Volali mi i kvůli drápkům ve tři ráno. Veterinářka Martina poprvé otevřeně o kolapsu i cestě zpět
Veterinářka líčí vyhoření, které ohrožuje polovinu lékařů její profese. Zdroj: CNN Prima NEWS
Veterinární lékařka Martina Načeradská zasvětila zvířatům celý život. Pracovala ve dne v noci, aby pomohla každému pejskovi či kočce, která potřebovala péči. Až jednoho dne přišla stopka – kolaps, hospitalizace, elektrošoky a dlouhé měsíce v péči lékařů. Její příběh ukazuje, jak nenápadně a nebezpečně dokáže syndrom vyhoření zasáhnout i ty nejoddanější profesionály. A proč hrozí čím dál víc právě lidem v tomto oboru?
V pořadu Prima rok divákům ukazujeme nejen místa a technologie, ale hlavně osudy lidí, kteří svou práci dělají s obrovským nasazením. A právě nasazení může být někdy zrádné. Veterinární lékařka Martina Načeradská se o tom přesvědčila na vlastní kůži. Její příběh není jen vyprávěním o lásce ke zvířatům, ale také varováním pro všechny, kdo zapomínají sami na sebe.
Martina patří k těm, kteří měli o své budoucnosti jasno už v dětství. „On to byl takový můj sen už od začátku. Já, když jsem si poprvé přečetla knížku Mít své vlastní zvířátko, tak jsme měli doma křečky, postupně 22, protože jsem se musela naučit rozeznávat jejich pohlaví.“
První kočku si nechala kastrovat ve čtrnácti a brzy začala chodit na veterinu. „Když mi bylo 25, tak už jsem měla 10 let praxe jako veterinární sestra. Věděla jsem, do čeho jdu, ale stejně mě to neochránilo před tím, co se mi stalo.“
Klienti i jejich mazlíčci si jejího přístupu váží. Majitelka dvou louisianeských leopardích psů Kateřina Kodytková říká: „Pejsci jsou z ní nadšení. Nechtěli pomalu ani odejít z ordinace.“
Práce, která se stala životem a pak hrozbou
Martina přiznává, že náročné povolání postupně překročilo hranice únosnosti. „Fungovala jsem 14 let denně 24 hodin na telefonu. Klienti mi byli schopni ve jednu hodinu v noci volat, že se jim zvíře jednou pozvracelo, nebo že potřebují ostříhat drápky.“
K tomu přidává těžší momenty: „Ti klienti jsou někdy nešťastní, někdy agresivní. Přijdou s tím, že četli na internetu, jak by se mělo zvíře ošetřovat, a chtějí mě řídit. Já ale potřebuju, aby mi dali důvěru.“
Její klientka si u ní později všimla změny: „Byla trochu pomalejší, unavenější. Dřív to odsýpalo rychleji. Teď to bylo takové víc ‚na pohodu‘,“ popisuje Kateřina.
Kolaps, nemocnice a elektrošoky
V roce 2020 přišlo zhroucení. „Zkolabovala jsem. Myslela jsem, že jsem nemocná. Měla jsem cukání v oku, nebylo mi dobře. Chodila jsem po doktorech. A moje obvodní doktorka mi řekla, že nesmím pracovat, což pro mě bylo nemyslitelné.“
Následovala dlouhá hospitalizace. „Dávali mi i elektrošoky. Jestli si představujete film Přelet nad kukaččím hnízdem, tak i tam jsem se ocitla v podstatě.“
Kamarádka Michaela Fridrichová si jasně pamatuje večer, kdy měla strach poprvé: „Volala mi z ordinace, že mají děsivý případ, že toho má dost a je strašně utahaná. A mě najednou jenom napadlo, že se bojím.“ Později přišla SMS: Jsem v nemocnici. „Byla to stopka z plné rychlosti.“
Dotazník mezi veterináři odhaluje alarmující stav
Martina se rozhodla zkoumat, jak časté je vyhoření mezi jejími kolegy. Spolu s firmou PetExpert připravila dotazníkovou anketu, která oslovila asi 300 veterinářů z celkového odhadu 6 000 pracujících v ČR. Výsledky jsou alarmující: „20 % z nich myslí na sebevraždu nebo se o ni už pokusilo,“ říká Martina.
„75 % veterinářů přiznalo, že zanedbává svůj osobní život a dává práci úplně všechno. To často vede k syndromu vyhoření. Podle studií ze zahraničí až 50 % veterinářů trpí tímto syndromem,“ dodává.
Krizová interventka Lucie Hermánková vysvětluje, proč je syndrom vyhoření zákeřný: „Není to únava, je to vyčerpání. Spánek nepomáhá. Člověk se hůř soustředí, je podrážděný, reaguje jinak. A často si toho dřív všimnou blízcí než on sám.“
Záchrana? Hranice a supervize
Martina udělala zásadní krok – zavedla na své klinice supervizi: „Pečuje nejen o sebe, ale i o své profesně mladší kolegy. To je první krok. A tím druhým je naučit se odpočívat a nebýt k dispozici 24/7. To se prostě nedá unést,“ vysvětluje Hermánková.
Kamarádka Michaela k tomu dodává vlastní zkušenost: „Seděla jsem před svou prací v autě, pouštěla si písničky a smlouvala sama se sebou, kolik jich ještě nechám dohrát, než vystoupím. To není normální. Začala jsem dělat parašutismus. Takový parašutismus člověku spraví mravy – ve čtyřech kilometrech výšky se problémy zdají menší.“
Prosba na závěr: respekt a empatie
Martina apeluje na majitele zvířat: „Když mi dají lidé důvěru, můžu pracovat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“
Veterináři, krizoví interventi i majitelé doporučují: nechte odborníky dělat jejich práci, jednejte s respektem a empatií. I drobná laskavost – úsměv, slovo podpory nebo podání ruky – může změnit den těch, kdo se starají o vaše čtyřnohé přátele. Celý příběh sympatické veterinářky najdete ve videu.
