Jiřina Batrlová žila v srpnu 1968 v domě přímo na československo-polské hranici v Krnově. „O půlnoci mě vzbudil hrozný hluk a pak velká rána, to polské tanky přerazily ocelové hraniční závory,“ vzpomíná 67letá žena na invazi pěti armád Varšavské smlouvy do Československa. Krnov v tehdejším Severomoravském kraji obsazovali Poláci, celkem polská armáda poskytla pro invazi 28 tisíc vojáků.
Jedna zkřivená závora se prý nárazem polského tanku nejprve zkroutila a pak výmluvně vztyčila k nebi. „Za chvíli jsem slyšela ránu v první zatáčce, když nějaký tank naboural do stromu,“ ukazuje pamětnice Jiřina Batrlová k oné zatáčce v Petrovické ulici v Krnově. Rovná polská vozovka se totiž hned za čárou začíná prudce kroutit mezi alejemi. Nehodu potvrzuje i dochovaná krnovská kronika z roku 1968: „Na Petrovické ulici byl kmen lípy rozštípnut polským tankem.“
Život na čáře
Žít přímo na státních hranicích bývá bolestivé. Bytový dům na dnešní česko-polské hranici v krnovské Petrovické ulici sloužil v meziválečném Československu finanční stráži, to tady ještě býval československo-německý přechod.
Generál u harmoniky. Sovětští důstojníci operovali v ČSSR už před 21. srpnem 1968
Jen dva dny předtím, než sovětská armáda 21. srpna 1968 přijela do Československa s tanky a děly, poslala do jižních Čech delegaci generálů ozbrojených harmonikou. „Pod nejrůznějšími záminkami, například v rámci družebních návštěv, operovalo v Československu už týdny před okupací množství sovětských důstojníků i tajných agentů,“ říká historik Lukáš Cvrček, odborník na sovětskou okupaci z let 1968 až 1991.
Po mnichovské dohodě v říjnu 1938 však k hranici napochodovali němečtí vojáci a Krnov připojili ke třetí říši. V roce 1945 se evropské hranice opět změnily a Krnov najednou sousedil s Polskem. Závora tu zůstala stažená a dobře střežená, a to až do 21. srpna 1968.
„Z budovy celnice se stal normální bytový dům, přes hranici tudy nesměla ani myš,“ vzpomíná 67letá Jiřina Batrlová na dobu před srpnem. Pak se ale zamyslí a přizná, že nějaký přeshraniční kontakt se přece odehrával. „Mladičtí polští vojáci občas chodili k závoře poprosit o cigarety. Vždycky jsem nějakou startku nebo partyzánku vyžebrala od rodičů a pak jsme my holky s vojáky trochu flirtovaly,“ směje se žena.
Tehdy jí bylo čtrnáct let, puberta na krku a polští vojáci v sobě měli něco exotického, vždyť to byla země s opravdovým mořem, za kterým ležela tajemná Skandinávie.
Půlnoční tankový budíček
Nezávazná konverzace s polskými vojáky u stažené závory skončila 21. srpna 1968. „O půlnoci mě vzbudil hrozný hluk a pak velká rána, to polské tanky přerazily železné závory,“ vzpomíná Jiřina Batrlová. Teoreticky je mohli zvednout, to ale okupanti nedělají. Takto měl počátek invaze efektní začátek.
Celý bytový dům na hranici rázem zaplavil hrozný strach. „Všichni jsme se báli, co bude. Nejodvážnější z nás, jistý pan Chmelař, se šel vojáků zeptat, kam to vlastně jedou. Nechtěli mu nic říct a namířili na něho samopal, ať se okamžitě vrátí domů. Alespoň jsme zjistili, že je to polská armáda.“ Že jde o společnou invazi sovětské, polské, východoněmecké, bulharské a maďarské armády, se pak u Batrlů dozvěděli až brzy ráno z vysílání rozhlasu.
Sedmihodinový proud polské armády
Jiřina Batrlová si vybavuje, že hranicí projížděl nepřetržitý proud polské vojenské techniky. „Trvalo to snad několik hodin,“ říká. Její slova potvrzuje i krnovská kronika. „Bylo 5:00 hodin ráno, když jsme se šli podívat na Petrovickou ulici. Ještě stále se tam valily tanky, transportéry a vojenská speciální vozidla,“ zapsal si tehdejší kronikář a emotivně pokračoval: „Když armáda zastavila, lidé volali: Běžte domů, tady vás není třeba! Polští vojáci měli rozpačité obličeje, říkali, že jsou tady na cvičení, že se vrátit nemohou, že musí plnit rozkaz.“
Proud invazního vojska podle kronikáře ustal až 21. srpna 1968 kolem sedmé hodiny ranní. „Oni spíš jen tak popojížděli, kolona víc stála, než by jela. Asi měli problémy s orientací a vůbec nevěděli, kam dále z Krnova. A každou chvíli také do něčeho nabourali,“ vzpomíná paní Batrlová. Celkem tehdy do Československa napochodovalo 28 tisíc polských vojáků, kromě Krnova obsadili třeba Bruntál anebo Dvůr Králové nad Labem.
Přepadení policejní stanice
Okupace Krnova se obešla bez ztrát na životech, ve městě se ale dodnes vzpomíná na jeden vážný incident. „Poláci přepadli policejní stanici, tehdy to byla Veřejná bezpečnost. Pamatuji si, že zmlátili a vážně poranili policajta jménem Králík. Toho jsem znal osobně, i jeho rodiče,“ vzpomíná na polské vojáky v Krnově 82letý Jiří Hlava.
Také incident na stanici Veřejné bezpečnosti potvrzuje krnovská kronika: „V noci přijeli polští vojáci ke stanici Veřejné bezpečnosti na Albrechtické ulici, vynutili si vstup do budovy a tam odzbrojili příslušníky VB. Sebrali jim peníze a dopustili se na nich i fyzického násilí.“
Prožil hned dvě okupace
Pamětník Jiří Hlava vypráví, že polské okupanty tehdy proklínal celý Krnov: „Strašně jsme jim nadávali, ale nějaká velká demonstrace tady nebyla. Anebo si to nepamatuji.“ Poláci navíc ve městě zanechali jen nepatrné množství vojáků, různé prameny hovoří, že jich bylo asi 30 až 100. Velení se totiž soustředilo na obsazení okresního města, kterým byl tehdy Bruntál.
V armádě umíralo za socialismu i 200 vojáků ročně. V tanku, ale také vlastní rukou
Téměř každý, kdo sloužil v komunistické Československé lidové armádě, se nějakým způsobem dotkl smrti. Před listopadem 1989 umíralo 150 až 200 vojáků základní vojenské služby ročně, v šedesátých letech ještě více. Historikové tuhle temnou kapitolu armády teprve odkrývají. „Kamarád na letišti v Čáslavi si vzal život, protože ho nepustili za snoubenkou,“ vypráví Štefan Rejda, v armádě sloužil v letech 1976 a 1978. Další pamětníci vzpomínají na vojáky utopené v tancích nebo omylem zastřelené.
Hlava už přitom zažil druhé setkání s okupanty. To první před Vánocemi v roce 1942 v zapadlé vesničce Štemplovec mezi Opavou a Krnovem, to mu byly tři roky. Starší sourozenci ho tehdy vytáhli sáňkovat.
„Najednou se na návsi objevil německý transportér a všichni utekli. Mě ale nechali sedět v košatině na saních. Šíleně jsem řval a jeden německý voják se mě snažil uklidnit, což se mu nepodařilo. Zachránil mě až můj otec, který si pak s tím vojákem chvíli pobaveně povídal.“
Zůstali do října, pak přišli Rusové
Zpátky do roku 1968. „Shodou okolností jsem měla s rodiči naplánováno, že 21. srpna pojedeme nakupovat právě do Bruntálu. Věci do školy. Nějaké pomůcky, šaty a tak dále,“ vzpomíná Jiřina Bartlová. Ani polští okupanti přitom rodinu od návštěvy okresního města neodradili. „V Bruntálu stáli Poláci na každém rohu, všude tanky a transportéry. Pokud si pamatuji, tak lidé je spíš ignorovali, než by s nimi diskutovali,“ vybavuje si žena.
Poláci v Krnově zůstali do 12. října 1968, kdy je vystřídala sovětská armáda, která se na dalších 23 let usadila v krnovských kasárnách.
Vodka a družba
Sovětská armáda se v Krnově zabydlela poměrně rychle, jak dokazuje tento kronikářský zápis z konce roku 1968: „Občas bylo možno vidět na ulicích a na Hlavním náměstí potácející se postavy sovětských vojáků z povolání, kteří požili větší množství alkoholu.“
Místní normalizátoři také se sovětskou posádkou záhy navázali družbu a společně oslavovali už Velkou říjnovou socialistickou evoluci (VŘSR): „7. listopadu 1968 byly položeny věnce u Památníků osvobození ve Smetanových sadech. Položila je nejdříve delegace sovětské posádky a pak delegace Národní fronty z Krnova,“ uvádí krnovská kronika.
