v útulku klidně i dva měsíce, jako aktuálně jedenáctiletá německá ovčačka Ladynka,“ říká Kateřina Hadrabová z útulku AniDef, pro níž jsou adopce seniorů srdeční záležitostí.
Podle Hadrabové se adopce seniora od adopce mladšího psa liší v tom, že si zájemce už nevybírá parťáka na sport, na práci nebo na velké cestování. „Jsou to lidé, kteří jdou vědomě do toho, že s nimi ten pejsek už nebude 10 let, ale možná jen rok, nebo i méně. Počítají s tím, že si berou zvíře s životním příběhem, které u nich stráví už jen ten podzim, a které nakonec vyprovodí za duhu. Už nemohou změnit to, co si ten pes prožil, ale mohou mu zařídit důstojnou poslední etapu plnou lásky a péče.“
S tím se ztotožňuje i Daniela. „Chtěla jsem pomoci zvířeti s takovým osudem. Už jsem jednou zažila smrt milovaného psa a obrečela jsem to, s tím člověk musí počítat. Ale i přesto si myslí, že s námi bude Bony ještě dlouho a užije si pěkné stáří.“ Adopce dvanáctiletého psího dědečka pomohla i Danielině dceři, která do té doby neměla se psy příliš dobré zkušenosti. „Myslím, že díky Bonovi získala lepší názor na psy,“ uzavírá Daniela.
