Ačkoliv většina dosavadních výzkumů naznačuje, že v mozku se všechny procesy v okamžiku smrti postupně zastaví, nová americká studie odhaluje, že některé geny krátce po smrti naopak zvyšují aktivitu a dokáží přežít i desítky hodin. Informoval o tom web Daily Mail. Tým vědců z americké University of Illinois Chicago zjistil, že takzvané zombie geny po smrti člověka zvyšují aktivitu a rostou do obřích rozměrů.
Geny, nazýváné kvůli své posmrtné aktivitě jako zombie, jsou součástí gliových buněk, nacházejících se vedle neuronů v mozku.
Výzkumníci sledovali průběh genových expresí (aktivita genu a vyjádření informace v něm obsažené, pozn. red.) v čerstvě odebrané mozkové tkáni a viděli, že ještě mnoho hodin po smrti z nich vyrážely výrůstky připomínající dlouhá ramena.
Ačkoliv může někomu znít posmrtné ožívání určitých genů bizarně, odborníci tvrdí, že nejde o úplné překvapení. A to z toho důvodu, že gliové buňky mají za úkol dát „věci do pořádku po úrazech mozku, jakým jsou nedostatek kyslíku či mrtvice“.
Okamžikem smrti neustává veškerá mozková aktivita
„Většina studií předpokládá, že když srdce přestane bít, všechno se v mozku zastaví, ale není tomu tak,“ uvedl Dr. Jeffrey Loeb, profesor a vedoucí neurologie na lékařské fakultě University of Illinois Chicago.
Studie amerických vědců analyzovala čerstvou mozkovou tkáň odebranou během standardních mozkových operací u jedinců s neurologickými poruchami. Tým zjistil, že asi 80 procent analyzovaných genů zůstalo relativně stabilních až po dobu 24 hodin – jejich stav se příliš nezměnil. Tyto geny jsou známé také jako „uklízecí“ či „udržovací“.
Druhá skupina genů, o níž je známo, že je přítomna v neuronech a že je složitě zapojena do činností lidského mozku jako paměť, myšlení nebo záchvatová aktivita, během několika hodin po smrti rychle degradovala. Tyto geny jsou důležité pro vědce studující poruchy jako schizofrenie nebo Alzheimerova choroba, uvedl Dr. Loeb.
Geny, které po smrti ještě ožívají
Třetí skupina genů – takzvané „zombie geny“ – svou aktivitu naopak zvýšila právě v době úpadku neuronových genů. Schéma postmortálních změn vrcholilo zhruba po 12 hodinách od úmrtí. „Dobrou zprávou z našich zjištění je, že nyní víme, které geny a typy buněk jsou v průběhu času stabilní, které degradují a které naopak rostou, což může zlepšit výsledky studií zaměřených na mozek po smrti,“ dodal Loeb.
Předchozí studie z roku 2016 přišla s podobnými zjištěními u zvířat, když odhalila, že přes tisíc genů bylo aktivních po smrti. Vědci z Washingtonské univerzity, kteří analyzovali věc u dvou druhů zemřelých modelových laboratorních zvířat – myší a jednoho druhu akvarijních rybiček, našli důkazy o aktivitě 1 063 genů. Většina z nich se aktivizovala asi půl hodiny po smrti zvířat, některé však až po 24 či 48 hodinách.
„Na základě přesných analýz je zřejmé, že zhruba na jeden neuron v centrální nervové soustavě (CNS) připadá deset gliových buněk. Zároveň celkový buněčný objem neuroglie činí 50 procent z celkového objemu všech buněk v mozkové tkáni,“ uvedl v roce 2010 v textu pro časopis Sanquis doc. RNDr. Alexandr Chvátal, DrSc., MBA.
Na základě řady studií se podle Chvátala lze právem domnívat, že tyto buňky neplní v CNS pouze strukturální úlohu, ale zajišťují různé specializované funkce a plní v CNS nezastupitelnou úlohu během fyziologických a patologických stavů. „Kromě vyživovací funkce a zajištění homeostázy se aktivně účastní přenosu signálů v nervové tkáni a významně ovlivňují průběh patologických procesů,“ dodal.
