Smrt Jiřího Menzela jako konec jedné epochy. Švejkovská tradice však žije dál
První filmové role Miloslav Štibich získal díky režisérovi Jiřímu Menzelovi, který si ho oblíbil. Zdroj: Profimedia.cz
Ve věku 82 let zemřel Jiří Menzel, jeden z nejúspěšnějších československých a českých filmařů a také držitel Oscara za film Ostře sledované vlaky. Jeho odchod značí definitivní konec nejsilnější generace našeho filmu, Menzel však po sobě zanechal bohaté dílo, jež je velmi úzce spjato s tuzemskou tradicí.
Česká nová vlna skončila. I tak lze nahlížet na smrt Jiřího Menzela, v podstatě posledního žijícího člena české větve československé nové vlny. S tímto nejslavnějším obdobím tuzemské kinematografie jsou spojena i jména Juraje Jakubiska a Dušana Hanáka, stále žijících slovenských tvůrců; jenže poté, co počátkem letošního roku zemřel Ivan Passer, zůstával Jiří Menzel v podstatě posledním novovlnným zástupcem českého původu.
Méně výrazné poslední roky
Působení Jiřího Menzela můžeme rozdělit do tří nejvýraznějších etap. Po sametové revoluci v roce 1989 natočil v zásadě jen čtyři celovečerní filmy, které se s příliš kladným ohlasem nesetkaly. Adaptace děl Václava Havla (Žebrácká opera, 1991) a Vladimira Vojnoviče (Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina, 1993) byly jen odleskem dřívějších kvalit, podobně dopadl i poslední Menzelům návrat do známého hrabalovského prostředí díky komedii Obsluhoval jsem anglického krále (kterou si v našem archivu můžete zdarma přehrát).
Ta se v roce 2007 dostala do hlavní soutěže berlínského festivalu, čímž se až do loňského zařazení Nabarveného ptáčete mezi soutěžní výběr v Benátkách jednalo v podstatě o poslední festivalový úspěch českého filmu. Hudební komedie Donšajni z roku 2013 však naprosto propadla a definitivně stvrdila konec kariéry kdysi úspěšného tvůrce. Od té doby se Menzel nebál vstupovat do veřejných debat, nejvýrazněji snad v souvislosti s kontroverzní digitalizací československých klasik; jednalo se však leckdy o nepříliš šťastné příspěvky k vývoji naší filmové sféry.
Normalizační vrchol
Když se posuneme o krůček nazpět, zjistíme, že 70. a 80. léta ukázala Menzela jako tvůrce schopného nejen při práci s filmovým materiálem, nýbrž i při nezbytném politikaření. Poté, co v roce 1969 natočil geniální podobenství Skřivánci na niti, které kvůli kritickému pohledu na poměry 50. let okamžitě putovaly do trezoru, měl v počátcích normalizace zákaz natáčet. Vykoupil se však budovatelským dramatem Kdo hledá zlaté dno (na němž se mimochodem podílel i Zdeněk Svěrák) a od poloviny 70. let opět mohl svobodněji pracovat.
Čtěte také
Vedle pozapomenuté komedie Báječní muži s klikou a západoněmeckého melouchu s podivným názvem Čokoládoví čmuchalové se Menzel profiloval jako odborník na adaptace Bohumila Hrabala – poetika zašlých časů, citlivý humor a rebelství v mezích, které komunistický režim povolil, vynesly filmům Postřižiny a Slavnosti sněženek bez přehánění kultovní status a hlášky z nich citujeme dodnes.
Rovněž spolupráce se zmíněným Zdeňkem Svěrákem na filmech Na samotě u lesa a Vesničko má středisková se zařadila do zlatého fondu a asi bychom v dějinách československého normalizačního filmu nenalezli tvůrce, kteří dokázali předkládat tak populární a zároveň nadčasová díla jako právě Menzel se svými spolupracovníky. V oblíbené české disciplíně figurkaření se mu dařilo zábavným způsobem nabízet roztomile pokřivené charaktery, na něž se běžný divák dokázal napojit – a díky nesporné Menzelově empatii s nimi následně i soucítit. Symbolicky pak Menzel uzavřel socialistické zřízení snímkem Konec starých časů podle románu Vladislava Vančury; paralely konce Rakouska-Uherska se skomírajícím socialismem nešlo přehlédnout.
Vtrhnutí na scénu nové vlny
Skočme však ještě o kousek zpátky – ocitneme se u Menzelových začátků v první polovině 60. let. Přímo v polovině dekády stvořil společně se svými spolužáky z FAMU povídkový cyklus Perličky na dně. Kromě toho, že společně s Janem Němcem, Evaldem Schormem, Věrou Chytilovou a Jaromilem Jirešem začal budovat svůj svébytný poetický styl, prokázal Menzel i velkou a dlouhotrvající lásku k hrabalovským literárním předlohám. Podle další z nich natočil svou celovečerní prvotinu, jež dokonce dosáhla až na zisk Oscara. Ostře sledované vlaky se pyšnily citlivým zobrazením problémů dospívání i tragikou válečného údělu a dodnes jim místo ve zlatém fondu upřít nelze.
První setkání s dalším literárním klasikem, Vladislavem Vančurou, dopadlo v Rozmarném létě rovněž skvěle a dodnes se jedná o jeden z nejpohodovějších tuzemských filmů. Ve zmíněných Skřiváncích na niti se Menzelovi podařilo něco zcela jiného a pro Václava Neckáře připravil poctivě tragickou roli v budovatelsky bezútěšných kulisách kladenských oceláren. Tímto snímkem také skončilo období, které sám považoval za nejsvobodnější a nejpříjemnější; nutno však uznat, že i normalizační šedí se mu dařilo kličkovat (relativně) s nadhledem a bez slevení z nastavené kvality. A to rozhodně nebyla samozřejmostí.
Nezapomenutelné dílo
Je fascinující, jak rychle se Menzelovi podařilo najít svůj styl, a ten dodržovat skoro celou kariéru. Nepouštěl se do výrazných formálních hrátek či snah o boření klasické narativní struktury jako řada jeho novovlnných kolegů. Namísto toho vsázel na skvělé herce, pečlivě a vypointovaně napsané dialogy, neprvoplánové převedení literárních předloh do filmové řeči a vytvoření věrné dobové atmosféry. Jeho dílo je tak napříč půlstoletím a několika režimy nezvykle kompaktní a (až na několik nezdarů ze závěru kariéry) na velmi vysoké úrovni.
Čtěte také
Vedle filmové a divadelní režie se Menzel věnoval také herectví, leckdy ve filmech svých kolegů a kamarádů. Pár let byl dokonce členem Divadla Járy Cimrmana. Naposledy se před kamerou objevil v road movie Tlumočník z roku 2018, nedlouho před premiérou však začaly jeho výrazné zdravotní problémy. Až do konce života byl však zapojen do mezinárodních debat o filmu i kritických reflexích tohoto média, díky čemuž se pro řadu zahraničních odborníků stal jednou z největších ikon českého filmu – a kupříkladu v nekrologu britského deníku The Guardian je zmiňován jako jedna z nejvýraznějších kulturních sil, jejichž rozhodnutí o setrvání v Československu namísto možné emigrace hrálo roli při definitivním pádu dlouhodobě se rozpadajícího režimu.
Slavný kritik Jan Žalman ve své knize Umlčený film popisuje, že Bohumil Hrabal se svým přirozeným sklonem elegantně kombinovat osudovou tragiku s všední groteskností našel v Jiřím Menzelovi svůj dokonalý filmový protipól. Ať už se jednalo o Hrabala či Vančuru, Menzel z jejich díla dokázal abstrahovat jakousi švejkovskou esenci, na kterou tuzemský čtenář či divák vždy slyšel. Hořkosladské komedie, jež u nás dodnes s větším (převážně diváckým) i menším (především kritickým) úspěchem vznikají, dosáhly právě v dílech Jiřího Menzela svého vrcholu.
Mojmír Sedláček byl redaktorem webů Prima ZOOM a Prima COOL.
