Olympijské kruhy poblíž Nového národního stadionu v Tokiu se staly populární atrakcí. Zdroj: Viet Tran
Měla to být nejlepší olympiáda, kterou kdy Japonsko pořádalo. Pandemie koronaviru ale řadu snů zhatila a obrázek dokonalých her se rozplynul. I přes první zlaté medaile z turnajů místní sledují největší sportovní akci na domácí půdě s hořkostí. Jaké byly jejich vize před pandemií a jak se cítí nyní?
Rjósuke Takahaši měl pro rok 2020 velké plány. Investoval většinu svých úspor do renovací a rozšíření svého hostelu v centru Tokia, zaplatil svým zaměstnancům i brigádníkům kurzy angličtiny. Třebaže bylo Japonsko v posledních letech značně „přeturistované“, s příchodem olympiády na domácí půdě to vypadalo na největší příliv zahraničních návštěvníků za poslední dekádu.
„Chtěli jsme být perfektně připravení a ukázat světu, jak vypadá japonská pohostinnost. Těšili jsme se,“ popsal Takahaši redakci CNN Prima NEWS předpandemickou atmosféru.
Podobných případů bylo po celém Japonsku celá řada, a netýkalo se to jen podnikatelů. Samosprávy a firmy rovněž investovaly obrovské balíky peněz do staveb a rekonstrukcí. Opravovaly se významné památky, stavěly se nové parky a atrakce – třeba odpočinkový komplex Mijašita v tokijské čtvrti Šibuja – a ve městech rostl jeden hotel za druhým. V minulých letech už totiž japonská metropole pomalu nestačila náporu turistů, proto byly přípravy na místě.
Sebevědomí a hrdost Japoncům zvedlo mistrovství světa v rugby, které se konalo na podzim roku 2019. „Vše proběhlo tak, jak mělo. Vyzkoušeli jsme si, že organizovat velkou mezinárodní akci zvládneme. Logisticky bylo vše v pořádku, všichni byli spokojení. Maximálně jsme si mysleli, že největším problémem na nadcházející olympiádě budou letní vedra. Hlavně v Tokiu bývá opravdové horko a vlhko,“ pokračoval Takahaši.
Pandemický zlom
Olympiáda v roce 2020 měla jít po šlépějích her z roku 1964. Tehdy se Japonsko dostalo do centra pozornosti a ukázalo, že i po devastující válce má ambice se vrátit mezi světové velmoci. Demonstrovalo nové technologie, jako byly šinkanseny, a těšilo se skutečnosti, že jde o první olympiádu na asijském kontinentu. Na rok 1964 proto Japonci rádi nostalgicky vzpomínají, byly pro ně symbolem přeměny na jednu z nejsilnějších světových ekonomik.
Po ničivém cunami v roce 2011 a táhlé recesi i japonská vláda viděla příležitost, jak využít olympiádu ve svůj prospěch. Konání v Tokiu si vybojovala v roce 2013 a pro premiéra Šinzó Abeho mohlo o dobré zakončení jeho sérií reforem zvaných „abenomics“. Konání olympiády se za premiérské kariéry ale nakonec nedočkal – v prosinci přišly zprávy z Číny o novém koronaviru a na jaře se v Japonsku objevily první případy nákaz.
Po odkladu olympiády v březnu 2020 proto byli Japonci poněkud rozčarovaní. Většina podnikatelů ale věřila, že se jim investice do modernizace jejich podniků dříve či později vyplatí. „Tehdy jsem se to snažil brát pozitivně. Říkal jsem si, že prostě budu muset zatnout zuby a počkat ten rok navíc, než se peníze zase vrátí zpět. Doufal jsem, že se pandemie přežene přes nás a na podzim už bude svět zpět v pořádku,“ vzpomíná Takahaši na loňské jaro.
V té době už koronavirus sestřelil z nebes pravidelné letadlové linky a zavřel Japonsku hranice. Do země vycházejícího slunce mohli jen lidé s občanstvím nebo vybranými vízy. Nikdo ovšem netušil, že ani v létě 2021 nebudou moct turisté na japonské území. Mnozí podnikatelé, kteří vyhlíželi zvrat, čekali marně.
Z hal se ozývá jen ticho
Další velká rána přišla, když se rozhodlo, že olympiáda proběhne bez diváků na stadionech. Pro organizátory to znamenalo přípravy na vrácení peněz, pro Japonce zase zklamání, že budou muset největší sportovní událost na domácí půdě oželet.
„Věnovala jsem hodně času tomu, abych na lístek v prvních vlnách vůbec dosáhla. Teď ani nevím, kdy se k penězům dostanu zpět, jestli vůbec. Jsme z toho všeho zklamaná, ačkoliv chápu důvody, které k tomu vedly,“ řekla pro CNN Prima NEWS Asami Tačibanaová z Nagaoky, menšího města severně od Tokia.
Zklamání sdíleli Japonci po celé zemi. Někteří se zlobili na vládu, která nedokázala udržet pandemii na uzdě a hlemýždím tempem nastartovala očkování. Jiní byli rozčarovaní z toho, že své investované peníze už nejspíše neuvidí a k otevření hranic ještě povede dlouhá cesta. Po zahájení olympijských her a prvních zlatých medailích sice přišla drobná vlna nadšení, mnozí ale tuší, že jde jen o dočasný stav.
„Rozplynul se nám sen o dokonalé olympiádě, že se zase staneme v pozitivním slova smyslu středem pozornosti. Je tomu naopak a strašlivě mě to mrzí. Zrušení olympiády už ani nemá smysl, když je všechno v běhu, takže ji sledujeme a snažíme se fandit. Naši sportovci si to zaslouží. Přiznám se ale, že se na zápasy dívám s určitou hořkostí – neustále si v hlavě říkám, jak to všechno mohlo být fantastické a velkolepé. Je smutné, když vybojujeme zlatou medaili v Budókanu a jediné, co slyšíme z televize, je ticho v hale, nikoliv burácející davy,“ sdělil své pocity Takahaši.
Jumi Kodžimová z prefektury Niigata, která událost aktivně sleduje, je k problémům okolo olympiády shovívavější. Věří, že Japonci udělali vše proto, aby se hry konaly i v tak těžké době.
„Nikdo s pandemií nepočítal a myslím, že by další odklad nebo zrušení byl velkou ránou pro nás všechny. Samozřejmě mám obavy o to, jak se bude šíření koronaviru vyvíjet, čísla znovu stoupají a hrozí, že nemocnice budou mít v následujících týdnech či měsících napilno. Ale je možné, že by vlna přišla i bez olympiády. Doufám, že už do konce her nepřijdou žádné výraznější problémy,“ řekla redakci CNN Prima NEWS.
