reklama

Toulky světem 2: Jak nám o Vánocích utekli koně

Ilustrační foto

Moje dny na australském venkově byly naplněné těžkou prací od svítání až po západ slunce. Práce mě bavila, ale těšila jsem se, až mě konečně hostitelka Sue naučí jezdit na koni, pěkně bez sedla, po australsku. Před Vánoci ale přijel dětský tábor, nějakých patnáct dětí nejrůznějšího věku, a na zábavu už nezbyla ani minuta času. Dohoda se Sue zněla tak, že intenzivní pracovní nasazení ještě zintenzivníme, postaráme se o zvířectvo, zahradu, zeleninové záhony, a navíc ještě o děti, úklid a servírování jídla. Prostě o všechno, co je třeba k plynulému chodu týdenního jezdeckého tábora. Výměnou za to nám budou volné dny mezi svátky.

reklama

Moje dny na australském venkově byly naplněné těžkou prací od svítání až po západ slunce. Práce mě bavila, ale těšila jsem se, až mě konečně hostitelka Sue naučí jezdit na koni, pěkně bez sedla, po australsku. Před Vánoci ale přijel dětský tábor, nějakých patnáct dětí nejrůznějšího věku, a na zábavu už nezbyla ani minuta času. Dohoda se Sue zněla tak, že intenzivní pracovní nasazení ještě zintenzivníme, postaráme se o zvířectvo, zahradu, zeleninové záhony, a navíc ještě o děti, úklid a servírování jídla. Prostě o všechno, co je třeba k plynulému chodu týdenního jezdeckého tábora. Výměnou za to nám budou volné dny mezi svátky.

Většina dětí měla s koňmi už nějaké zkušenosti. Bylo jim třeba asistovat při sedlání a při přípravě koní na vyjížďky, být jim k ruce, kdyby si s něčím nevěděly rady. Těžko jsem mohla těm malým kovbojům vysvětlovat, že jsem ještě lekci sedlání v angličtině se Sue neabsolvovala... Takže jsem nasadila všeznalý pohled, naučila se anglicky základní slůvka jako „otěže“, „udidlo“ a „hříva“ a od starších dětí jsem se rychle snažila okoukat všechny ty věci, které pro mě byly stejně nové jako pro mladší účastníky zájezdu.

Nevím, jak probíhají jezdecké tábory v Česku, ale z toho na naší farmě jsem byla nadšená. Děti si hned po snídani musely najít na pastvině svého koně, o kterého se celý týden staraly. Brzy se vracely usazené bez sedel na koňských hřbetech, kam si vzájemně vypomáhaly.

S koňmi si povídaly, hřebelcovaly je, mazlily se s nimi. Buď se jezdilo na několikahodinové vyjížďky, nebo se pořádaly závody. Rozjařené děti skákaly přes překážky a já se bála, aby v zápalu boje o vítězství z koně nespadly. Byly ale šikovné a obratné. Často jsem si přála být jedním z nich, pečovat o svého koníka a večer padat únavou do postele, štěbetat s kamarády při baterce a těšit se na příští ráno.

Ilustrační foto
Ilustrační foto

Týden s dětmi byl zanedlouho u konce (ano, už jsem uměla osedlat koně jak já, tak ti nejmenší), a když po přehlídce uspořádané pro rodiče slavnostně odjela i poslední rodina, svalila jsem se na terase do křesla a těšila se na zasloužené volno.

Sue však byla s naší prací natolik spokojená, že se rozhodla pro neobvyklou věc. Odjede na pár dní do města (vzdáleného několik set kilometrů) a farma bude jen v našich rukách. Nevěděla jsem, jestli být potěšena její důvěrou, nebo vyděšena tíhou zodpovědnosti. Ale bylo zřejmé, že se moc často z farmy nedostane a trocha klidu (mimo její ostříží dohled) nám také prospěje. Instrukce byly předány, telefonní číslo pro případ nouze také. Dveře džípu se zabouchly a my byli sami. Se sedmnácti koňmi, třemi psy, jedním kohoutem a čtrnácti slepicemi.

Souboj se závodním koněm

Nejdřív jsem byla jak na jehlách a vše jsem bedlivě střežila – jsou všichni psi u nás? Nezakouslo něco slepice? Nechcípají rajčata na poledním slunci? Jsou koně v ohradách? Mají dostatek vody?

Ale brzy jsem si zvykla. Všechno bylo v pořádku, svou práci jsme znali a dělali poctivě jako dříve, a stejně jako kohoute

k každý den usedal do hnízda pod kotlem snášet vejce, my sedávali večer co večer na terase a pozorovali úžasné západy slunce.

Jeden takový světa div se nám odehrával před očima, když jsme v dálce uslyšeli jakési nezvyklé bouchání. Když žijete na tak klidném místě, cizí nebo nový zvuk identifikujete snadno a bez zaváhání. Ale jelikož se nesl až zpod kopce, nevěnovali jsme mu přílišnou pozornost a dál si nerušeně povídali. Po chvíli byly ale zvuky intenzivnější a ozývaly se v pravidelném intervalu. Jako by někdo bouchal do kovového plotu ohrady, kde se zrovna pasou naši koně!

Abych to uvedla na pravou míru... Koně, na kterých jezdily děti, byli většinou krotcí a staří. Naproti tomu závodní a temperamentní koně chovala Sue mimo stáje, byli to takoví divocí samorosti, chlouba celé farmy. Doposud jsme se s nimi ale blíž nesetkali, viděli jsme je snad jen při procházkách po rozlehlých dvacetihektarových pozemcích.

Přiznávám, že se nám nechtělo opouštět bezpečí terasy, ale zvuky neustávaly a tušili jsme, že se něco děje. Už se stmívalo. Přeběhli jsme rozpálené pláně a ke svému zděšení našli ohradu otevřenou! Někdo zapomněl bránu napevno zajistit za kus klády a nejodvážnější z koní tak dlouho tloukl hlavou o plot, až se vytvořil průchod, kterým se prosmýkl ven na svobodu! Když jsme se k tomu místu přibližovali, už se tam hloučkovali i ostatní koně. Evidentně se odhodlávali k úprku. V tu chvíli jsem byla ráda, že jsme se rozhodli za podezřelým zvukem jít. Utekli tři, zbytek se nám naštěstí podařilo zadržet v ohradě.

Rebelové se drželi v blízkosti závistivého stáda. Nejdřív se vrhli na stohy sena, které s chutí požírali, pak se tryskem proháněli kolem plotu, čímž se zpočátku klidné stádo začalo plašit. Koně v ohradě odfrkovali, vyskakovali a vypadalo to, že každou chvíli přeskočí ten (směšně nízký!) plot. Bylo třeba jednat rychle. A mě nenapadlo nic lepšího než... dojít pro mrkev.

Zkrotí ale obyčejná mrkev tenhle nezkrotný temperament?!

Podařilo se mi od uprchlíků odlákat jednoho hřebce. Zatarasila jsem mu cestu a snažila se držet své nervy na uzdě. Jen pojď na mrkvičku... Jen pojď... Moc dobře věděl, o co mi jde. Pomaličku se přibližoval, zkoušel mou trpělivost a v poslední chvíli zaržál a zběsile odběhl pryč. Znal cenu svobody a jedna mrkev mu za její ztrátu rozhodně nestála.

Nenechala jsem se odradit a postupně tak vyjednávala s každým ze tří koní. Pomalu se nám podařilo přilákat je blíž a trochu utišit. Nejtěžší však bylo nasadit těmhle statným a pyšným zvířatům ohlávku. Čůrky potu mi stékaly po zádech, čas jako by se v tu chvíli zastavil. Vzájemně jsme se měřili pohledem, nekonečné vteřiny se vlekly, a já se bála, aby tenhle večer neskončil velkým průšvihem.

Štěstí nám ale přálo. S nekonečnou trpělivostí a s pevnou rukou jsem odchytila posledního koně. Potmě jsem ho obezřetně odváděla do ohrady a nohy se mi třásly. Těžko říct, kdo měl v těle víc adrenalinu, jestli on nebo já.

Pečlivá spolupráce, urputné odhodlání, do detailu propracovaná strategie a dvě mrkve pro každého nakonec zabraly. Sice jsem pár následujících hodin jen tupě zírala do zdi, ale naše farma (a čest) byla zachráněna.

Ilustrační foto
Ilustrační foto
reklama
reklama

Další hlavní zprávy

Ústecký kraj

Čapí hnízdo: Náhodná kontrola odhalila zcizené spodní prádlo

Čapí hnízdo: Náhodná kontrola odhalila zcizené spodní prádlo

Zloděj dámského prádla odhalen. Několik let starou záhadu se podařilo vyřešit zaměstnancům chomutovského zooparku. V okolí lidem mizelo čas od času oblečení. Na svědomí ho měl jeden z tamních čápů, který oblečení v Chomutově kradl a nosil si ho k sobě do hnízda. Sbírku měl opravdu rozsáhlou – čítala téměř šedesát kusů.

Hospodští plánují velkou rebelii. Kde všude bude v sobotu otevřeno?
Praha má problém: Soud zrušil kolaudaci velké části tunelu Blanka
Cheb volá o pomoc. Nemocnici došli lidé, covid pacienty přepravují vrtulníky až na Vysočinu
reklama
reklama
Bitka a pěsti ve Sněmovně. Poslanci se porvali kvůli rouškám

Sněmovna

Domácí zpravodajství

Hořejší: Nevěřím, že se děti vrátí v únoru do škol. Situaci komplikuje britská mutace
Kubek: Zahráváme si se čtvrtou vlnou. Neopakujme chybu s rozvolňováním z prosince
Britská mutace koronaviru je zřejmě smrtelnější, varuje národ premiér Johnson
Další články
reklama
reklama