Rytina byla dříve nazývána královnou grafických technik. Především proto, že byla časově i manuálně velmi náročná. I kvůli tomu se jí dnes věnuje jen málo grafiků. My jsme jednoho z nich navštívili. V rodinném domku na okraji Prahy už léta tvoří rytec Martin Srb. Podílel se například na výsledné podobě českých bankovek a řadě poštovních známek.
Martin Srb se svému řemeslu věnuje padesát let. Začínal tesáním medailí do oceli. Později ale přesedlal na takzvaně plošnou rytinu, která ho fascinuje dodnes. „K té rytině se používá nástroj, který se používal před sto, dvěma sty lety pořád stejný. Je to kousek držátka a v tom je zakalená jehla, která je speciálně nabroušená. A to je všechno, víc k tomu nepotřebujete. A to mě fascinovalo, ta jednoduchost. A kouzlo je vlastně v tom vlastním výtvarném ztvárnění, které tomu musíte dát vy,“ vysvětluje Martin Srb, co ho na rytectví baví.
Dnes se rytina užívá především v ceninové tvorbě, například při přípravě mincí, bankovek a poštovních známek. Rytci při ní většinou spolupracují v tandemu s výtvarníky, podle jejichž návrhů díla vznikají. „Já to výtvarné dílo převádím do úplně jiné řeči, do řeči grafiky. Právě proto je spolupráce nutná, abychom pořád konfrontovali, jestli jsem se trefil do původního záměru. Proto vzniká ta kresba,“ vykládá mistr rytec.
Práce s barvou v malíku
K samotnému rytí je potřeba jen rydlo a ocelová deska. „To rydlo je nesmírně ostré. Ta linka, když ji řežu, musí jít jako po másle. Vždycky říkám, že ten nástroj je kouzelný. Ryl jím i Dürer a Hollar a všichni tito mistři. Každý si to akorát potřebuje upravit do své dlaně. To rydlo musí pracovat samo, my ho jenom kontrolujeme,“ vykládá Martin Srb.
Zámek Savoia u Prahy prošel originální dostavbou. Nejen do vinárny vedou jeho tajné chodby
Patří k nejstarším šlechtickým sídlům u nás. A do roku 2007 byl na seznamu nejohroženějších památek a hrozila mu i demolice. Barokní zámek Savoia ve Škvorci nedaleko Prahy se ale nakonec dočkal záchrany. Pochlubit se může i kuriozitou. Je to jediný český zámek, který se podařilo nejen zrekonstruovat, ale i z části dostavět, získal za to ocenění od památkářů.
Pojďme ale ve starém řemesle nahlédnout o krok dál, kdy je práce na ocelové desce dokončena.
„Vlastní rytinu zatřeme tiskařskou barvou, hlubotiskovou. Pořádně ji musíme do té rytiny vmáčknout,“ vykládá rytec, který to, co říká, provádí malíčkem. „Ty ostatní prsty budu potřebovat na čistý papír. Teď je barva zatřená ve vrypech. A potřebujeme barvu z povrchu desky dostat dolů. Já si vezmu hadřík a tu barvu začnu stírat z povrchu desky. Pomalu a opatrně desku vyčistíme. Barva musí zůstat pouze v těch vrypech,“ vykládá.
Dále se tiskne na speciální papír, který je potřeba předem navlhčit. „Musíme tam dát vrstvu filců, protože tím se vytáhne barva z vrypů. A jdeme do tlaku,“ popisuje další kroky v práci, kterou dělá většinu života, mistr rytec. „Tak jsme tam dali něco přes dvacet atmosfér a tím by tisk měl být hotový. Vyndáme tisk ze stroje. Mimořádně se nám povedl.“
ČTĚTE TAKÉ: Máte 57 let zpoždění. V lékárně v Klatovech nabízeli prášek z jednorožce i pouštěli žilou
A po tisku je nutné ocelovou desku, v tomto případě s potrétem prvního československého ministra financí Aloise Rašína, řádně umýt. „Kdyby nám tam barva ztvrdla, už by ji tam odsud nikdo nedostal,“ vysvětluje Martin Srb a dodává, že při tomhle kroku pracuje s ředidlem.
Kdo jeho práci sledoval v pořadu Prima Česko, má pocit, jako by se s talentem pro rytectví narodil. Sám umělec to ale vidí jinak: „Když jsem tu práci začal dělat, tak jsem měl hodně starostí s tím, abych to zvládnul, abych se zdokonaloval. A měl jsem takový pocit, že jednou budu moct říct: Tak už to umím. Ale naštěstí ta doba ještě nenastala. Pořád sleduju práce starých mistrů a to mě obrovsky naplňuje. Pořád objevuju další a další úskalí této práce. Vím, že ještě je přede mnou dlouhá cesta a to je fajn.“
