Ilustrační foto
Kdybyste si mohli splnit svůj nejbláznivější cestovní sen a vyrazit absolutně kamkoliv, kam by to bylo?
Kdybyste si mohli splnit svůj nejbláznivější cestovní sen a vyrazit absolutně kamkoliv, kam by to bylo?
Austrálie pro mě byla vždycky „druhý konec světa“. Vzdálená, exotická a nedosažitelná. Možná právě proto jsem velkou část ušetřených peněz investovala za letenku do Perthu. Nízkonákladové cestování s sebou přináší mnoho radostí (a strastí) a jednou z nich bylo hledání hostitelské rodiny, u které budu moci žít (tj. bydlet a jíst zdarma) výměnou za práci. Z mnoha australských hostitelů jsem si vybrala samotářku Susannah, která žije na západním pobřeží na rozhlehlé farmě v lesích. Ostatní cestovatelé ji hodnotili jako přísnou, puntičkářskou a drsnou hostitelku. Sue mě ale po počátečním oťukávání přijala a brzy jsem na její farmě hospodařila jako doma.
Rána na australském venkově jsou nádherná a nezaměnitelná, na východ slunce vstávají jen ti nejčilejší.
V půl páté už první paprsky prohřívají prašnou a rozpukanou červenou zem, ohořelé pahýly stromů, i polodivoké koně pasoucí se na suchých loukách. Ti se snaží přes ohradu dosáhnout alespoň na balík sena, o čerstvé šťavnaté trávě si nechávají leda zdát. Ještěrky se také pomalu rozehřívají a pestrobarevní papoušci sedí na blízké větvi a klapou svými zobany. Určitě mají zálusk na pomerančovník, který jsme včera celý překryli síťovinou. Nebo mě popohání, abych vstala a naplnila jejich hliněná ptačí pítka vodou?
Papoušci, hadi, pavouci, ještěrky... V Austrálii není o nic z toho nouze.
Před sedmou už jsem na nohách, slunce během pár hodin překonalo hranici 20 stupňů, chci obstarat většinu práce na farmě, než začne být nesnesitelné vedro.
V kurníku už to žije, slepice kvokají jedna přes druhou, stájoví koně se ošívají kvůli otravným mouchám a psi vesele pobíhají kolem mě – po očku je sleduju, protože mám ještě v živé paměti, jak jsme se je včera marně snažili dohnat při jejich honbě za klokany. Doufala jsem, že budou ještě znavení, ale mají síly na rozdávání a ocasy šťastně mrskají ve vzduchu.
Nejdříve je třeba zatopit, aby byl na farmě dostatek teplé vody. Z velkých pytlů od obilí obezřetně vybírám suché větvičky na zátop, které jsem do nich před pár dny nasbírala. Zásadní je nezapomenout rukavice a provádět práci rychle, protože pavoučí nebezpečí číhá všude. Pak přidat větší klacky a dřevo. Na rozdíl od našich končin tu palivové dříví schne jen několik měsíců. Oheň probleskuje skrz dvířka kamen, koně a psi jsou brzy nakrmení a spokojení.
Na dvorku míjím přístřešek se slepicemi a vzpomenu si na zbytky zeleniny ze včerejška. Za chvíli už nesu vábně vypadající snídani a švitořím na ně navyklým „čůk čuk čuk čuk“. To víte, australské slepice vyžadují australský přístup. A dokonce i procítěný přízvuk! Snažím se narychlo spočítat, jestli jsou všechny, než je na celý den vypustím, ale zdá se, že kohout nám opět chybí. Kohout a jeho nejlepší kamarádka, slepičí podivínka, která se houfu zásadně straní.
Procházím stodolami a marně volám, nakonec je oba najdu trůnit na balících slámy vysoko nad zemí. Slepice se tváří jakoby nic a rychle opouští místo činu. Chvíli pátrám, pak seberu vajíčko umně ukryté pod traktorem a jdu si po svých.
Povinnostmi nabitý den se přehoupne do odpoledne, aniž bych se stihla zastavit, jen přikládat musím bez ustání. A pod kotlem opět nacházím kohoutka. Vytvořil si tady pohodlné hnízdo z pilin a sena a den co den sem s železnou pravidelností chodí, aby se v ústraní věnoval své nejmilejší činnosti – snášení vajec. Bílá pírka si uhlazuje a nenechá se rušit, jen občas ho přijde zkontrolovat kamarádská slepice. Jsou nerozlučná dvojka, a protože spolu tráví tolik času, jako každá spořádaná slepička se naučil náš kohout i kvokat.
Své neúspěchy snáší velmi trpělivě a navzdory nepřízni osudu se každý den do svého hnízda pod kotlem vrací, aby zkoušel vejce vysedět znovu a znovu.
A pak že v Austrálii není všechno vzhůru nohama...
Kohouta neodradilo ani to, že slepicím se daří lépe než jemu.
