V historii české i světové můžeme najít momenty, které dokázaly vyřadit parlament z řádného jednání na dlouhou dobu. Zdroj: CNN Prima NEWS
Demokracie je diskuse. Výrok, který je připisován prvnímu československému prezidentovi, v sobě skrývá nejen základní princip rovnosti názorů ve svobodných společnostech, ale často také velmi širokou škálu prostředků, kterými si někteří politici tuto rovnost vynucují. Naposledy na sebe protahováním jednání upozornil poslanec Lubomír Volný, který se zdá být v tomto ohledu v současné Poslanecké sněmovně daleko před ostatními. V historii české i světové však můžeme najít momenty, které dokázaly vyřadit parlament z řádného jednání na mnohem delší dobu.
Ačkoliv jsou často chápány velmi negativně, patří parlamentní obstrukce ke zcela legitimnímu způsobu, jak mohou poslanci – zpravidla ti, kteří nemají v daném zákonodárném sboru zrovna většinu – přistupovat k jednání. Některé politické systémy si o jejich časté užívání přímo říkají. Zatímco německý Bundestag má stanovená pevná pravidla parlamentního jednání (striktně se například hlídá využití řečnického času a to, jestli se střídají názory pro a proti), český parlament však se svou ne úplně dobře strukturovanou debatou poskytuje případným „zdržovačům“ živnou půdu.
Pokud některý z poslanců, který chce za každou cenu zabránit tomu, aby se některý bod projednal nebo odhlasoval, chce svého práva zdržovat využít, nabízí se mu bohaté spektrum způsobů, jak to může udělat. Jedním z nejčastěji využívaných je dlouhé řečnění. Zákonodárce tím využívá svého přirozeného práva vyjádřit se, zároveň však dává najevo, že mu není proti srsti návrh blokovat předlouhým, často bezobsažným projevem. Své o tom vědí například v americkém Senátu, kde v roce 1957 tehdy demokratický senátor Strom Thurmond unavil posluchače přesně 24 hodin a 18 minut dlouhým proslovem namířeným proti zákonu o občanských právech.
Během své řeči stihl přečíst celou Deklaraci nezávislosti nebo poslední projev prezidenta George Washingtona. Thurmondův projev je sice nejdelším zaznamenaným, přesto v tomto ohledu nepatří k těm nejbizarnějším: někteří američtí senátoři v rámci svého obstrukčního proslovu předčítali recepty na úpravu ústřic, republikánský senátor Ted Cruz (který byl mimochodem protivníkem Donalda Trumpa v primárkách v roce 2016) zase z parlamentního sálu četl svým malým dcerkám pohádku na dobrou noc.
Z dýmu se vyrojily kobylky
Obstrukční projevy se nevyhnuly ani české Poslanecké sněmovně. „Náš“ rekord v nejdelším řečnění drží se svým – uznejme, slabším – šestihodinovým výkonem poslanec Josef Krejsa z krajně pravicové republikánské strany, která měla své zástupce ve sněmovně v 90. letech. V roce 1997 totiž radikálně opoziční poslanci, kteří často vulgárně útočili na prezidenta Havla nebo národnostní menšiny, chtěli zablokovat jednání o přijetí Česko-německé deklarace. V našem prostředí však předlouhé projevy nejsou výsadou pouze protisystémových stran.
V roce 2012 se dlouhými projevy pokoušeli zabránit přijetí zákona o církevních restitucích poslanci opoziční ČSSD. Projevy četli na směny (v novinách tehdy poslanci dokonce zveřejňovali „spací pořádek“, který byl vymyšlen tak, aby si polovina poslaneckého klubu mohla v kancelářích v klidu odpočinout a druhá polovina dlouhými proslovy mohla „pohlídat“, aby zákon nebyl schválen) a vyžívali se například ve čtení dlouhých pasáží z bible. Mezi legendární výroky pronesené na mikrofon se tak zařadilo například „Z dýmu se vyrojily kobylky na zem. Byla jim dána moc, jakou mají pozemští škorpioni“ Davida Ratha nadšeně předčítajícího Zjevení Janovo.
Ne vždy však zdržování jednání budilo lehce pohrdavý úsměv na rtech. Často jím totiž chtěli dát poslanci najevo, že si připadají skutečně utiskováni. Bylo tomu tak například v roce 1897, kdy se v Rakousku-Uhersku schvalovaly nové jazykové zákony. Češi a Poláci tehdy na několik okamžiků násilím obsadili prostor předsedajícího schůze a zuřivě zvonili na zvonek svolávající k jednání. Utlačovaná si připadala i německá menšina za první republiky. Na počátku 20. let, kdy ještě republika nebyla mezi všemi občany plně etablovaná, je zaznamenán incident, který vyvolal jeden z německých poslanců. Ten, zoufalý z promasarykovských proslovů, vhodil do přední části parlamentu „smrdutou sklenici“ obsahující „neznámou tekutinu“. Předmět načas jednání skutečně přerušil.
Létající facky a pěsti
Samostatnou kapitolou v obstrukčních technikách poslanců je pak otevřené násilí. To je však nejčastěji spojeno buď s velmi slabou politickou kulturou, nebo minimálně se snahou změnit stávající režim jinými než poklidnými prostředky. Známé jsou obrázky například z Ukrajiny nebo Jižní Ameriky, kde se poslanci často uchylují k vyvolávání rvaček, během kterých létají facky a pěsti. Několik takových okamžiků ostatně pamatuje i parlament Rakouska-Uherska. Tyto incidenty jsou však – například, pokud jde o násilné vtrhnutí vojska do španělského parlamentu, které chtělo zabránit demokratizačnímu procesu v roce 1981 – spíš na hraně zdržování jednání a snahy o nastolení zcela nového pořádku.
Velmi specifickou formu zdržování někdy používají poslanci v Japonsku. Pro některá hlasování je totiž potřeba osobně odevzdat lístek s preferovanou možností (podobně jako v Česku ve volebních místnostech). Pokud japonští poslanci chtějí zabránit schválení návrhu, schválně se ve frontě poslanců posouvají pomalu, což může třeba vyprovokovat příznivce návrhu k tomu odejít. Japonský parlament proti tomuto chování však v poslední době přijal taková opatření, aby bylo složitější přijímání zákonů takovým způsobem bránit.
Našli bychom ještě další způsoby, kterými se poslanci pokoušeli (a pokoušejí) jednání zdržovat. Jedná se třeba o rozbíjení stanoveného kvora pro jednání. Podle pravidel jednání je totiž stanovený minimální počet poslanců, kteří musí sedět v sále, aby se mohlo o čemkoliv vůbec rokovat. V české Poslanecké sněmovně poměrně efektivně fungují žádosti o dlouhé přestávky na jednání poslaneckých klubů, kterým není možné nevyhovět a prostřednictvím kterých například opozice dnes úspěšně blokuje volbu do mediálních rad. Na počátku zmíněný Lubomír Volný před nedávnem přišel také s novinkou: místo obstrukce projevem zvolil obstrukci mlčením. Po skončení svého „proslovu“ se od pultíku odmítal hnout a musel být vyveden.
