Eliška Vafková - psí anděl Zdroj: Laskavec
Každé zářijové pondělí vám přinášíme inspirativní příběhy lidí, kteří se rozhodli zasvětit svůj život pomoci zvířatům. Jejich laskavosti si všimlo okolí a rozhodlo se jim udělat radost. Zapojilo je tak do projektu Laskavost. Ten každý měsíc hledá dobrosrdečné lidi, kteří dělají neobyčejné věci pro své okolí. Každý oceněný získá i finanční odměnu, se kterou si teď trochu zopakujeme matematiku. Částka od Nadačního fondu Karla Janečka je totiž opravdu zajímavá: 66Kč. Už jste to spočítali?
Jedním z těch výjimečných lidí je i Eliška Vafková, zakladatelka psího hospicu Dejte nám šanci. Umožňuje tam dožít podvyživeným, nemocným, vyděšeným a jinak zbídačeným pejskům. Přinášíme vám tak rozhovor s touto neobyčejnou dámou.
Jak jste vnímala nominaci na toto ocenění a víte, kdo Vás nominoval?
Nominace na cenu Laskavec pro mne byla velmi příjemným překvapením. Nemám pocit, že bych dělala něco tak výjimečného, co by zasloužilo nějaké speciální odměňování, dělám prostě jen to, co považuji za správné a přínosné.
Nominací pokud vím, padlo povícero, jedním z těch, kdo mne také nominoval, byl i jeden z minulých Laskavců, Libor Hoření, autor projektu Dobrokáva.
Co Vás přivedlo k založení psího hospicu?
Neutěšená situace psích seniorů v útulcích. Nestručně řečeno: v té době jsem měla sama své 3 německé ovčáky ve věku seniorů – jeden na vozíku, další s rakovinou čelisti, třetí též s fyzickými, ale hlavně psychickými problémy. Viděla jsem, kolik péče potřebují a zároveň jak velkou porcí lásky a vděčnosti tuto péči oplácejí. A přemýšlela nad tím, jak se asi žije psům s nějakým handicapem, s diagnózou „stáří“ v běžném českém útulku s kapacitou třeba 80 psů na dva zaměstnance, kteří mají v pět padla. Když mi všichni tři ve velice krátkém časovém horizontu odešli za Duhový most a já zůstala bezepsí, doma na mateřské s miminkem, přemýšlela jsem, jakou cestou se bude dál můj pejskařský život ubírat. A v tu chvíli mi začali přicházet do cesty, podle hesla „co má být, se stane“, psi staří, týraní či handicapovaní. Najednou jsem měla doma zase „psinec“. Týranou ovčačku Attilu z kauzy Mostky, pro kterou jsem jela s miminem v autě 300 km tam a 300 km zpátky, zbědovanou Švýcarku Daireen, které se někdo chromé a nemocné zbavil tím, že jí uvázal ve sklepě jednoho činžáku na severu Moravy, zadredovanou slepou Myšku, kravským řetězem v polích uvázaného Valentýna s pobodanou hlavou a další a další.
Uzdravuje psí duše. Jejím psím hospicem prošlo už 350 pejsků v průměrném věku 13 let. A skoro polovina ještě našla díky Elišce nový domov. Momentálně se stará o třicet psů, vtává o půl páté ráno, všechny pejsky nakrmí, podává léky, koupe, maže, venčí. „Psí chlupy mám i v kafi, ale jsem šťastná, říká tato neobyčejná žena."
Ťap a Píďulka jsou jedni z těch, kterým Eliška hledá domov. Najdete je na facebooku Dejte nám šanci Zdroj: Dejte nám šanci
Jak Vám Vaše činnost změnila život?
Pomalu, plíživě, nenápadně, ale za to zcela kompletně.
Už nechodím po nocích pařit, nenosím podpatky a kostýmky a nemám dloooouhatánské umělé nehty. Ne, teď vážně. To, že má člověk pod svou střechou zhruba třicítku psů s různými problémy, změní život nejen jemu, ale i všem, co s ním žijí. Každý odchod z domu je potřeba naplánovat a časově zkorigovat s potřebami psů. Nehrozí, že se ráno v sobotu probudíte, podíváte se z okna a řeknete si: „Jo, teď by to šlo, sbalíme se a jedem na víkend na čundr." Na každý výjezd mimo dům delší než půl dne je potřeba mít zajištěno hlídání Hospicu z řad prověřených pomocníků. Neexistuje večer, kdy si s manželem sedneme a vypijeme každý pár sklenic vína – protože co když budete potřebovat odjet akutně na veterinu? Vždy musí být někdo schopen řídit. Už se nám to x krát vyplatilo. Téměř celý život se teď točí kolem psů, je to práce na 24/7/365, Vánoce/nevánoce, víkend/nevíkend. Psy máme všude a pořád – v ložnici v posteli, v obýváku na sedačce – a společně s nimi i čurbes, který průběžně generují. Takže jsem se z podnikatelky změnila ve sběrače bobků, utírače loužiček a umývače pokaděných zadků. Taková ta naivní představa lidí z venku, jak je vaše práce o tom, že sedíte a na klíně máte v
(Heduška na fotce odjela do Prahy k psí parťačce a psí mamce, která už nemusí do práce a tak s ní bude stále doma)
Necháváte u Vás dožít staré a nemocné, často tedy jste u jejich skonu, není to náročné na psychiku?
Ano, převážná část našich svěřenců jsou pacienti geriatričtí, kterým jen můžeme paliativní péčí (zlepšit kvalitu života, prodloužit jej) zpříjemnit poslední dny a měsíce a jsem rovněž u všech odchodů našich zvířat za Duhový most. Starám se o to, aby ty odchody byly důstojné, v klidu a teple domova, jsem s nimi do posledního vydechnutí, hladím je a povídám si s nimi, čekám, až duše odejde. Psychika dostává zabrat, co si budeme povídat, každý z nich, do jednoho, je jak můj vlastní, je součást mých dnů, mého života a tím pádem i mně samotné. S každým odchodem odejde i kus něčeho uvnitř mě, srdce se rozbije na střepy, ale je nutné ty střepy zase znovu posbírat, poslepovat a být tu pro ty všechny ostatní, kteří přicházejí, aby zaplnili uvolněné místo v Hospicu, pelíšku i srdci.
Co byste vzkázala lidem, kteří nechtějí adoptovat staré psy, protože mají strach, že brzy odejdou?
Ano, možná odejdou příliš brzo, možná zanechají na srdci šrám, ale předcházet tomu bude nespočet krásných dnů, kdy z toho starého zvířátka ucítíte vděčnost, pokoru, klid, odevzdanost, milující duši. Možná, že ten společný čas bude krátký, ale o to bude intenzivnější. Žádný čas není příliš krátký, pokud je prožitý intenzivně, žádný čas není příliš krátký pro ty chudáky, kteří prožili až příliš dlouhý čas v trápení a bolesti. Počítá se každý měsíc, týden i den. Pro ně je to strašně moc. Krátkost soužití vynahradí krásný pocit na srdci z vykonaného dobrého skutku, radost, že jste mohli změnit jeden psí život k lepšímu, být nějakému psímu stařečkovi andělem. A to je víc, než jakýkoliv strach a všechno dobré, co člověk vyšle do světa, se mu vrátí. A to přece stojí za trochu strachu, ne?
Jak podle Vás může jednoduše pomoci zvířatům každý člověk?
Tím, že nebude lhostejný. Lhostejnost a neochota je to, co zabíjí a ubližuje – je potřeba si všímat dění kolem sebe, všímat si a nebát se. Pak bude na světě líp. Každý může upozornit na psa uvázaného celé roky na řetězu, na krávy stojící po břicha ve výkalech, na koně s přerostlými
Těch možností je obrovské množství a vybere si opravdu každý. Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody.
(Na obrázku vlevo je Evelína, která našla domov u dvou mladých lidí a psího parťáka Frbula)
Jak jste využili peníze od Laskavce - co plánujete udělat za peníze?
Společně s oceněním nám na účtě přistála částka 66, což je taková Karlova matematická hříčka (Karel Janeček zakladatel Nadačního fonu), převedeno do řeči nás matematických analfabetů, je to 46 656 Kč přesně. Peníze se staly součástí jedné z mnoha uhrazených faktur na veterině. Veterinární péče je naším největším výdajem, psi se k nám dostávají ve stavu řekněme katastrofálním a tím pádem se dostáváme na částky v řádech desetitisíců za měsíc – i po slevách, které nám naši skvělí veterináři poskytují. Prázdninová faktura byla ve výši 48 tisíc a nějaké drobné, předprázdninová taktéž – to jen pro představu. Proti tomu jsou položky za maso – pejsky krmíme BARFem (kvalitní syrové maso, kosti a čerstvá zelenina) v podstatě zanedbatelné. Takže 66 korun se rozplynulo v 99 faktur.
