reklama

Ralsko: Rány po řádění sovětských okupačních vojsk se zacelily, jizvy tu najdete dodnes

Území mezi Mimoní a Mnichovým Hradištěm má pro mě dodnes tajemnou atmosféru. Přitom pro nezasvěceného jde jen o další zalesněnou plochu, kde by sotva hledal stopy po výcvikovém vojenském prostoru. Na území o rozloze kolem 250 kilometrů čtverečních se přitom vystřídala vojska Rakouska-Uherska, Československa, ale i Sovětského svazu.

Po silnici vedoucí lesem se plouží červená stodvacítka, v dálce se rýsuje postava. Se zkracující se vzdáleností v ní posádka osobního vozu identifikuje regulovčíka oblečeného do vojenské uniformy. Sovětské uniformy. Ruce mu zakrývají bílé rukavice s rukávy vinoucími se až k loktům, na hlavě kovová helma, v ruce třímá hůlku. Tou dává signál a automobil zastavuje. Vtom se z levé strany z lesa vyřítí sovětský tank T-72. Za ním další a další. Přes cestu takto přejede asi desítka čtyřicetitunových kolosů a silnice je poté opět průjezdná. Stodvacítka pokračuje v jízdě směr Mimoň. Píše se srpen 1987 a v autě sedím já a mí rodiče.

V někdejším vojenském prostoru Ralsko byl ve druhé polovině 80. let pohyb sovětských vojáků včetně bojových vozidel běžnou věcí. Les nedaleko severočeské Mimoně protínala silnice spojující Mnichovo Hradiště a Českou Lípu. Po ní jsme několikrát do roka jezdívali za rodiči mého otce do Volfartic, malé vsi u České Lípy, na které se podepsal poválečný odsun Němců.

Celní prohlídka ve vnitrozemí

Vzpomínám, jak jsme vždy uzavírali sázky, zda nás budou kvůli průjezdu tanků stavět, či nikoli. Jako desetiletý kluk jsem nechápal, proč tam ti vojáci jsou. Rodiče mé dotazy odbývali odpovědí, která mi časem začala lézt na nervy: „Jednou ti to vysvětlíme.“ Později mi bylo jasné, že mi tehdy ani jinak odpovědět nemohli. Pokud tedy nechtěli riskovat, že si je soudružka učitelka pozve do školy k vysvětlení, co že mi to cpou za zpátečnické klíny do hlavy.

Po 34 letech se na místo vydávám znovu. Projíždím ve směru od Mnichova Hradiště Dolní Krupou, poslední obcí před hranicí někdejšího vojenského prostoru. Odhaduji místo, kde za pobytu okupačních vojsk stála malá budka, v níž před listopadem 1989 hlídal příslušník tehdejšího Sboru národní bezpečnosti (SNB). Jeho úkolem bylo namátkově zastavit vozidla a kontrolovat doklady posádky nebo to, zda nepašují nějaký kontraband. V podstatě šlo o takovou malou celní prohlídku, jen s tím rozdílem, že se odehrávala ve vnitrozemí.

Pokračuji dále po stejné lesní silnici, kde nás kdysi dávno zastavovali regulovčíci, když se ruské tanky hodlaly dostat z jedné strany silnice na druhou. Bývalé přejezdy pro těžkou bojovou techniku sotva poznávám, spíše je tuším. Dnes už mají podobu ústí zpevněných lesních cest.

Pripjať uprostřed lesa

Po pár minutách přijíždím do osady Kuřívody, která je dnes součástí obce Ralsko. Na první křižovatce se dávám vpravo a záhy se po mé pravici objeví zbytky betonových zdí s kusy zrezlých ostnatých drátů. Vystupuji z auta a vidím vjezd do bývalých kasáren. Dnes jsou už budovy polorozpadlé, oloupaná fasáda dokazuje, že zub času se do nich zakousl opravdu pořádně.

Ale ne všechny bývalé vojenské ubikace stihl stejný osud. Objevuji i takové, které prošly rekonstrukcí a dnes slouží jako výrobní haly nebo zázemí zde sídlících firem. Bývalý vojenský prostor dnes daleko více připomíná jednu velkou, ale nekompaktní průmyslovou zónu uprostřed borových lesů.

Gallery

Načítání assetu selhalo, chyba sítě.

Pokračuji do osady Ploužnice, která je rovněž součástí obce Ralsko. Mířím totiž na vysloužilé vojenské letiště, někdejší domov sovětských stíhaček MiG-21. Na křižovatce odbočuji vlevo a přede mnou se zjeví několik pětipatrových paneláků. Zde žily rodiny sovětských vojáků. Některé domy byly ponechány svému osudu a vzezřením připomínají město Pripjať po černobylské katastrofě. Jiné paneláky prošly rekonstrukcí a dodnes v nich žijí lidé. Krátce po odchodu okupačních vojsk se sem přistěhovali volyňští Češi, kterým polistopadová vláda nabídla přesídlení zpět do vlasti.

Sklady nebo hangáry pro ultralighty

Jedu dál. Navigace napovídá, že letiště mám po levé ruce. Odbočím z hlavní silnice, ale závora mě už dál autem nepustí. Vyrážím tedy po svých a po několika desítkách metrů míjím další polorozpadlá a stromy všelijak prorostlá stavení, jež tenkrát sloužila jako útočiště pro letištní osádku.

Vykličkuji z lesa a přede mnou se objeví kopec. Ve skutečnosti jde o jeden z hangárů zahrnutý zeminou s bující vegetací. A hned vedle stojí další tři. Minu je a projdu až na ranvej. Kouknu vlevo a vidím haldy dříví. Některé bývalé „garáže“ pro stíhačky dnes slouží jako zázemí pro dřevozpracující firmy.

V jiných nadšenci parkují ultralehká letadla nebo je v nich uskladněna posypová sůl. Letiště je v majetku Libereckého kraje. Celé scenerii přihlíží hrad Bezděz tyčící se na stejnojmenném vrchu, z opačné strany vše „kontroluje“ zřícenina hradu Ralsko, který stojí na kopci, jenž dal celé oblasti název.