Přezdívka Blázen, kterou měl mezi ostatními vězni, ho dokonale vystihovala. Během nechvalně známé vzpoury v leopoldovské věznici se pasoval do role nelítostného vůdce vzbouřenců. Svou brutalitu ale předvedl v plné síle až o rok a půl později, když s dalšími šesti vězni připravil velký útěk. V jejich plánu neměly životy dozorců žádnou cenu. Aby se dostali za zdi věznice, pět jich zavraždili.
Tibor Polgári alias Blázen si v leopoldovské věznici jen nedaleko od dnešních českých hranic odpykával původně devítiletý trest. Soud ho poslal do vězení za vydírání a loupežná přepadení. Nelítostný a brutální násilník. Takovou pověst si ve věznici budoval a získaný respekt spoluvězňů dokázal dokonale využít během povstání v roce 1990.
Ve věznici okupované samotnými vězni se tehdy právě Polgári jmenoval jejím ředitelem a vyjednával s bezpečnostními složkami. Když zaútočili, zřejmě právě on rozkázal svým kumpánům, aby rukojmí, tedy spoluvězně, kteří se vzpourou nesouhlasili, odvedli na střechu jedné z budov a tu zapálili. Ďábelský plán naštěstí nevyšel a vojáci společně s policisty dokázali rukojmí zachránit před jistou smrtí. Když vzbouřence policisté vyváděli nahé ven z obsazené věznice tak, aby u sebe nemohli skrývat žiletky a další zbraně, byl mezi nimi i Polgári. V tu chvíli mu už muselo být jasné, že jeho plán na získání svobody pomocí vzpoury nevyšel. V zásobě měl ale další, snad ještě brutálnější.
Chtěl utéct až do Austrálie
O rok a půl později už byl znovu v leopoldovské věznici, která musela po proběhlé vzpouře projít rozsáhlou rekonstrukcí. V hlavě měl plán, podle kterého se měl se svými nejbližšími přáteli zpoza mříží dostat až do vysněné Austrálie. Podle pozdějších výslechů pracovali vězni společně na přípravě útěku několik měsíců. Když si byli jistí, že mají vše do detailu promyšlené a připravené, rozhodli se k rychlému jednání. Psal se 23. listopad 1991. Mimochodem: Polgárimu zbývalo odsedět z původního trestu jen dva roky. Trpělivost ale nepatřila mezi jeho přednosti. Za mřížemi, kde byl jako vůdce nedávno potlačené vzpoury pod drobnohledem dozorců, už nechtěl být ani den.
Sedmičlenná skupina vězňů vedená Polgárim měla s násilím bohaté zkušenosti. Patřil do ní mimo jiné dvojnásobný vrah nebo pachatelé loupežných přepadení. Využili okamžiku střídání trojice stráží, kdy dozorci nebyli pozorní. V předem domluvený okamžik na ně zaútočili a připravenými noži jednoho z nich chladnokrevně zavraždili. Během pozdějšího vyšetřování vyšlo najevo, že mu zasadili sedm bodných ran do hrudníku. Takovému útoku se dozorce nemohl ubránit.
Odsouzený vězeň Tibor Polgári Zdroj: Profimedia.cz
Zbylé dva dozorce sedmičlenná skupina svázala a Polgári se s jedním ze svých společníků Milošem Urigou rychle převlékl do uniformy vězeňské služby. Polgáriho s Urigou vázalo dlouhodobé přátelství. Právě Uriga odsouzený za loupežná přepadení byl Polgáriho pravou rukou už během leopoldovské vězeňské vzpoury. I během útěku spolu úzce spolupracovali.
Životy dozorců pro ně neměly žádnou cenu
Zbylí dozorci v tu chvíli neměli o právě probíhajícím útěku sedmi násilníků ani ponětí. Převlečeni v uniformách a s ukořistěným svazkem klíčů se tak dostali až do operačního střediska celé věznice, které bylo u hlavní brány. Tam spustili své nelítostné běsnění přesně podle připraveného plánu. Jako prvního napadli noži velitele tehdejší dozorčí směny. Následovali další tři strážní, kteří měli zrovna službu. Nejkrutějším byl právě Polgári. Sám měl na svědomí tři z pěti zavražděných dozorců. Jednoho z nich přitom zavraždil bodnou ranou do spánku. Brutální chování vězňů přitom vůbec nebylo nutné. Podle předpisů, které v tu dobu už v československých věznicích platily, totiž u sebe dozorci nenosili žádné zbraně. Během překvapivého útoku noži neměli šanci se jakkoliv účinně bránit.
Po pěti chladnokrevných vraždách se vězni zmocnili několika pistolí a samopalů, svázali jednoho z přeživších dozorců, kterého si vzali s sebou jako pojistku, a prošli bránou věznice na svobodu. Jejich řádění ale pokračovalo i za jejími zdmi. Plánovali se dostat ze Slovenska do sousedního Polska a přes další země až do Austrálie. Zbraněmi ohrožovali řidiče, kterým po cestě kradli vozy. Čtyři lidi zranili těžce, dalších sedm jen lehce. Jako posledního ohrožovali šoféra, který jim chtěl nabídnout pomoc po autohavárii. Sedmičlenná skupina nezapomněla během svého útěku k polské hranici ani na oslavy. Brzy byla většina z nich opilá nebo zdrogovaná.
Zpátečním vlakem do věznice
Nakonec ale jejich cesta skončila tam, kde začala. Právě alkohol a drogy se nakonec vězňům na útěku staly osudnými. Poté, co nabourali s autem do stromu, rozhodli se, že raději budou dál cestovat vlakem. Zmateně ale nastoupili do spoje, který je odvezl na místo nedaleko od leopoldovské věznice, ze které před několika hodinami utekli. Ukryté ve stohu je obklíčila policie a po krátké přestřelce skončili všichni s pouty na rukou. Ten, kdo se na policisty rozhodl střílet ze samopalu, byl právě Polgári.
Během soudního procesu si za brutální vraždy dozorců vyslechl doživotní trest. V roce 2018 žádal o jeho prominutí, soudce mu sliby o jeho lítosti a nápravě ale neuvěřil. I 32 let od doby, kdy vedl vzpouru vězňů, zůstává za mřížemi slovenských věznic.
