RECENZE: Remake Mafie na svou předlohu nemá. Přesto se povedl nad očekávání

V roce 2002 česká videohra dobyla svět. Mafia: The City of Lost Heaven, kterou vytvořilo studio Illusion Softworks, hráče upoutala hlavně kvalitně zpracovaným příběhem z 30. let minulého století, zábavnými herními mechanismy i překvapivě povedenou grafikou, která v té době s klidem konkurovala americkému GTA III.

I druhý díl Mafie (2010) byl velmi úspěšný, někteří hru ale kritizovali, že je nedodělaná. Mohlo to souviset s tím, že během vývoje dvojky české studio Illusion Softworks odkoupil americký gigant 2K Games. Ještě před vydáním hry došlo ve studiu k rozporům a duchovní otec série, Daniel Vávra, ho v roce 2009 opustil. Hře se ovšem nedalo upřít, že v mnohých aspektech šla přesně po stopách jedničky – výborný příběh, zajímavé postavy a skvělá hratelnost.

Vydáním kontroverzního třetího dílu si studio Hangar 13 (pozn. red. patřící pod 2K Games) u fanoušků série opravdu zavařilo. Vývojáři Mafie III (2016) působili dojmem, že si druhý díl zahráli tak dvakrát v životě a výbornou jedničku neviděli ani z dálky dalekohledem. Mnoho kritiků dokonce mluvilo o trojce ve stylu „znásilnění“ celé série, a to hlavně kvůli stereotypnímu příběhu, nezajímavým postavám a vlastně nerespektování všeho, co fungovalo ve dvou předchozích dílech. Vývojáři si tak remakem jedničky snažili napravit reputaci.

Intro

Už intro s původním soundtrackem hry napovídá, že si autoři na tvorbě hry dali záležet. Grafika, stíny, odlesky, odrazy vodní hladiny, dobová auta, motorky, nadzemka, lidé na ulici, budovy – všechno vypadá perfektně. Tvůrci udělali graficky od třetího dílu velký posun.

Mnohé fanoušky však na začátku možná zarazí, že v úvodním intru z nadzemky vystoupí detektiv Norman namísto Tommyho, hlavní postavy. Mafián si s detektivem holt své role vyměnili, a tak je zde Thomas ten, kdo na Normana čeká u stolu v restauraci. Vadí to ale? Absolutně ne.

Takových drobných změn v příběhu je spousta a nezbývá nic jiného, než si na to zvyknout. Je potřeba podotknout, že na rozdíl od remasteru, který pouze upravuje grafiku původní jinak nezměněné hry, je remake kompletním přepracováním originálu, což by část kriticky smýšlejících fanoušků Mafie z roku 2002 měla mít na paměti.

V době, kdy se dvojice postav dá do řeči, uslyšíte staronové dabéry s novými hláškami a možná i trochu jinou hloubkou hlasu. Většina dabérů u Mafia: Definitive Edition dabovala i český původní skvost. Je třeba si ale uvědomit, že mezi originálem a remakem uběhlo dlouhých 18 let. Stává se tak, že Marek Vašut v některých okamžicích působí na dabování Tommyho už příliš staře. Do úst se mu ovšem trefuje obstojně, což platí i u Alexeje Pyška a vlastně u všech ostatních herců.

Čeští herci měli navíc v tomto případě těžší situaci v tom, že postavy otevírají pusu podle anglického znění, tím bylo složitější se do úst trefit.

Příběh

Kdo čekal, že remake bude opisovat hlášku po hlášce z původní Mafie, bude nejspíš zklamán. Hra se ubírá stejným příběhem, ale bonmoty sypané z rukávu ústředních postav jsou z 90 procent zcela jiné. Vývojáři se zkrátka někdy trefili a někdy zase měli zůstat u kultovních hlášek Mafie z roku 2002.

A to samé platí s celým příběhem. Někdy se hodilo původní scénu přepsat, jindy se zase jednalo o zbytečné zprznění nestárnoucí klasiky. Nutno uznat, že v těchto rozhodováních to vývojáři opravdu neměli lehké.

Například gangsteři, kteří v misi Uprchlík prohání Toma až k Salieriho baru, mají v remaku dost inteligence na to, aby neskočili dovnitř podniku za jistou smrtí – příjemná a logická změna. Zde se jedná ale o výjimku. Většina přepsaných změn ve scénáři je bohužel krokem zpět, což je velká škoda. Chybí například Tommyho monology o tom, jak mafie ovládá celé město, nebo jak prohibici vyhráli chudí italští přistěhovalci, kteří byli silnější než americká vláda se svými zákony, soudy i policií. I závěrečná motivační promluva je jiná.

Postavy

Vzhled postav se od originálu liší. Nejvíce odlišný je pravděpodobně Paulie. Daniel Vávra si dokonce dělal v jednom z příspěvků na sociálních sítích legraci z toho, že druhá hlavní postava vypadá jako Shrek.

Nejpodobnější s předlohou si jsou naopak don Salieri, Frank a Sára. Vzhled všech protagonistů či antagonistů je ovšem v pořádku a na každého se dá bez problému zvyknout. Co vadí možná více, je fakt, že se některé ústřední postavy chovají dost jinak než v originálu.

Pauliemu autoři věnují více prostoru. Je vulgárnější, agresivnější a také větší srandista, což tvůrci v některých scénách možná tahají až moc na sílu. Dojem z postavy je pak někdy opačný, než by si scénáristi asi přáli.

Samotný fakt, že zrovna Paulie či Sára dostávají v příběhu více prostoru, je přitom pozitivní. Sam je další postavou, které přidali na důležitosti. Víc toho namluví než v originálu. Herní studio se snažilo, aby i vedlejší postavy nepůsobily tolik plasticky, a proto hru doplnilo o další scény ze soukromí právě těch, kteří to potřebovali. Zrovna tento krok se povedl.

Možná nejvíce ovšem šokovala změna charakteru hlavní postavy. Thomas Angelo, který byl ve hře z roku 2002 sice mafiánem, ale hráč chápal z morálního hlediska většinu jeho jednání, je zde skoro od začátku hry bezohledným kriminálníkem.

„Chci dostat ty šmejdy, co mi zprasili taxíka,“ řekne zelenáč Tommy druhému nejmocnějšímu člověku ve městě při prvním setkání. Podobnost se „starým“ Tommym, který se s mafií zapletl až v době, kdy mu nic jiného nezbylo, je v tomto případě opravdu mizivá. Celý přerod osobnosti Toma z taxikáře na mafiána prostě není moc uvěřitelný. Hlavní postava zde navíc příliš neřeší, jestli je morálně správné zabít přítele Franka, prostitutku či zkorumpovaného politika.

Jízdní model

Jedním ze zásadních prvků hratelnosti série Mafia byl jízdní model. Jednička sázela na reálné vyobrazení dobových aut, z nichž některá nedokázala vyjet ani větší kopec. V dvojce už se hráč mohl prohánět s rychlejšími auty z přelomu 40. a 50. let. Jízdní model v třetím díle zase působil až moc arkádově.

Vývojáři zde mysleli na všechny hráče, a tak jim dali v nastavení na výběr. Můžete si totiž zvolit, jestli chcete simulační, nebo spíš arkádový styl jízdy. Také si můžete nastavit, jak moc chcete, aby si vás policisté všímali. Bude jim vadit vysoká rychlost? Či zběsilé zatočení do protisměru? To vše záleží jen na preferencích hráčů.

Nově dostanete také možnost projet se na motorce. Jízdní model motorek se také povedl, i když se v tomto aspektu konkurenčním GTA nevyrovná.

Samozřejmě nechybí kultovní mise Fair Play, ve které se Tommy nejdřív prohání v závodním voze drzého závodníka z Evropy a pak po vzniknutí komplikací musí hlavní protagonista sám odjet legendární závod, aby zachránil čest a peníze své mafiánské rodině. Fair Play je vůbec jednou z nejzábavnějších kapitol hry a vývojáři si na ní dali dost záležet. Trať závodu a atmosféra převyšují originál. V tomto ohledu autoři opět odvedli velký kus práce.

Mezi další povedené mise patří například Kněz, Výlet do přírody nebo Smetánka. Milovníci prvního dílu naopak budou zklamáni z kapitol Bastard se štěstím a Všechno nejlepší, které působí odfláknutě.

Hratelnost

Naprosté většině misí chybí nutnost hráče používat mozek. Hra je na rozdíl od originálu velmi lineární a pouští hráče jen tam, kam sama chce. Tvůrci by ve svých řadách potřebovali osobu, jako je právě Daniel Vávra. Chtělo by to nápad, který by mise obohatil takovým způsobem, že si je hráč chce projít různými způsoby a vrací se k nim třeba i po 18 letech od vydání.

To zde bohužel nehrozí. Vývojáři hráči chtějí jasně ukázat, jak danou věc splnit, aby se náhodou nerozčiloval, že musí moc přemýšlet. Možná jde o záměr, který má přitáhnout k titulu širší spektrum nenáročných hráčů, ale pro skalní fanoušky je to smutná zpráva.

V některých scénách také chybí napětí a děj se odehrává příliš narychlo. Většina scén tak hráče nepotěší tolik jako ty z jedničky. Nepomáhá tomu ani hudba, která se po čase stává monotónní a původní dramatické hudbě z prvního dílu nesahá ani po kotníky.

Střílení

V misích se tak spoléhá hlavně na střílení. Model střelby a krytí sice není tak povedený jako třeba v Mafii II, ale je obstojný. Každá přestřelka je zkrátka zábavná. Hráči si navíc můžou vybrat ze čtyř různých obtížností. Nejtěžší z nich je tak zvaná „klasická“, která má připomínat obtížnost nelehkého originálu.

Je vidět, že autoři fanouškům nakonec opravdu naslouchali. V klasické obtížnosti je každý protivník smrtelnou hrozbou, pozice nepřátel se neukazuje na minimapě a náboje z odloženého zásobníku nezůstávají v inventáři.

Obávaná podoba s Mafií III tak nakonec nepřišla. Přesto některé pohyby Tommyho nebezpečně připomínají protagonistu trojky, Lincolna Claye. Například házení zápalných lahví nebo přehazování zbraní z pravé ruky do levé. Zůstaly také kritizované vybuchující barely, ale naštěstí jich není přespříliš. Navíc některé z výbuchů, které barely způsobují, opravdu stojí za to vidět.

Shrnutí

Mafia: Definitive Edition měla před sebou nesplnitelné. I přes všechny nedostatky se ale povedla nad očekávání. Jedná se o výbornou gangsterku s poutavým příběhem, krásně zpracovaným živým městem, nádhernými modely aut a zábavnými přestřelkami.

Tento remake určitě nebude hrou, ke které se hráči budou vracet i za 18 let, jako tomu bylo u originálu. Autorům se však musí nechat, že do tvorby hry dali své srdce a od zpackané trojky udělali velký krok kupředu.

Studium Hangar 13 se remakem legendární jedničky snažilo zachránit své jméno. To se mu nakonec povedlo.