Hele, jak dlouho ještě? Protože tohle začíná bejt vážný!
Já teda nevim, kdo s tim přišel, ale matka je pořád doma. Jako pořád! Chápej, vstanu, je tady, jdu jíst, je tady, jdu na záchod, je tady (trochu soukromí, prosim pěkně) a když jdu spát, tak je taky tady! Prostě pořád, každej den celej den a já se z toho asi zblázním…
Už čtyři týdny pracuje z domu. Teda ona říká, že pracuje, přitom jenom sedí u stolu u tý placatý věci a klepe na ni rukama. Ale když si na ni chci zaklepat já, to ne, to je hned oheň na střeše a samý „cos to zase zmáčkl“ a „říkám ti nesedej mi na ten počítač“. Když u něj náhodou nesedí, tak poskakuje v obýváku, funí lako lachtan po štědrovečerní večeři a divně sebou mrská. Vždycky, když ji takhle vidim, tak si řikám, že je aspoň hodná…
Jenže! Ono to s tím „hodná“ nebude tak horký! Copak kdyby byla hodná, tak by na mě hulákala jen proto, že zrovna potřebuju skočit z knihovny na stůl? Je snad můj problém, že tam má postavený kafe? No, radši popojedem.
Nutella z toho začíná bejt víc divná, než obvykle. A to je co říct.
Nutella z toho začíná bejt víc divná, než obvykle. A to je co říct.
Zatímco já jsem chodící vznešenost a důstojnost, Nutella je akorát tak chodící trubka (která navíc píská – kdo to tu kočku učil? No ta „mňau“ nesvede, ani kdybyste jí to přinesli na zlatym podnose). Matka je taky chodící, hlavně, když telefonuje – což je vlastně jen mluvení do černý placky (kdo vám ty slova vymýšlí?). No a když takhle matka pochoduje po bytě a telefonuje, Nutella chodí za ní a píská. Ty dvě se hledaly, až se našly, fakt. Matka u toho pak divně funí a prská a snaží se Nutellu odstrčit, jenže ta pak píská ještě víc a matka pak říká věci jako „co si o mě budou na ministerstvu myslet“ nebo „snad to ten ředitel ornitologů pochopí“. Já myslim, že nepochopí.
Ovšem tuhle bylo fakt veselo. Matka sebou zase mrskala v obýváku, když začala tak jako větřit. Za tu dobu, co s ní žiju jsem zjistil, že má možná tak jednu čichovou buňku a to ještě vyvinutou na hovní smrad. Podle mě ji tak poznamenala babka Alma. No a jak se tak plácala a větřila, tak furt vzdychala „tady něco smrdí“, „kdo z vás se pos.al“ a „já to tady musím prolízt s baterkou“. No sranda veliká. Teda pro mě, já se bavil. Protože si představte, že matce až po čtvrt hodině došlo, že to, co cejtí, není nějakej náš bobek (jako pardon, jsem kocour, ne prase), ale to naklíčený zelený na stole, čemu ona říká řeřicha. Chudák malá.
Tak hele - když si ji vemete, přihraju vám nějaký kapsičky. Domluveno?
Tak hele - když si ji vemete, přihraju vám nějaký kapsičky. Domluveno?
Já fakt doufám, že už zase začne chodit do práce. Myslim, že to potřebuje jak sůl. Včera tam byla na vejletě a co myslíte? Nechala si klíče od bytu (kde jsme prosim pěkně my!) v práci. Dneska zase běžela někam pro balík no a za chvíli se vrátila a prej „já si nevzala ani telefon ani peněženku“. Mezi náma, mám docela obavy, jestli třeba příště nezapomene oblečení nebo tak něco. Protože to byste nechtěli vidět. Kožich pořádnej nemá, je celá taková bílá, no… Aspoň, že je hodná.
