REPORTÁŽ: Hroby mohou být cíl. Dušičkový výlet u hranic Čech a Moravy láká i na Postřižiny
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Počátky: Město, kde se střetávají Čechy a Morava, ale i osudy slavných.
Básník Březina a jeho tragický příběh: Jak smrt ovlivnila jeho život a tvorbu?
Hroby, svíce a zapomenutí: Co skrývá Vysočina a její tajemství?
Hroby jako cíl dušičkového výletu? Proč ne, obec s názvem Hroby leží 38 kilometrů od hranic Království českého s Markrabstvím moravským. Přímo na historické zemské čáře pak najdeme městečko Počátky, které v názvu symbolicky obsahuje zrození. To jsou ideální leitmotivy pro výlet v den Památky zesnulých (2. listopadu), kdy si připomínáme konečnost lidského života. I významní rodáci z Počátek, Hrobů, Žirovnice, Kamenice nad Lipou a dalších zapadlých městeček v okolí se totiž časem proměnili ve slavné nebožtíky. V Počátkách se třeba chlubí básníkem Otokarem Březinou, ale i Bohumilem Hrabalem, neboť na tamním náměstí před hotelem U Modré hvězdy vznikla slavná scéna z filmových Postřižin.
Historické hranice mezi Čechami a Moravou nejsou oficiálně vyznačeny. Preambule Ústavy České republiky z roku 1993 se přitom hlásí k tradici státního útvaru jménem Koruna česká a uvádí: „My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české...“
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Gott či Zagorová. Lidé o Dušičkách vzpomínají, podívejte se, jak teď hroby slavných vypadají.
Městečko Počátky v okrese Pelhřimov je na této zeměpisné šířce posledním historickým sídlem Království českého, protože hned za humny začíná Markrabství moravské. To je ovšem pohled z Čech, lidé z Moravy to vidí opačně. Počátky jsou pro ně počátkem Čech.
Historickou zemskou hranici pohřbili komunisté již v roce 1948, když zavedli krajské namísto zemského uspořádání. „A dneska už skoro nikdo neví, kudy ta hranice vedla. Ani tady v Počátkách,“ mávne rukou jeden z hostů v počáteckém hostinci Bistro Akord na autobusovém nádraží. Mají tam dobře vychlazené pivo a výbornou domácí sekanou, kterou tu klidně hostům opečou i těsně před půlnocí.
Každoročně kolem Dušiček se pak zhruba na týden rozsvítí i počátecký hřbitov. A tolik svící už tam nebožtíkům nesvítí po celý další rok. Přesto na mnoha hrobech zůstává tma, protože už nežije žádný blízký příbuzný, který by ji rozehnal.
Z městečka Počátky do obce Hroby. Na snímku náměstí v Počátkách. Zdroj: Ivan Motýl
U hrobu rodičů kandidáta na Nobelovu cenu
„Kdyby se náš rodák Václav Jebavý nestal slavným básníkem Otokarem Březinou, který byl navržen i na Nobelovu cenu za literaturu, tak by se asi nedochovaly ani hroby jeho rodičů,“ přemítá průvodkyně z počáteckého muzea nad rovem, v němž leží Ignác Jebavý s manželkou Kateřinou.
„Březinovi ještě nebylo ani 22 let, když mu oba rodiče zemřeli. A to v průběhu pouhých čtyř dnů, to se stalo v únoru roku 1890,“ pokračuje muzejnice. Budoucí klasik české literatury dva pohřby v těsném sledu téměř neunesl. Ze tří sourozenců se dospělosti dožil jako jediný a najednou zůstal úplně osamocen. „Od pohřbu svých rodičů básník do Počátek zřídka kdy přicházíval a v posledních 30 letech vůbec nepřišel,“ uvedla v roce 1928 kniha s názvem Otokar Březina; osobnost a dílo. V knihkupectvích se objevila pouhý rok před Březinovou smrtí, básník zesnul v březnu 1929 v Jaroměřicích nad Rokytnou, kde byl i slavně pohřben. Rodný domek se ale zachoval a dnes je proměněn v poetovo muzeum.
O smrti psal Otokar Březina často. I v jedné z jeho nejznámějších a nejpřekládanějších básní Moje matka, která má anglickou, německou, francouzskou, italskou či španělskou podobu a celkově byla převedena do 16 jazyků: „Pod tíží tmavých let svou nakláněla šíji, / žeh práce žíravý jí z nervů svěžest leptal, / smrt svoji líbala a v těžké agónii / ret její s úsměvem jen slova díků šeptal.“
Básník narozený v Počátkách sice se vší vážností přemítal o lidském bytí, během studií na gymnáziu v Telči ale přece psal i veselé kuplety, třeba verše s příchutí piva. Satiru o typickém českém tlustém pivaři: „A pan starý nos měl rudý / a na bříško nebyl chudý / o svém pivu vždycky říkal / ku hříchu že ponouká.“
Čtěte také
Rudoarmějci, Jan Šverma i Bohumil Hrabal
Zpátky na historickou hranici Čech a Moravy. Ta leží přímo v katastru města Počátky a jejími okrajovými částmi se klikatí jako horská serpentina. Turista si přesný průběh historické zemské hranice může najít například na mapovém portálu Mapy.cz, z počáteckého náměstí se ale na moravskou čáru dojde nejrychleji ulicí Rudé armády. Zemská hranice leží už 250 metrů za křížením této ulice s ulicí Švermovou v místní části Vesce.
Podle názvů počáteckých ulic to však vypadá, že v tomhle koutu na Vysočině, kde žije přibližně 2 500 obyvatel, se zastavil čas někdy v roce 1975. Sovětští rudoarmějci se tu pořád potkávají se spoluzakladatelem komunistické strany Janem Švermou, jenž byl blízkým spolupracovníkem Klementa Gottwalda. Je to ale nejspíše jen svědectví o selhání místní letopisecké komise, která zaspala přejmenovávání ulic po sametové revoluci v roce 1989. Ve skutečnosti jsou totiž Počátky mimořádně zachovalým historickým sídlem.
Hotel U Modré hvězdy ve snímku Postřižiny. Snímek, kterým se v Počátkách chlubí i 45 let po vzniku snímku, neboť nesmrtelně proslavil město. Jeden z filmových hrdinů Postřižin nabídne krýgl sládkovi Francinovi (Jiří Schmitzer), který přijel do Hvězdy zkontrolovat kvalitu chmelového moku. Zdroj: archiv Ivana Motýla
Vášáryová a pivo na ex U Modré hvězdy
Na rozlehlém Palackého náměstí dokonce komunisti nestačili postavit žádný kulturní dům ani bytovku, a proto si režisér Jiří Menzel v roce 1980 vybral Počátky pro natáčení dnes již kultovního filmu Postřižiny. A ten je i nesmrtelnou poklonou autorovi literární předlohy, spisovateli Bohumilu Hrabalovi.
Hned naproti kostelu sv. Jana Křtitele na náměstí stojí hotel U Modré hvězdy z roku 1912. Na fasádě se dokonce dochoval i původní nápis s názvem podniku, který je tvořen velkými štukovými majuskulami. Dům má sice opravenou fasádu, ale pivo si tu výletník nedá. Něco se zadrhlo.
„Pane sládku, vidíte, co nesu v půllitru za krásu. To pivo s parádní pěnou. To není pěna, to je šlehaná smetana, to není smetana, to je šlehaný puding...,“ opěvuje národní nápoj v hotelu U Modré hvězdy jeden z filmových hrdinů Postřižin a nabídne krýgl sládkovi Francinovi (Jiří Schmitzer), který přijel do Hvězdy zkontrolovat kvalitu chmelového moku. Francin se napije a rázně ukončí básnění o pudingu, když znechuceně pronese: „To je špatně vychlazený!“
Situaci zachrání Francinova žena Maryška (Magda Vášáryová), která před Modrou hvězdou vypije půllitr na ex. Zrovna se vrací počáteckým náměstím od kadeřníka Červinky (Oldřich Vízner), dnes však budova filmového holičství chátrá.
Kadeřnictví, ve kterém si Maryška z Postřižin (Magda Vášáryová) nechá ostříhat krásné dlouhé vlasy. Budova podnes stojí, ovšem chátrá. Zdroj: archiv Ivana Motýla
Z Hrabalova kadeřnictví opět na hranici
„Ostuda města, ale nic s tím neuděláme. Majitel ignoruje všechny výzvy k opravám,“ ukazuje průvodkyně počáteckého muzea na dům číslo popisné 29 pod náměstím. Za komunistů to byla prodejna lahůdek, jak stále prozrazuje dochovaný nápis. Ale třeba i je dobře, že dům chřadne, alespoň ho nikdo nestačil radikálně přestavět a nebyl zničen jeho duch. Genius loci z éry císaře Františka Josefa.
Maryška čili Magda Vášáryová celé počátecké náměstí okouzlovala dlouhými zlatými vlasy, které si u kadeřníka v domě číslo 29 nechala v závěru snímku radikálně zkrátit. Jenže Menzel, Hrabal či Vašáryová se skutečnou historií Počátek nemají nic společného, jen zde částečně nasnímali vynikající film.
Vraťme se na moravskou hranici. „Českomoravské hranice se v tomto kraji tak klikatí, že jindřichohradecká železnice vede brzy po českém, brzy po moravském území. Takový úzký hraniční výběžek vybočuje z Moravy daleko do Čech mezi Strmilovem a Počátky,“ uvádí obdivně Nový průvodce po Československu, jenž byl sepsán ještě před zrušením zemského uspořádání na konci roku 1948. A jeho autor je klikatou hranicí mezi Čechy a Moravou doslova magneticky přitahován, neboť u Strmilova historické markrabství vystrčí zuby až téměř k Jindřichovu Hradci.
Kadeřnictví, ve kterém si Maryška z Postřižin (Magda Vášáryová) nechá ostříhat krásné dlouhé vlasy. Zdroj: Ivan Motýl
Svíce na hromadný hrob Napoleonových vojáků
Do Hrobů je to z Počátek 38 kilometrů, ale po cestě čeká autoturistu hned několik dalších zapadákovů, v nichž se zastavil čas. Zcela záměrně teď sahám po otřepaných publicistických frázích, které taková města a městyse líčí jako díry, kde dávají lišky dobrou noc. Ve skutečnosti jsou tato titěrná městská sídla perlami Českomoravské vrchoviny, jen se jim musí přijít na chuť. Například Žirovnice, kam je to z Počátek pět kilometrů, se chlubí hradem přestavěným na zámek, v němž se zachovaly unikátní gotické nástěnné fresky z 15. století.
Dušičky ovšem vyžadují i návštěvu u mrtvých a osm kilometrů od Žirovnice jich pod prostým křížem v poli leží několik stovek. Je to masový armádní hrob u obce Štítné (N49°14'31.05'' E15°5'54.78''), a kdo ví, jestli vojákům někdo v den Památky zesnulých zasvítí. Věčný spánek tu zastihl nejméně 1 000 napoleonských bojovníků, kteří v letech 1813 a 1814 zemřeli po návratu z války s Ruskem: „ZDE ODPOČÍVÁ PŘES 1000 BOJOVNÍKŮ, KTERÝ V PÁNU ZESNULI ROKU 1813-1814 V NOVO ETINSKÉ NEMOCNICI. Ó ČLOVĚČE PAMATUJ NA TITO ZDE V PÁNU ODPOČÍVAJÍCÍ A OBĚTUJ ZA JEJICH DUŠE Z VROUCNOSTI OTČENÁŠ A ZDRÁVAS MARIA.“
Nový Etink či Etynk, to je nedaleké městečko Nová Včelnice (Neuötting), ve kterém na rozdíl od české Žirovnice nebo Počátek žili etničtí Němci. V letech 1945 až 1946 násilně vyhnaní z míst, kde žili od středověku. Jména odsunutých jsou známa, ale pokud jde o francouzské vojáky, v pramenech se zatím nepodařilo najít jejich nacionále. Někde v zemi galského kohouta přesto žijí jejich pokrevní příbuzní, ovšem rodinné pouto je zřejmě navždy přetrháno.
Zámek Kamenice nad Lipou. Zdroj: Ivan Motýl
Lípa z 13. století a obchoďák z roku 1909
Kamenice nad Lipou, dvanáct kilometrů od Žirovnice. Do zahrady čarokrásného zámku se chodí za lípou velkolistou, která tu prý roste od 13. století. Od založení města, které má podle ní přídomek nad Lipou. Byť se plazí při zemi, je to úctyhodný strom. Stařena, která se může vysmívat jepičímu lidskému životu, neboť ona si pamatuje třeba železného a zlatého krále Přemysla Otakara II. (1233–1278).
„Dle pověsti zasazena byla v týž den, kdy první kámen Kamenického zámku položen byl, a to prý bylo roku 1248. Byla jindy přes 60 stop vysoká, ale blesk r. 1824 srazil korunu její tak, že jen 7 m kmen nad zemí ve výši má. Celý kmen má v obvodu plných 7 m. Na větvích stromu tohoto zbudován obrovský arkýř, celá prostorná tančírna,“ píše se v knize Staré a památné stromy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku z roku 1913. Po více než 100 letech už kmen a větve žádné pódium nedrží a ani se tu netančí.
V nedalekém městečku Černovice překvapí secesní Obchodní dům Antonína Janečka z roku 1909. Vizionáře, který ještě za monarchie přinesl na Vysočinu kus velkoměsta a napodoboval první pražské obchoďáky. Dnes je z podniku Café Budík, kavárna s cukrárnou a stovkami budíků či nástěnných hodin v interiéru, kde si snad každý host najde kuchyňské hodiny ze svého dětství. „Rodina Janečků dům nádherně zrekonstruovala a v domě pořád bydlí. My jsme tu v pronájmu a tohle je sbírka hodin naší paní vedoucí,“ vysvětluje obsluha.
Černovice: Na cestě z městečka Počátky do Hrobů. Café Budík v někdejším obchodním domě z roku 1909. Zdroj: Ivan Motýl
Holocaust na Vysočině
V Černovicích mají i místo, které vypráví o nejtemnější etapě evropských dějin 20. století. O holocaustu a povraždění černovických Židů ve vyhlazovacích táborech. Tam jim nacisté sebrali hodinky hned u vchodu do koncentráků, čímž vězňům započalo bezčasí, které končilo potupnou smrtí v plynových komorách.
Oběti z Černovic připomíná dlouhá řada pamětních kamenů před vchodem na místní židovský hřbitov. Židé sice nectí den Památky zesnulých, ale mají pro ně vyhrazen vlastní svátek Jom kipur (Den smíření). V asimilovaných rodinách napříč českými zeměmi, kde se před druhou světovou válkou na židovský původ až tolik nehledělo, však měli pro Dušičky pochopení.
Černovice. Na cestě z městečka Počátky do Hrobů. Židovský hřbitov s mnoha náhrobky již z 18. století. Před hřbitovem pomník černovickým obětem holocaustu. Zdroj: Ivan Motýl
Jedním z posledních místních Židů, který byl na hřbitově v Černovicích pohřben před zahájením transportů, byl v roce 1941 obchodník Emil Wind. Následovalo peklo, které dnes připomíná na 50 kamenů před pohřebištěm. A jeden z nápisů uvádí: „Emilie Kohnová. 18. 1. 1873. Žila v Černovicích a později v Praze, odkud byla 16. 7. odvlečena do Terezína; 22. 10. 1942 deportována do Treblinky, kde zahynula.“
Hroby a svíce za nebožtíky
Z Černovic do Hrobů je to 10 kilometrů. Obec ale zřejmě nedostala název podle rovů k uložení tělesných ostatků člověka, i když si to tak každý turista rád vykládá. „Název nemá nic společného s posledními věcmi člověka, ale vznikl ze slova hrůbky, jak se staročesky říkalo valům nebo náspům,“ tvrdíval místní amatérský historik Jaroslav Wimmer, jenž z tohoto světa odešel v roce 2014, v požehnaném věku 83 let.
Hroby. Obec s kolovratským zámkem, gotickým kostelem a zpustlou zámeckou zahradou. Název obce má různé výklady. Zdroj: Ivan Motýl
Možná; jiní vykladači názvu připouštějí, že souvisí s hroby. Obec se chlubí okázalým gotickým chrámem Nanebevzetí Panny Marie s klenbami i portály ze 14. století. Společně s farou a chátrajícím kolovratským zámkem tvoří ojedinělý architektonický soubor, k němuž pod silnicí přiléhá zpustlá zámecká zahrada. Duch místa čili genius loci má v Hrobech intenzivní sílu. Hlavně pro citlivé turisty, kteří dokážou ocenit dílo předchozích generací, i když to aktuálně chřadne. S lidským tělem je to vlastně obdobné, když bez údržby upadá rychleji, než když pravidelně chodíme na preventivní prohlídky.
A ještě několik pomyslných svíček za obyvatele Hrobů, kteří zde žili právě před 101 lety. A tudíž se předpokládá, že jsou již všichni nebožtíky. Z dochovaných záznamů v obecní kronice víme, že v roce 1924 v obci trvale bydleli hajný Pleticha, vdova po panském ovčákovi Pivoňková, cihlář Studenovský nebo řídící učitel Voborský. „V dušičkový večer, rozžehneme svíčky, / modlíme se tiše, při nich za dušičky,“ zaznívá v jedné dušičkové modlitbě. Jenže v průběhu věků se na většinu mrtvých stejně zapomene, s čímž modlitba také počítá: „Poslední již svíce, zvolna dohořívá, / za duše, jichž nikdo, nikdo nevzpomíná.“
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Budete litovat, hrozili Sověti. Havel stvrdil konec Varšavské smlouvy perem s nápisem NATO
Novinář, publicista a básník, který se dlouhodobě věnuje palčivým sociálním tématům soudobé Ostravy a moderním dějinám celého regionu. Často píše o romské menšině a vyloučených lokalitách, již osm let například sleduje ve sběrném dokumentu osudy ostravské rodiny Kroščenových s dvanácti dětmi.
