Jedno desetistupňové pivo přišlo v roce 1955 na 1,40 koruny. Za 15 korun se v té době dalo vykouřit 93 cigaret nebo v hostinci vypít 10 velkých piv plus jedno malé. A 15 korun měsíčně v té době vybíral i stát od majitelů televizorů, koncesionářský poplatek platíme již 70 let. Při průměrné hrubé měsíční mzdě 1 192 korun to v roce 1955 nebyly malé peníze, třeba v zemědělství (JZD) se měsíční průměr vyšplhal jen na 800 korun. Ne každému Čechoslovákovi se proto chtělo za vysílání platit. Zásadní rozdíl oproti současnosti přitom byl v tom, že za komunismu se dalo dívat pouze na jedinou – Československou – televizi.
Ceny byly regulované a podle Historické statistické ročenky přišla v roce 1955 čepovaná desítka jen na 1,40 koruny. V každé obyčejné hospodě, a to v celém Československu, od Aše a Chebu až po Humenné a Čiernou nad Tisou. A stejně platil zákazník i za láhvovou desítku, opět od Šumavy až k Tatrám.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Schillerová ostře k vládě: Vyšší poplatky pro ČT? Jste hrobaři, tuto paseku po vás uklidíme
Kdo si v roce 1955 pořídil tehdejší převratnou technickou novinku, čili televizor, musel ale měsíčně cálovat i poplatek ve výši 15 korun. Ne každý občan byl ovšem odhodlán platit.
Místo televizoru 93 Partyzánek
Za 15 korun se před 70 lety dalo koupit také 93 cigaret značky Partyzánka (0,16 Kč za kus), tedy skoro 5 krabiček po 20 cigaretách. Půl kartonu. Anebo v hostinci vypít oněch 11 piv, přesněji 10 velkých půllitrů plus jedno malé pivko. Tento týden ve středu poslanci schválili zvýšení televizního poplatku na 150 korun měsíčně. Se zvýšením poplatku přitom nesouhlasila opozice a také v mnohých českých hospodách výsledek hlasování rozvinul bouřlivé diskuse.
Zkušební vysílání televize začalo v Československu na jaře 1953. „V květnu 1954 se vysílalo třikrát týdně, od června do září třikrát a od listopadu čtyřkrát týdně. Od 1. ledna 1955 se program rozšířil na pět dnů v týdnu (nevysílalo se v pondělí a ve středu) – ale televizní podívaná už nebyla poskytována zdarma; začala platit povinnost televizor přihlásit a právo provozovat jej za poplatek 15 Kčs měsíčně. Takže na Nový rok 1955 se se narodil i první ‚černý‘ televizní divák,“ uvádí dobová knižní publikace Naše televizní vysílače z roku 1982. Kniha se zmiňuje i o prvních pokutách pro neplatiče, nicméně neuvádí jejich počet ani výši.
Černých diváků rychle ubývalo
Už v polovině roku 1954 zářilo v československých domácnostech na pět tisíc televizních obrazovek. Zatím zdarma. Na konci následujícího roku už ale koncesionářský poplatek platilo 32 111 majitelů televizorů. Pomohla k tomu i mediální kampaň a například v dubnu 1955 se v denním tisku mimo jiné psalo, že „v posledních měsících se značně snížil počet černých posluchačů televise“.
Deník Mladá fronta v té době ovšem i kriticky poznamenal, že někteří diváci dostanou za hodně peněz jen málo muziky, protože televizory byly drahé a značně poruchové: „Teď si představte, že dva mladí manželé si několik měsíců šetří na radio nebo na televisor. Snad jste sami někdy na něco takového šetřili a víte, kolik je to odříkání, kolikrát nejdete do kina, kolikrát si nevypijete v pracovní přestávce svůj půllitr piva, než se sejde tolik peněz. Jednoho dne konečně máte těch 1 300 nebo 2 000 pohromadě a radio nebo televisor si vítězně koupíte. Snad znáte, kolik je to radosti. A potom zjistíte, že jste si koupili zmetek.“
Sankce pro neplatiče
V roce 1961 už platilo koncesionářský poplatek milion občanů Československa a ten se v roce 1969 zvýšil z 15 na 25 korun. Vyhláška federálního ministerstva spojů z 13. února 1974 pak uvádí i sankce pro neplatiče, a ty byly poměrně drakonické: „Nelze-li dobu neoprávněného užívání přijímače přesně zjistit, je účastník povinen zaplatit paušální náhradu ve výši 360 Kčs za rozhlasový a 900 Kč za televizní přijímač.“
Nejchudší majitele televizorů ovšem stát mohl od televizního poplatku osvobodit: „Úplné osvobození od poplatků lze přiznat účastníkům: a) jejichž čistý roční příjem nepřesahuje částku 4800 Kčs a u manželů 6480 Kčs, b) kteří pro tělesnou vadu nebo nemoc potřebují stále cizí ošetřování nebo péči.“ Podle aktuálně schválené novely budou za Českou televizi a Český rozhlas platit všichni. Poplatek se má nově vztahovat na zařízení schopná přijímat vysílání prostřednictvím internetu, nejen na televizní a rozhlasové přijímače.
Plomba na přijímači
Byť to bylo za totality a televizní vysílání mělo i význam hlásné trouby dobové propagandy, občan se mohl televizního či rozhlasového vysílání dobrovolně vzdát. A poté přestat i hradit koncesionářský poplatek.
Pojem „vzdání se povolení ke zřízení a provozování přijímačů“ podrobně vysvětlil ústřední deník KSČ Rudé právo z 6. června 1972: „Vzdání se povolení. V tomto případě je majitel povinen vrátit listinu o povolení poště a přijímač odhlásit. Zároveň je povinen vyřadit přijímač z provozu, tj. musí přerušit spojení přijímače s anténou, zdrojem elektrického proudu a uzemněním.“
Úřady pak takový přijímač mohly zabezpečit i plombou, kterou měly právo pravidelně kontrolovat. Jak často se „odhlášení“ televize či rádia reálně dělo, a zda to režim v praxi skutečně umožňoval, o tom dobový tisk mlčí. Ale pokud je mezi čtenáři CNN Prima NEWS takový pamětník, nechť se, prosím, ozve redakci.
MOHLO VÁM UNIKNOUT: ODS si dělá zlaté tele z televizních poplatků, celou dobu je přitom odmítala zvyšovat, říká Kolář
