Ve sběru hub soutěží jen hlupáci, říká vnučka mykologa Smotlachy. Co prozradila o dědovi?

V 50. letech se Češi přestávali hub bát a věděli, co je plodnice či podhoubí. Spojili milovanou turistiku se sběrem, začali nosit kapesní atlasy, košíky i nožíky, učili se z ­hub vařit, snažili se vyvarovat otrav a­ pomalu se rodila vášeň tak známá spíše slovanským národům a tak vzdálená zemím západní Evropy – houbaření.

Moderní mykologické podhoubí Čechů se s trochou nadsázky objevilo na královéhradeckém náměstí. František Smotlacha se narodil na Kopci sv. Jana, dnes jde právě o součást Hradce Králové, s babičkou chodil do okolních lesů a jako kluk kolem roku 1897 občas zavítal na hradecké houbařské trhy. „Traduje se, že dědu tam jednou velmi zaujaly hnojníky. Už tehdy ho svět hub okouzlil,“ vzpomíná vnučka Zuzana Lukešová, za mlada Smotlachová, a hned přidává k hnojníkům svůj postřeh. „Ty se dnes už k jídlu moc nedoporučují, speciálně v kombinaci s pivem či jiným alkoholem způsobují zvracení a průjem – tedy nejčastější houbovou otravu.“

František Smotlacha se dal na studium přírodních věd, zaměřil se na houby. Ještě za monarchie začal organizovat výstavy, mykologické vycházky, poradny, zakládal houbařské kluby a lidem se to líbilo. „Děda pocházel z rolnické rodiny a věděl, že houby často sbíraly vrstvy chudší, třeba během nouze 1. světové války. Jenže docházelo i k častým otravám. I to byly důvody, proč začal svůj velký výzkum a osvětu,“ vypráví vnučka.

Houbařský guru tvrdil, že osobně vyzkoušel 1 700 druhů tuzemských hub, hodnotil je podle kvality či chuti, postřehy si zapisoval. „Lidé v českých zemích už od středověku vařili hlavně z hřibovitých hub, ale po dědově osvětě se základna rozšířila. Babička, jeho žena, už připravovala takové ‚novoty‘ jako guláš z václavek či polévku z­ masáků. Zajímavá je i polévka s vánoční houbou – penízovkou sametonohou,“ dodává.

Kdo plundruje les, je hlupák.

Když v roce 1921 založil Českou mykologickou společnost, jež letos slaví 100­ let, osvěta se začala šířit ve velkém. Smotlacha ale propadl i sportu, na Univerzitě Karlově byl jmenován vůbec prvním docentem tělesné výchovy. Sport vyučoval, jako první v zemi začal z německých publikací studovat bojové umění jiu-jitsu a založil první klub. „Jenže s nástupem nacistů a uzavřením českých vysokých škol se stáhl do světa milovaných hub,“ vysvětluje Zuzana Lukešová, které bylo pět let, když dědeček zemřel. O houbách jí ale vyprávěla babička a další členové rodiny, houbařské žezlo nakonec přebral tatínek Miroslav, syn Františka Smotlachy.

Sama má radost, že Češi jsou zásluhou její rodiny hub znalí. To už říkal František Smotlacha: „V žádném jiném národě není taková znalost hub jako u nás a nikde jinde se nesbírá tolik druhů k jídlu.“ „Co mě štve a štvalo by to také tátu nebo dědu, je lidská soutěživost a hamižnost, kdo nasbírá víc hub. Je to vyložené lidská hloupost a kdo to dělá, je, a budu sprostá, hlupák. Plundrovat les je nesmysl,“ uzavírá Zuzana Lukešová.

Jaké houby milovali Smotlachovi a jak zachraňovali životy celým rodinám, se dozvíte v pátečním vydání týdeníku 5plus2 a na www.5plus2.cz.