Fotbalový trenér Karel Brückner v pondělí oslavil 84. narozeniny. Co se týče naší reprezentace, dokázal svým zcela unikátním, silně improvizačním, ale také egoistickým a elitářským způsobem dostat do výšin evropského fotbalu. Jeho hráčská kariéra přitom doslova nestála za zmínku.
Srdce Karla Brücknera celý život bije nejen pro fotbal, ale i pro rodnou Olomouc. Za zdejší druholigový celek ostatně v mládí jako útočník nastupoval, do první fotbalové ligy se však dostal až v dresu ostravského Baníku, za nějž odehrál pouze dva zápasy. Již ve 34 letech však na svou nijak zářnou hráčskou kariéru navázal tou trenérskou, opět v TJ Sigmě MŽ Olomouc, za níž dříve sám nastupoval. A v ní ho měly čekat mnohem větší úspěchy.
ČTĚTE TAKÉ: Detaily k úmrtí legendárního Čechmánka: Chodil na injekce, pak už se neozval. Tělo našel syn
MŽ Olomouc se mu posléze podařilo dostat do první ligy, největší slávu si ale na Hané připsal na začátku devadesátých let, kdy Sigma pod jeho vedením dokráčela až do pohádkového čtvrtfinále prestižního Poháru UEFA (dnešní Evropské ligy UEFA), kde velkolepou jízdu uťal Realu Madrid. O pár let později Olomouc ještě přivedl k druhému místu.
Reprezentační štace
Na přelomu století poprvé přičichl k národní reprezentaci a okamžitě na sebe upoutal pozornost, když na mistrovství Evropy do 21 let získal po finálové prohře stříbro. Dostal proto příležitost vzít si pod sebe trénování našeho hlavního reprezentačního celku. A úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat. V roce 2004 na mistrovství Evropy se český tým po senzačním tažení dostal až k bronzové medaili.
O dva roky později na světovém šampionátu v Německu se Brücknerově výběru pro změnu nepodařilo postoupit ze základní skupiny, načež se začalo spekulovat o jeho možném odchodu. Ten přišel o dva roky později poté, co český celek nedokázal opět postoupit ze základní skupiny. Smutnou pravdou však je, že například na mistrovství světa ve fotbale si Češi naposledy kopnuli právě v roce 2006 pod Brücknerem.
Byť se mu absolutní vítězství během celé trenérské kariéry nakonec vyhýbaly, je nepochybné, že se svěřenými hráči pravidelně dokazoval dosahovat výsledků, jež byly na papíře považovány za silně nepravděpodobné. Velkou měrou za to vděčil svému velmi osobitému způsobu trénování, který by asi dodnes v mnoha standardních týmech nenašel pochopení.
Introvert, egoista… génius
Karel Brückner měl už jako hráč pověst „podivína“, který na jednu stranu chtěl přihrát každý míč, ale po zápase se spoluhráči na pivo nikdy nezašel a raději zamířil třeba do kostela. „Géniové moc kamarádů nemívají. Jsou prostě jiní,“ řekl pro iDnes Brücknerův spoluhráč, kamarád i trenérský asistent Dan Matuška.
Byl dle jeho slov odjakživa profesorský, nekompromisní, a tak trochu egoista toužící po slávě a úspěších. Vždy věděl, co dělají ostatní špatně a jak by měli hrát, což je zřejmě i důvod, proč si velmi brzy ve své kariéře začal pomýšlet na trenérskou lavičku, odkud mohl skrz ty správné hráče promítat své fotbalové vize do reality.
Profesorský přístup a nekompromisní autoritu však při svém přechodu z hráče na trenéra rozhodně nezapomněl. Ne nadarmo mu svěřenci s respektem přezdívali „šéf“, dokázal totiž v kabině vyvolat pot na zátylku všech hráčů i asistentů, aniž by při tom nutně musel použít hromadu vulgarismů. Kdepak, tenhle „velký šéf“ uměl vynadat i slušně tak, že si hráči příští kontakt s balónem dvakrát rozmysleli.
Brückner preferoval jen „své“ hráče
Právě Matuška nakonec více méně potvrdil i legendy a historky, jež se vyprávěly a vyprávějí o jistém „elitářství“, jež v kabinách trenéra Brücknera panovalo. Své hráče si zpravidla rozdělil na „zlaté“ a „prašivé“, přičemž svou „zlatou“ jedenáctku až třináctku si hýčkal a plně se jí věnoval, zatímco náhradníci jej nikdy příliš nezajímali a zpravidla to v jeho týmech měli s prosazením či získáním smysluplného času na hřišti složité.
„Karel to měl nastavené tak, že měl svých jedenáct lidí. Nikde to neventiloval, neříkal před hráči, ale když jsme se bavili, ukázal, tihle jsou moji, prašivý si vezmi. Ti se to stejně nenaučí,“ popsal jeho svéhlavý trenérský styl Matuška pro Deník. O tom, co a jak s hráči pro následující zápas zamýšlí, nehovořil nejen s médii, ale někdy se neobtěžoval své taktiky a plány vysvětlovat ani asistentům. Jenže zároveň přinášel výsledky, a tak si zpravidla nikdo nedovolil jeho stylu odporovat nebo se proti němu nahlas vyhrazovat.
Jeho legendárně silnou stránkou byly standardní situace, při nichž údajně hledal jako vystudovaný strojní technik a projektant inspiraci mimo jiné v geometrii, ale třeba i v jiných sportech. Uměl hráče do úmoru školit ve svých na první pohled složitých signálech a dokola je s nimi celé hodiny trénovat, trénovat a trénovat. Jenže, když pak právě „standardky“ Brücknerových svěřenců rozhodovaly zápasy, všem rázem sklaplo.
Dle Matušky by Karel Brückner měl co českému fotbalu dát i dnes ve svých 84 letech, kdy si užívá zaslouženého fotbalového důchodu. Naše kopaná ostatně od jeho odchodu z trenérské lavice doposud na jeho nejlepší výsledky nedokázala ani zdaleka navázat či se jim aspoň smysluplně přiblížit.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Co řekl Dominik Hašek o zesnulém Romanu Čechmánkovi? Podívejte se na video:
