Herec Vávra zhubl 30 kg a prozradil, jak žije. Dcery ho překvapily oslavou narozenin
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Herec Miloš Vávra oslavil v říjnu osmdesátiny.
Dcery mu přichystaly překvapivou oslavu.
Herec prozradil, jak je na tom se zdravím.
Vávra už se věnuje pouze dabingu, volný čas tráví na chatě a s vnoučaty.
Láska z pasáže, Kamarád do deště 2 – Příběh z Brooklynu, Dobrodružství kriminalistiky, Šéfe, jdeme na to! To je jen stručný výčet filmů a seriálů, v nichž zazářil herec Miloš Vávra. Výrazně se uplatnil také v dabingu. Nedávno oslavil 80. narozeniny a u té příležitosti poskytl redakci CNN Prima NEWS rozhovor, ve kterém prozradil, jak slavil i jak je na tom se zdravím.
Jak jste oslavil životní jubileum?
Domníval jsem se, že oslava proběhne jako obvykle v kruhu rodinném. Ale všechny tři moje dcery najednou začaly být takové tajemné. Nechtěly o tom moc mluvit. Domluvili jsme se na tom, že to oslavíme v Malostranské besedě v Praze. Když jsem tam přišel, byl jsem v úžasu. Seděla tam spousta mých přátel, kamarádů, kolegů herců, s nimiž jsem prožil mnoho krásného a které jsem dlouho neviděl. Po celou dobu se promítaly záznamy z divadelních her, v nichž jsem hrál, filmy, které jsem natočil, moje fotografie…
Takže vám dcery připravily krásné překvapení.
Ano. Představte si, že si dali tu práci, sehnali si spojení na moje kolegy a všechny je obvolali, aniž bych já něco tušil. Z pozvaných hostů jich dorazilo zhruba devadesát procent, což je fantastické, když si vezmete, že každý herec skoro každý den někde hraje. Zastoupena byla i všechna čtyři divadla, v nichž jsem působil. Musím říct, že to byla nádherná oslava, kterou jsem si náramně užil. Mým dcerám za to strašně moc děkuji a také všem, kteří přišli. Bylo to krásné.
Jak se cítíte po zdravotní stránce?
Zdravíčko celkem slouží, ale ty problémy, které mám, jdou bohužel tak trochu proti sobě. Mám cukrovku prvního typu. Diabetolog, který mi dal výborné prášky, po nichž jsem zhubl třicet kilo, mi řekl, že musím pořád hodně pít. Jenže k tomu mám ještě srdeční arytmii, kvůli které mi otékaly nohy. Lékaři na kardiologii mi zase říkali, že naopak nesmím tolik pít. Jak jsem hodně shodil, tak mi odešla svalová hmota a začal jsem mít problémy s koleny. Takže tam mi radili, abych už dál nehubl, že by se mi mohlo stát, že už bych také nemusel chodit vůbec. Takže koho mám poslouchat? Srdce, které jsem poslouchal celý život? (smích) Nakonec jsem dostal budíka, aby se to uklidnilo. Od té doby, co ho mám, je to dobré. Cítím se dobře.
Čtěte také
Stále pracujete, nebo si užíváte už jen důchodu?
S divadlem i s filmováním jsem skončil. Odejít se má včas. Jediné, co stále ještě dělám, je dabing. Ale rozhodně se nenudím. Dal jsem se na manuální práci. Máme chalupu s rybníkem, kde je práce stále dost. Sekám trávu, řežu dřevo... Fyzická práce mi pomáhá a dělá dobře. A máme šest vnoučat, se kterými hrozně rád trávím čas. Mám z nich velkou radost. Máme velký barák, všechny tři dcery s námi žijí pod jednou střechou, každá má svůj byt, takže se jako rodina vidíme často.
Někteří herci v seniorském věku si stěžují na nízký důchod. Jak to máte vy?
Naštěstí mám dobré zázemí, takže na penzi nejsem existenčně závislý. Já měl v životě dost štěstí, ve všem... Ale chápu všechny kolegy, kteří i v důchodu stále naplno pracují, protože z něčeho musejí žít. Já začínal s penzí ve výši 8000 korun. My, herci na volné noze, ve svobodném povolání, si nemuseli platit sociální pojištění, proto máme důchody tak nízké. Musím říct, že pokud bych byl závislý pouze na penzi, určitě bych neuživil rodinu. Pořád se tak nějak snažím pomáhat i dcerám, dvě jsou rozvedené.
Máte tři dcery. Nemrzí vás, že jste se nedočkal syna, pokračovatele rodu Vávrových?
Každá dcera má dvě děti a všechny mají páreček – kluka a holku. Jedna z nich se domluvila se svým mužem, což je mimochodem strašně bezvadný kluk, že si nechá svoje příjmení Vávrová a jejich děti také. Takže Vávru, vnuka, pokračovatele rodu, už mám.
S manželkou Helenou jste letos oslavili 54. výročí svatby. Jak jste se spolu seznámili?
Poměrně kuriózně. Když jsem začínal jako herec v kladenském divadle, zpočátku to nebylo nic moc, až později jsem tam dostával krásné, velké role. Takže jsem se rozhodl, že zkusím režii na FAMU. Tam mě sice nakonec nevzali, ale já si předtím jako režisér natočil svůj film. Potřebovali jsme do něj sehnat auto. Můj bratranec domluvil, že jsme si ho mohli vypůjčit od dvou sester, jejichž rodiče byli pryč. Jenže ten jejich auťák jsme cestou nabourali. Tak jsem zašel k nim do rodiny, zazvonil a otevřela mi krásná mladá dívka. Sdělil jsem jí, co se stalo, omluvil se, přinesl bílé a červené víno, protože jsem nevěděl, jaké pijí. Ona tehdy pracovala v Divadle Viola jako produkční a já jí pak nabídl práci v tom filmu, který jsem natáčel. Tam jsme se sblížili.
Čtěte také
Rodičům jste se narodil v poměrně pozdním věku. Mamince bylo čtyřicet, tatínkovi, který pracoval jako gynekolog, jednapadesát let. Dožili se vaší slávy?
Táta bohužel ne, zemřel ve věku 70 let, když jsem byl v prvním ročníku DAMU. Máma ano, ta zemřela až později, přímo na Štědrý den.
Vaše teta, maminčina sestra, měla manžela židovského původu. Během druhé světové války před tehdejším nacistickým Německem utekla do USA, kde žila až do své smrti. Zůstali jste spolu v kontaktu?
Teta byla skvělá. Psali jsme si, posílala nám balíčky se zbožím, které tu nebylo k dostání. Vždycky to samozřejmě všechno procházelo důkladnou kontrolou a k nám do ruky se to pak dostávalo s třetinovou ztrátou. Když vážně onemocněla a zavolal mi strejda, že se teta probudila z kómatu a ptala se, jestli tam jsem, hned jsem se za ní vydal. Stačili jsme se ještě vidět a říct si pár slov. Jsem za to rád.
Neuvažoval jste v totalitních dobách o emigraci i vy?
Chtěli jsme. Dokonce jsme naše dcery pojmenovali tak, aby to šlo i v angličtině: Karolína – Carol, Magdalena – Magdalene. Třetí jsme dali jméno Martina, ale to jsme se nemuseli bát, protože díky tenistce Martině Navrátilové tohle jméno znala celá Amerika. Ale uvědomil jsem si, že tu nemůžu nechat mámu samotnou. Byla už stará a nemocná. Takže jsme zůstali a dožili se daleko lepších věcí.
Čtěte také
Se současnou politickou situací v ČR jste spokojený?
Nechápu jednu věc, která ničí všechno. Co řekne František, to Josef nepřijme. A co řekne Josef, to František také nepřijme. Tady už vůbec nejde o to, jestli někdo přijde s něčím dobrým, nebo ne. Jsou tu dvě party, které by se nejraději sežraly. Proč? Vždycky jsem obdivoval americký systém, kde byly pouze dvě strany, jedna spíše doleva, druhá doprava. Jednou vládla jedna, podruhé ta druhá, ale vždycky to šlo nějakým způsobem dopředu. Co se děje tady u nás, to není dobré.
Před kamerou jste obvykle představoval drsňáky. Jste takový i v soukromí?
Je pravda, že svou postavou jsem respekt asi trochu vzbuzoval, ale já nikdy nebyl rváč. Popral jsem se pouze jednou, když jsem se zastal kamaráda. Ale těch kluků bylo na nás víc, takže jsme dostali přes hubu my. (smích)
Ve filmech režiséra Jaroslava Soukupa Láska z pasáže či Kamarád do deště 2 – Příběh z Brooklynu jste se často potkávali s Lukášem Vaculíkem a Sagvanem Tofim. Jak jste si spolu sedli?
Bezvadně. S Lukášem se dodnes kamarádíme a občas se setkáváme. Je to vynikající a skromný kluk, výborný herec.
Zazářil jste také v komediích Šéfe, vrať se! a Šéfe, jdeme na to!, kde vám hrál otce svérázný herec Vladimír Hrubý. Jak na něj vzpomínáte?
Toho jsem měl také rád. Byl to boží člověk. Koktal a vyprávěl nádherné historky. Jednou nám vyprávěl, že bydlí v ulici, kde jsou proti sobě dvě hospody. Když se v jedné opil a dostal od hostinského přes hubu, tak dva roky chodil jenom do té druhé. Pak to s radostí vyprávěl hostinskému: „Vidíš, dva roky jsem to vydržel a ani jednou tam od té doby nebyl.“ Hostinský se na něj udiveně podíval a řekl mu: „Ale ty facky jsem ti dal tehdy já.“ (smích)
Čtěte také
V divadlech i před kamerou jste se potkali s mnoha hereckými velikány. Na které nejraději vzpomínáte?
Byla jich spousta, nerad bych na někoho zapomněl. Dodnes si vážím třeba Petra Čepka, Josefa Somra, Svatopluka Beneše, Lubomíra Lipského, Václava Vosky, což byl rodinný přítel, kamarádil se s mým tátou. Skvělý byl i Ilja Racek, s kterým jsem se často stýkal. A nemůžu zapomenout na Jana Pivce. Neuvěřitelná postava. Protihráč Radovana Lukavského, který byl také úžasný. Každý byl ale úplně jiný. Pivec měl talent od Pána Boha, Lukavský byl spíše intelektuální typ herce. Jednou mi Pivec povídá: „Neboj se, Lukavčíci vyhynou.“ (smích) Rád vzpomínám také na Jaroslavu Adamovou a Věru Galatíkovou. Co se týče mých divadelních angažmá, nejkrásnější dobu jsem prožil v Činoherním klubu v Praze, což byl tak trochu můj splněný sen. Vždycky jsem tam toužil hrát, úžasná parta herců v čele s jeho dramatikem a režisérem Ladislavem Smočkem. Fantastické to bylo také na Kladně. Báječný divadelní svět.
MOHLO VÁM UNIKNOUT: První rozhovor po mrtvici. Bavič Petr Novotný promluvil o svém zdraví i synovi Pavlovi, který se vrátil z vězení
David v rámci CNN Prima NEWS píše především o dění na domácí scéně. (david.lastovka@iprima.cz)
