Roční líbánky na kole v Japonsku? Proč ne, řekl si český pár a vyrazil
Ona miluje Japonsko, on miluje jí. Jízda na kolech nepatřila mezi jejich hobby, přesto na nich tráví každý den. Zuzka s Michalem se po svatbě sbalili a vydali se na roční líbánky do Japonska, které projíždí křížem krážem na kole. A protože dobrodružství mají v krvi a v Japonsku je toho k vidění opravdu hodně, rozhodli se o své cestovatelské i sportovní zážitky podělit.
Zuzko, jakou jste měli svatbu?
Také byla v netradičním duchu, jako líbánky? Jak v čem. Proběhly tradice v podobě rozbíjení talíře, házení buketu, první tanec novomanželů, kvízové hry a házení rýže. Osobitě jsme ale pojali samotný obřad. Vzali jsme se na louce, kde jsme se seznámili na dětském táboře před osmnácti lety. Oddával nás pastor, i když tedy nejsme věřící. Ceremoniál trval asi hodinu. Bylo to krásné, řekli jsme si vlastní sliby, které jsme si tajně každý připravili. Trochu netradiční bylo i složení svatebčanů. Hodně mých hostů přijelo z ciziny, někteří i z velkých dálek.
To je krásné. A svěříte se, jak proběhla žádost o ruku? Byla to velká romantika, Michale?
To je jasné, na to bych nikdy nemohl zapomenout. Bylo to během víkendu v Hruboskalsku, kde jsme slavili naše dvouleté výročí.
Roční líbánky v Japonsku. To zní jako nekonečná dovolená pro otrlé. Jak jste na to vlastně přišli?
Michal: Protože si tuhle zemi Zůza zamilovala během půl roku, kdy tam studovala. Celé dny doma básnila, jak je Japonsko nejúžasnější, jak je to tam všechno skvělé, a že má velký sen se tam vrátit a zůstat, co nejdéle to bude možné. Když ještě zmínila, že ho chtěla projet celé na kole, tak už mi bylo jasné, že z toho bude ideální líbánková akce. A na rok proto, že vízum je maximálně na tuto dobu.
Zuzana a Michal projeli i národní park Aso-Kuju na ostrově Kjúšú (zdroj: manželé Cabejskovi)
Ještě mi ale povězte, jak to zvládáte finančně?
Michal: Finančně to vychází dobře. Řekli jsme si, že na výpravu nepadnou žádné úspory. Cestu se nám daří financovat z online práce pro japonská či česká média, ze Zuzčina e-shopu s cestovatelskými korkovými nástěnkami Moje Česko a taky díky pronájmu bytu v Praze, kde normálně žijeme. A taky putujeme nízkonákladově, nejvíc ušetříme kempováním.
V čem se japonská kultura nejvíce liší od té naší?
Michal: Liší se dost hlavně v lidském přístupu. Japonci mají v sobě zakořeněné něco, co se těžko popisuje, ale je to taková slušnost, ohleduplnost a upřednostnění společnosti a druhých před sebou samým. Což funguje v západním světě přesně naopak. Je tady taková bezpečnost, o které se nám doma ani nezdá, a to Česko není vůbec nebezpečná země. Například kola takřka nikdy nezamykáme.
Čtěte také
Zuzka: Mezilidská laskavost a vstřícnost je pro mě taky největším rozdílem. Také mě baví každý den sledovat zdejší architekturu, jíst neskutečně dobrá jídla a obdivovat přežívající tradice, ať už jde o náboženství nebo oděv. V Čechách se už zvyky a tradice nedodržují, natož aby někdo chodil v krojích. Je to škoda.
Japonci jsou známí mimo jiné pro svoji pohostinnost (zdroj: manželé Cabejskovi)
Jste vášniví sportovci? Přeci jen ujet každodenně tolik kilometrů na kole vyžaduje určitou kondici...
Zuzka: Oba sportujeme od malička, ale ne nijak vrcholově. Pohyb ale zbožňujeme, byť každý trochu jiný. Tady na kolech postupujeme labužnickým tempem, které by zvládnul každý.
Jak dlouho už jste na cestě a jak vypadají vaše dny nejčastěji?
Zuzka: Na cestě už jsme 10 měsíců, takže se naše líbánky pomalu chýlí ke konci. Dny jsou různé. Ráno vstáváme obvykle kolem půl 9. Budíme se bez budíku. Dáme větrat matrace, spacáky a stan. Mezitím se nasnídáme a na kola vyrazíme většinou kolem poledne. Po dvou, třech hodinách máme hlad, tak si dáme oběd. Kolem šesté už hledáme místo, kde postavíme stan a jdeme se vykoupat do onsenu, což jsou japonské termální lázně.
Japonské termální lázně onsen (zdroj: Nishimuraya Kinosaki Onsen, CC BY 2.0)
Onsen je prakticky v každé obci a mívá i prostor pro relax, kde večeříme a pracujeme na počítačích. Ve stanu pak před usnutím dýcháme podle pana Wim Hofa, to je taková technika na posílení imunity, nu a kolem jedenácté usínáme.
Jak vás vnímají místní? Jste pro ně zajímavou atrakcí?
Zuzka: Ve městech si Japonci ostatních lidí moc nevšímají. Ale když nás vidí někde na venkově, když stojíme na přechodu, před supermarketem, nebo když si stavíme náš „mikro stan“, či spíme někde pod širákem, tak to jsme velká atrakce. Ale je to boží, jsou strašně milí, jakmile můžou, něčím nás obdarují, to je pro Japonce dosti typické. Dají nám pitíčko, sušenku, ovoce, zeleninu, co mají po ruce. A ptají se, odkud jsme a co tu děláme. A pak říkají, koho znají z Česka a chvíli si s námi povídají.
Jaké je to trávit tolik času společně? Není to trochu ponorka?
Michal: To je na téhle cestě úplně nejlepší. Já vlastně ani kolo nemám rád, ale za to nejvíc miluju Zuzku. Takže skutečnost, že jsme spolu pořád, mě dělá opravdu šťastným a upřímně doufám, že takhle budeme pokračovat do konce života.
Čtěte také
Zuzka: Čas nám společně plyne nesmírně přirozeně a neměnili bychom. Neznamená to, že se nehádáme, vůbec ne, ale i konflikty do soužití patří a když si je pár neustále nablízku, tak je naopak nucen rozpory řešit rychleji a konstruktivněji. My jsme navíc hodně přítulní, takže nás moc těší mít možnost se kdykoli obejmout, dát si pusu nebo se škádlit.
Kolik už máte najeto kilometrů?
Zuzka: Jsme velmi blízko hranici 7 000 kilometrů.
Která místa vás v Japonsku nadchla nejvíce a proč?
Zuzka: Těch míst je několik. Nejkrásnější chrámy byly v Nikkó. Z hor nás očarovaly Daisetsuzan a Nagano, samozřejmě také Fudži, vidět ráno vycházet sluníčko z vrcholku je nezapomenutelný zážitek. Krásná pobřeží podél Wakajamy a na Šikoku, kde jsou v létě i nádherné pláže, jsme si vychutnávali i v prosinci a lednu, dokonce došlo i na otužovací plavčo! Na Kjúšú aktuálně přečkáváme déšť v největším obydleném kráteru světa, užili jsme si tu paragliding a neskutečně lahodné jídlo v rjokanu (tradiční japonský ubytovací hostinec, pozn. redakce). A těšíme se i na Okinawu, od které mám vysoké očekávání. Japonsko má obecně krásnou a málo navštěvovanou přírodu, což je ráj pro Čechy, takové milovníky outdooru!
Psaní se Martina začala věnovat na mateřské dovolené před osmi lety. Od té doby prošla několika online médii jako redaktorka na volné noze. V současné době si můžete přečíst její rozhovory a příběhy na téma zdraví na CNN Prima News.
