„Váleček” Vašut a zmizení Tofiho. Režisér Soukup slaví jubileum a vzpomíná na své hity
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Režisér Jaroslav Soukup slaví 80. narozeniny.
Láska z pasáže stála 4 miliony korun a vydělala 15 milionů.
Vašut kvůli boxerské roli shazoval nadváhu a trénoval s kaskadérem.
Na Discopříběh se muselo pro studenty zajistit 8 000 svačin.
Byl to on, kdo objevil Rudolfa Hrušínského nejmladšího, dal dohromady Lukáše Vaculíka se Sagvanem Tofim nebo ze zpěvačky Ivety Bartošové udělal herečku. 19. listopadu slaví 80. narozeniny režisér a scenárista Jaroslav Soukup. Rodák z Plzně, který stojí za filmy jako Vítr v kapse, Discopříběh, Láska z pasáže, Kamarád do deště, Pěsti ve tmě, Svatba upírů nebo Byl jednou jeden polda, zavzpomínal na svá nejúspěšnější díla v rozhovoru pro CNN Prima NEWS.
Jaká byla vaše cesta k režisérské profesi?
Dá se říct, že to byla náhoda. Rodiče, kteří rádi cestovali a jezdili na výlety, si koupili takovou tu malou osmimilimetrovou kameru. Když někde byli, dělali si různé záběry. Pak se to vyvolalo a já to stříhal. No, a nakonec jsem jim tu kameru víceméně zabavil. Pak jsem se stal členem filmového kroužku při Škodovce v Plzni, který byl fakt dobře vybavený. Propadl jsem tomu a hodně se tam naučil. Když mi bylo nějakých šestnáct, sedmnáct let a byl jsem na průmyslovce, natočil jsem dvacetiminutový film, který se jmenoval Opačným směrem. No a ten film získal druhou hlavní cenu na filmovém amatérském festivalu ve Francii. To mě v tom dobrém smyslu nakoplo a přihlásil jsem se na FAMU do Prahy.
ČTĚTE TAKÉ: Za totality se mu herci podbízeli, po revoluci se otočili zády. Režisér Sequens to nesl těžce
Přijali vás napoprvé?
Ne. Po těch zkouškách za mnou na chodbu přišel profesor Elmar Klos (režisér, scenárista, dramaturg a pedagog, pozn. red.) a řekl: „Heleďte, Soukupe, po vojně přijďte ještě jednou.“ Zřejmě vycítil, že bych mohl být třeba zajímavej. Tehdy jsem byl moc mladej a naivní. Takže skutečně za ty dva roky jsem tam dělal zkoušku znovu, a to už pak vyšlo a Elmar Klos se stal profesorem mého ročníku. Ten ročník byl zajímavý. Bylo tam hodně Jugoslávců, kteří se pak stali docela slavnými. Třeba Andrija Zafranovič, Rajko Grlič nebo Goran Paskaljevič. FAMU jsem absolvoval v roce 1972.
Co bylo dál?
Byl jsem zaměstnán ve filmovém studiu Barrandov jako scenárista. Asi v roce 1976 jsem se dostal do projektu filmového triptychu Boty plné vody. Byl to třípovídkový film a já jsem natočil jednu z těch povídek, jmenovala se Zimní vítr a z toho triptychu byla nejúspěšnější. Dostal jsem za ni tehdy v Bratislavě na filmovém festivalu čestné uznání. To bylo pro moji práci docela prima povzbuzení. A začal jsem připravovat svůj první celovečerní film.
Ten se jmenoval Drsná planina v hlavních rolích s Jiřím Bartoškou, Ladislavem Potměšilem a Ivanem Vyskočilem. Film zobrazující skupinu příslušníků Pohraniční stráže v poválečné době měl premiéru na jaře roku 1980.
Celé se to odehrávalo na Tachovsku. Bylo to prima natáčení. Ten film pak vyhrál jednu z hlavních cen na festivalu československé kinematografie. Otevřelo mi to pak cestu k režisérské práci na Barrandově, kde, jak jsem zmiňoval, jsem byl zaměstnán jako scenárista. Do stavu režisérů se tehdy moc nepouštělo. Musel jste natočit tři celovečerní a úspěšné filmy, abyste se mohl stát oficiálním režisérem filmového studia Barrandov. Ale pak jste díky tomu získal skvělé podmínky pro natáčení. Člověk mohl spolupracovat s různými profesionály z filmařského oboru.
Čtěte také
Následoval film Romaneto v hlavní roli s Viktorem Preissem, který byl natočen u příležitosti 140. výročí narození spisovatele Jakuba Arbese...
Viktor je příjemný člověk, super herec. Také tohle bylo nádherné natáčení. Takový film by se dneska už nedal natočit. V tom roce 1980, kdy jsme to dělali, tak většina scén se natáčela na Starém Městě v Praze, kde ještě byly opadané omítky, neudržované ulice. Všechno jsme to točili v reálu, ani metr v ateliéru. Nacházel se tam třeba objekt sběrných surovin, takový sklad, který nám posloužil jako divadlo před sto lety. Nainstalovaly se tam plynové hořáky, které osvětlovaly celý ten prostor. Natáčelo se v suterénech a přízemích různých domů na Starém Městě, které ještě měly tu původní, starobylou atmosféru.
Poté jste natočil film Dostih, který se odehrává v prostředí Velké pardubické. Do hlavních rolí jste obsadil Ladislava Mrkvičku a Pavla Zedníčka. Jak na toto natáčení vzpomínáte?
Tam byl jeden problém, že ti koně mohli uběhnout jenom ten jeden ovál a konec. Dál ne, protože by se strhali, jak nám bylo řečeno. I ty samotné závody byly na natáčení poměrně problematické. Navíc nám počasí nepřálo. Natáčeli jsme začátkem října a celé dny bylo pošmourno a pršelo. Ale museli jsme se s tím nějak vyrovnat. Točilo se to na supercitlivý negativ, aby tam vůbec něco bylo vidět, protože celý den byla tma.
V jedné scéně došlo ke rvačce mezi Ladislavem Mrkvičkou a Pavlem Zedníčkem. Zastoupili je dubléři?
Myslím si, že je neměli, že to opravdu absolvovali sami.
Tofi byl nespoutaný živel
Pak přišel první kasovní trhák. Vítr v kapse, který jste natáčel v rodné Plzni. Poprvé jste dal dohromady slavnou dvojici Lukáše Vaculíka a Sagvana Tofiho.
Dá se říct, že je to vlastně můj životopisný film. Můj život, který jsem prožíval po té průmyslovce před vojnou, kdy jsem dělal rok v plzeňské Škodovce. O Lukáši Vaculíkovi jsem měl jasno hned, ale nevěděl jsem, jakého parťáka k němu. Dělal jsem různé herecké zkoušky. No a najednou se tam objevil Sagvan Tofi, který v té době byl ještě na konzervatoři. Byl to takový nespoutaný živel. Z konzervatoře mi sdělili, že nepřichází v úvahu, aby ho pro natáčení uvolnili. Jeho šéfa ročníku dělal herec Jirka Vala. Tak jsem za ním zašel do Stavovského divadla a uprosil ho, aby ho i po těch všech průšvizích, co dělal, uvolnil. Pamatuji si to jako dneska. Jirkovi jsem zároveň řekl, že bych byl rád, kdyby si v tom filmu zahrál taky. Tak jsem ho obsadil do role Mistra.
Čtěte také
Vám se Sagvana na place podařilo ukočírovat?
Ano. Neměl jsem s ním sebemenší problém. Jen jednou jedinkrát mě naštval.
O co šlo?
Během natáčení filmu Kamarád do deště jsme točili noční scény na Václavském náměstí v Praze. Všechno bylo nachystané, připravené a milej Sagvan nikde. Produkce ho hledala po celé Praze. Na plac ho přivezli asi až po třech hodinách. On měl tehdy nějaké problémy s nějakou holkou nebo co a prostě nepřišel. Tenkrát jsem byl na něj strašně naštvanej. Ale to bylo jenom jednou. Všechno se uhladilo, moc rád jsem s ním dělal a dodnes ho mám rád.
Na natáčení Discopříběhu 2 vzpomínám velmi nerad. Bylo po amnestii, různá individua nám lezla do záběrů. Policie si netroufla proti nim zasáhnout. Bylo to utrpení.
Vzpomenete si ještě, jaký byl rozpočet filmu Vítr v kapse?
Myslím, že 3,2 milionu korun. V kinech to byl trhák a zaplatil se minimálně pětkrát.
Lukáše Vaculíka jste poté obsadil do dalšího filmu Láska z pasáže, který u diváků rovněž zabodoval.
To byl normálně super trhák, v kinech měl obrovský úspěch. Rozpočet tohoto filmu také nebyl vysoký, činil zhruba 4 miliony korun a čistý zisk byl 15 milionů korun. Hráli tam v podstatě samí mladí herci a jejich honoráře nebyly nijak vysoké. Natáčeli jsme to všechno kolem Václavského náměstí v Praze, ve všech těch pasážích a tehdejších bistrech. Lukášovou partnerkou byla Táňa Kulíšková z Bratislavy, taky výborná herečka.
ČTĚTE TAKÉ: Dotáhl to do Hollywoodu, teď může dobýt Hrad. Herec Marek Vašut kolem kandidatury mlží
Pak přišel dobový film s tisíci komparzisty o boxerovi Vildovi nazvaný Pěsti ve tmě. Nebál jste se, že jste si vzal příliš velké sousto?
Na ten film jsem dostal dobrý rozpočet, asi deset milionů korun. Točit film ze třicátých let v roce 1985 nebylo úplně snadné. Nejnáročnější byly scény v Lucerně, kde se odehrál boxerský zápas. Tisíce lidí v komparzu... Natáčeli jsme to několik dní. Pak ve Varšavě v hale Gwardia, která v ději zastoupila německý Berlín. To samé, hala narvaná k prasknutí. Tam jsme měli kliku, protože polská kinematografie něco točila u nás a dlužila Česku asi 2,5 milionu korun. Tak se domluvilo, že ty peníze nebudou vracet, ale zajistí natáčení ve Varšavě. V té hale bylo kolem 8000 lidí. Nejhorší bylo je tam všechny udržet. Začátek je samozřejmě prima, dívají se na to, ale po třech, čtyřech hodinách je to přestalo bavit. Naštěstí ten komparz, to byla armáda, prostě vojáci převlečení do nacistických uniforem a ti jejich velitelé je tam uhlídali, aby nikam neutekli.
Náročné asi také bylo najít do hlavních rolí vhodné herce, kteří by jako boxeři působili autenticky. Jak jste přišel na Marka Vašuta a Josefa Nedorosta?
Marek Vašut mi hrál už ve filmu Láska z pasáže, říkal jsem si, že on by se do té role hodil. Navíc to byl a je prima kluk. Sešel jsem se s ním před Silvestrem v roce 1984 v jedné pražské vinárně. Jenže přišel váleček, obtloustej kluk. Marek byl v té době na vojně, v armádním souboru, kde neměli co na práci, takže celé dny buď jen jedl, nebo ležel na kavalci. Byl o deset, možná patnáct kilo tlustší, než jsem ho znal. Slíbil mi ale, že to shodí a začne trénovat s Jardou Tomsou (přední filmový kaskadér, pozn. red.). A opravdu to splnil. Půl roku na sobě tvrdě makal a dřel a dostal se do skvělé formy a kondice. Josefa Nedorosta jsem také znal z mých předchozích filmů. Věděl jsem, že jako dorostenec závodně boxoval, takže se to nabízelo. Všechny ty boxerské kousky byly nazkoušené předem. Každý pohyb, každý úder. Byl to choreograficky nazkoušený box, dost tvrdá práce.
Čtěte také
Poté jste se vrátil ke komedii a natočil film Discopříběh v hlavní roli s Rudolfem Hrušínským nejmladším. Jak jste ho objevil?
Na každý film jsem dělal velké herecké zkoušky. Tenkrát probíhaly v ateliérech v Hostivaři. Ti kluci, kteří tam chodili, nebyli špatní, ale žádný mě neoslovil tak, abych si řekl, to je on, koho do hlavní role hledám. A najednou se tam objevil pro mě neznámý kluk, který byl naprosto skvělý, a hned jsem věděl, že toho chci. Vůbec jsem netušil, že je to vnuk a syn slavných Rudolfů Hrušínských. No a k němu jsem pak obsadil Jarku Stránskou, bezva herečku a holku.
Tento film jste natáčel opět v rodné Plzni...
Od začátku jsem věděl, že to tam chci natáčet. Město nám tehdy vyšlo absolutně ve všem vstříc, mohli jsme si dělat všechno. Na tu závěrečnou scénu, která se odehrála na náměstí, tam bylo nějakých osm tisíc studentů, které nám ze škol pro natáčení uvolnili. Jediná podmínka byla, aby každý dostal svačinu. Takže tam produkce musela zajistit osm tisíc svačin.
Vybavíte si nějakou vzpomínku ze zákulisí?
Kolem se motali různí vometáci, povaleči a jeden takový týpek zblbnul Marianu Slovákovou, slovenskou herečku, která hrála postavu Evy. Ona se do něj tak bláznivě zamilovala, že by tam s ním bezpečně přišla o panenství. Takže produkce okamžitě zavolala její rodině. Přijela její teta, která tam s ní strávila zbytek natáčení a nespustila ji z očí.
Jaký byl rozpočet tohoto filmu a jaké byly tržby?
Rozpočet tehdy nepřekročil pět milionů korun a minimálně dvakrát, třikrát se to zaplatilo. V kinech to mělo obrovskou návštěvnost.
Scénář jste napsal společně s Eduardem Pergnerem, otcem moderátorky Terezy Pergnerové. Jak na něj vzpomínáte?
Eda byl bezvadnej kluk. Měl jen jednu nevýhodu, že to byl velký kuřák. Psali jsme to dva a půl měsíce u mě doma a on pálil jednu za druhou. Když sedíte každý den takovou dobu od devíti ráno do nějakých čtyř, pěti odpoledne, tak ta moje pracovna byla pomalu na odpis. Záclony zažloutlé, všude to smrdělo kouřem. Eda přinášel spoustu nápadů, ale některé byly nerealizovatelné. Musel jsem ho trochu korigovat. Vždycky jsme se ale nakonec domluvili. Rád na něj vzpomínám.
Po Discopříběhu přišel další trhák Kamarád do deště, kde jste opět navázal na spolupráci s Lukášem Vaculíkem a Sagvanem Tofim.
Všechny tyhle filmy v kinech vidělo kolem 1,8 milionu diváků a mnohonásobně se zaplatily. Těší mě, že se v televizích vysílají dodnes.
Jak to tehdy bylo s cenzurou?
Nevím proč, ale víceméně jsem měl štěstí, že z mých filmů se při schvalovačkách nevystřihlo ani jedno okýnko. Jiný režisér musel vyhodit třeba pět minut filmu nebo tak, ale mně se to nestalo nikdy.
Čtěte také
Hrušínský s Bartošovou se k sobě hodili
Pak přišla revoluce a vy jste založil vlastní filmovou společnost. Co bylo jednodušší, točit filmy pro Barrandov, nebo sám na sebe?
Pro Barrandov. Nedovedete si představit, co všechno obnášelo, když jsem začal točit filmy sám a musel se o vše postarat, včetně toho, sehnat na to peníze. Mimo producentství, režijní práce, přípravy na další den natáčení jsem po nocích vyplňoval příkazy k proplacení. Někteří herci třeba chtěli třetinu honoráře vyplatit hned a tak dále. Byl jsem ještě mladej, měl ještě ten drajv a nějak jsem to všechno skloubil bez většího problému dohromady.
Po revoluci jste natočil třeba pokračování Discopříběhu nebo Kamaráda do deště. Jak vzpomínáte na tato natáčení?
Třeba na Discopříběh 2 velmi nerad. Bylo po amnestii, různá individua nám lezla do záběrů a měla radost, že nám to mohou kazit. Policie si netroufla proti nim zasáhnout s tím, že by mohla porušit lidská práva. Bylo to utrpení.
Následoval film Svatba upírů, v němž jste dal dohromady Rudolfa Hrušínského nejmladšího se zpěvačkou Ivetou Bartošovou. Jaká s ní byla spolupráce?
Původně jsem se rozhodoval mezi jednou herečkou, která byla sice mladší než Rudla, ale vypadala jako jeho starší sestra. Iveta byla ve skutečnosti zase starší než on, ale vizuálně mladší. Dobře se k sobě hodili, proto jsem se rozhodl pro Ivetu. Šel jsem do rizika, protože Iveta neměla žádné herecké zkušenosti, ale dobře to dopadlo. Spolupráce s ní byla naprosto skvělá. Byla zodpovědná, pracovitá a příjemná. Prostě prima holka. Ten film mám rád, i když v kinech neměl takový úspěch. Upírská tematika publikum příliš nezajímala.
Za zmínku stojí také komediální trilogie Byl jednou jeden polda s Ladislavem Potměšilem v hlavní roli. Díky natáčení jste se seznámil se svou osudovou ženou, herečkou Petrou Martincovou....
Je to tak. Tam jsme se spolu seznámili a jsem s ní dodneška. Mnoho, mnoho let. Petra je nejen dobrá herečka, ale také dobrá partnerka a dobrej člověk.
Ještě máte chuť něco natočit?
Už je konec. Všichni moji spoluautoři: Jaroslav Vokřál, Eda Pergner, Míra Vaic zemřeli. Prostě tu svoji režisérskou i scenáristickou práci jsem uzavřel. Ne, že bych ještě neměl vitalitu, ale jsem realista. Je mi osmdesát a jak se říká, v nejlepším se má skončit.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Herec Vávra zhubl 30 kg a prozradil, jak žije. Dcery ho překvapily oslavou narozenin