Přes tisíc vězňů bez jakýchkoliv zábran a proti nim policisté, dozorci a vojáci včetně speciálních jednotek. Tak vypadala vězeňská vzpoura, kterou paradoxně odstartovala amnestie Václava Havla. Vězni neměli s nikým slitování. Ostatně, vedl je muž, který o rok a půl později při pokusu o útěk zavraždil pět dozorců.
Na začátku 90. let to mělo být od nově zvolené svobodné vlády vstřícné gesto vůči těm, které dřívější režim nespravedlivě věznil. Amnestie Václava Havla tehdy osvobodila tisíce vězňů. Jenže i přes tak rozsáhlé propouštění se nedostalo na každého. Ve věznicích zůstali zejména ti, kteří byli odsouzeni za vážnou kriminalitu. Násilníci, vrazi a další odsouzení, kteří se dopustili těch nejvážnějších činů, se svobody nedočkali.
Pomsta nepropuštěných
Odchod vybraných spoluvězňů snášeli ti, na které se nedostalo, jen velice těžko. Dozorci museli ve věznicích po celém tehdejším Československu stále častěji řešit méně i více vážné spory. Stále častěji se také objevovaly hladovky, kterými na sebe chtěli odsouzení upozornit. Když takový protest vyhlásilo 217 vězňů v Leopoldově, vedení věznice zprvu nemělo žádné obavy. Leopoldov navíc platil za jednu z nejpřísnějších věznic v zemi. V bývalé vojenské pevnosti na území dnešního Slovenska nedaleko od českých hranic si své tresty odpykávali ti nejhorší zločinci. Protestující vězně vedl Tibor Polgári, nebezpečný recidivista s výstižnou přezdívkou Blázen.
Ze zkušenosti dozorců končily hladovky během několika dní – když vězni zjistili, že na ně není upínána taková pozornost, jakou si představovali. V Leopoldově to ale bylo jiné. Zuřící vězni v rámci svého protestu začali napadat dozorce a ti se nedokázali dvousethlavé přesile ubránit. Vězni tak dokázali zprvu zaskočené dozorce i vedení věznice z budov vytlačit. 15. března 1990 vyhlásil ředitel věznice evakuaci všech dozorců i pracovníků, kteří v nápravném zařízení do té doby zůstali. Vězni se tak rázem stali pány celého areálu.
Tibor Polgári se stal samozvaným ředitelem věznice. Vězni se dostali do kuchyně, získali zbraně a také měli přístup do vězeňské ošetřovny. Začali i z lihu vyrábět vlastní alkohol a experimentovat s nalezenými léky. Polgári v té době velel zhruba jednomu tisíci nespokojených vězňů. Ne všichni ale s novým vůdcem věznice souhlasili. 150 mužů se ke vzpouře nepřidalo a stali se tak rukojmími vzbouřenců.
Vedení věznice i celé vězeňské služby se zatím zdráhalo tvrdého zásahu. Čekali, že vězňům rychle dojdou zásoby a situace se uklidní sama. Uvnitř věznice se ale začala situace postupem času dramatizovat. Ke vzpouře se aktivně přidalo dalších 300 vězňů včetně těch zprvu méně ochotných. Mužům, kteří se stále odmítali do rebelie zapojit, hrozilo nebezpečí. Vyjednávání se navíc ani zdaleka neblížila k dohodě. Po dvou týdnech rozhodl tehdejší náměstek ministra vnitra o rychlém ukončení vzpoury a naplánoval přímý zásah bezpečnostních složek.
Dozorce kryla i speciální vojenská jednotka
28. března 1990 byla před branou do leopoldovské věznice připravena jednotka složená z dozorců, policejních psovodů i vojáků z řad pohraniční stráže a speciálních výsadkových sil. Záda jim mělo krýt sedm přistavených obrněných transportérů a vrtulníky. Těžká technika ale měla vzbouřence hlavně vystrašit. Vězni naopak stavěli uvnitř budov i na dvorech barikády, dokonce autogenem svařili vrata. Brzy ráno se přesto otevřela brána věznice a bezpečnostní jednotky vtrhly dovnitř.
Proti osvoboditelům věznice v tu chvíli stál více než jeden tisíc trestanců. Navíc na boj, který je čekal uvnitř v úzkých chodbách bývalé vojenské pevnosti, nebyli zcela připraveni. Brzy se ukázalo, že obrněné transportéry nepřinesly takovou podporu, jakou velení akce předpokládalo. Vězni totiž sázeli na boj ve stylu muž proti muži.
Díky obsazení dílen si dokázali vyrobit velké množství provizorních zbraní, mezi které patřily například sekery, nože, cepy a dokonce také provizorní plamenomet. Své protivníky navíc překvapovali zápalnými lahvemi – házeli je z oken budov. Bezpečnostní složky ale hrály o čas. Vůdce vzpoury totiž nechal své rukojmí odvést na střechu jedné z budov, kterou následně se svými kumpány zapálil. 150 mužům, kteří se nepřidali ke vzpouře, hrozilo upálení zaživa. Po několika desítkách minut se naštěstí začala situace obracet na stranu vojáků, dozorců a policistů. Morálka vězňů začala ochabovat a zejména vojáci začali postupně obsazovat budovu za budovou. Po zhruba dvou a půl hodinách získali kontrolu nad celou věznicí, včetně hořící budovy s rukojmími.
Lékaři museli později ošetřit 30 raněných vězňů, jeden nakonec zemřel. Pravděpodobně poté, co se zřítil ze střechy jedné z budov. Dozorci společně s vojáky a policisty napočítali po bojích 11 zraněných mužů. 73 vězňů později stanulo před soudem. A to včetně vůdce vzpoury Tibora Polgáriho. Ten se do Leopoldova vrátil až po rozsáhlé rekonstrukci věznice a strávit tam měl celý zbytek života. Své plány na cestu ke svobodě ale neopustil. Svojí brutalitou udeřil s několika spoluvězni do řad dozorců znovu. Rok a půl po neúspěšné vzpouře jich během pokusu o útěk pět zavraždil.
