Toulky světem 1: Příjezd do Austrálie aneb setkání s kohoutem, co snášel vejce

Kdybyste si mohli splnit svůj nejbláznivější cestovní sen a vyrazit absolutně kamkoliv, kam by to bylo?

Austrálie pro mě byla vždycky „druhý konec světa“. Vzdálená, exotická a nedosažitelná. Možná právě proto jsem velkou část ušetřených peněz investovala za letenku do Perthu. Nízkonákladové cestování s sebou přináší mnoho radostí (a strastí) a jednou z nich bylo hledání hostitelské rodiny, u které budu moci žít (tj. bydlet a jíst zdarma) výměnou za práci. Z mnoha australských hostitelů jsem si vybrala samotářku Susannah, která žije na západním pobřeží na rozhlehlé farmě v lesích. Ostatní cestovatelé ji hodnotili jako přísnou, puntičkářskou a drsnou hostitelku. Sue mě ale po počátečním oťukávání přijala a brzy jsem na její farmě hospodařila jako doma.

Rána na australském venkově jsou nádherná a nezaměnitelná, na východ slunce vstávají jen ti nejčilejší.

V půl páté už první paprsky prohřívají prašnou a rozpukanou červenou zem, ohořelé pahýly stromů, i polodivoké koně pasoucí se na suchých loukách. Ti se snaží přes ohradu dosáhnout alespoň na balík sena, o čerstvé šťavnaté trávě si nechávají leda zdát. Ještěrky se také pomalu rozehřívají a pestrobarevní papoušci sedí na blízké větvi a klapou svými zobany. Určitě mají zálusk na pomerančovník, který jsme včera celý překryli síťovinou. Nebo mě popohání, abych vstala a naplnila jejich hliněná ptačí pítka vodou?

Před sedmou už jsem na nohách, slunce během pár hodin překonalo hranici 20 stupňů, chci obstarat většinu práce na farmě, než začne být nesnesitelné vedro.

V kurníku už to žije, slepice kvokají jedna přes druhou, stájoví koně se ošívají kvůli otravným mouchám a psi vesele pobíhají kolem mě – po očku je sleduju, protože mám ještě v živé paměti, jak jsme se je včera marně snažili dohnat při jejich honbě

Nejdříve je třeba zatopit, aby byl na farmě dostatek teplé vody. Z velkých pytlů od obilí obezřetně vybírám suché větvičky na zátop, které jsem do nich před pár dny nasbírala. Zásadní je nezapomenout rukavice a provádět práci rychle, protože pavoučí nebezpečí číhá všude. Pak přidat větší klacky a dřevo. Na rozdíl od našich končin tu palivové dříví schne jen několik měsíců. Oheň probleskuje skrz dvířka kamen, koně a psi jsou brzy nakrmení a spokojení.

Na dvorku míjím přístřešek se slepicemi a vzpomenu si na zbytky zeleniny ze včerejška. Za chvíli už nesu vábně vypadající snídani a švitořím na ně navyklým „čůk čuk čuk čuk“. To víte, australské slepice vyžadují australský přístup. A dokonce i procítěný přízvuk! Snažím se narychlo spočítat, jestli jsou všechny, než je na celý den vypustím, ale zdá se, že kohout nám opět chybí. Kohout a jeho nejlepší kamarádka, slepičí podivínka, která se houfu zásadně straní.

Procházím stodolami a marně volám, nakonec je oba najdu trůnit na balících slámy vysoko nad zemí. Slepice se tváří jakoby nic a rychle opouští místo činu. Chvíli pátrám, pak seberu vajíčko umně ukryté pod traktorem a jdu si po svých.

Povinnostmi nabitý den se přehoupne do odpoledne, aniž bych se stihla zastavit, jen přikládat musím bez ustání. A pod kotlem opět nacházím kohoutka. Vytvořil si tady pohodlné hnízdo z pilin a sena a den co den sem s železnou pravidelností chodí, aby se v ústraní věnoval své nejmilejší činnosti – snášení vajec. Bílá pírka si uhlazuje a nenechá se rušit, jen občas ho přijde zkontrolovat kamarádská slepice. Jsou nerozlučná dvojka, a protože spolu tráví tolik času, jako každá spořádaná slepička se naučil náš kohout i kvokat.

Své neúspěchy snáší velmi trpělivě a navzdory nepřízni osudu se každý den do svého hnízda pod kotlem vrací, aby zkoušel vejce vysedět znovu a znovu.

A pak že v Austrálii není všechno vzhůru nohama...