Sedím před desátou večer v hotelovém pokoji a píšu článek. Najednou za okny slyším vytrvalé houkání. Podívám se ven a vidím přijíždět první policejní auta. Za zhruba dvě minuty je jich před parkem, který sousedí s mořským pobřežím, už deset. Lidé normálně okolo policistů dál chodí a jezdí na elektrických koloběžkách, jako by se nechumelilo (a ono taky nechumelí, je tu 28 stupňů).
Pro mne jako pro Evropana je situace, kdy se v jednu chvíli v bezprostředním okolí parku sjede 38 policejních aut, poměrně dramatická. Policisté vystupují, berou si reflexní vesty, pobíhají sem a tam. Místní si ale z jejich přítomnosti stále nic nedělají. Policisté mezitím utvoří jakýsi lidský řetěz a pomalu postupují směrem do parku. Asi hledají nějakého pachatele, nebo oběť, napadne mě.
Policejní akce už před více než hodinou skončila, ale vlastně pořád pořádně nevím, co se stalo. Žádný místní ani celostátní web nebo televize o akci neinformuje. Co se stalo, nevědí ani místní, včetně jasných „čumilů“, kterých se ptám, když vyjdu na ulici. „Tohle je centrální část města, střelbu nebo krádeže tu policie řeší často,“ řekl mi dvaadvacetiletý Paul. Vzhledem k tomu, že všechna média mlčí, asi o nic velkého nešlo.
Zkusím se přiblížit k místu, kde je koncentrováno nejvíc policistů, ale jsem z prostoru vykázán striktní, ale slušnou černošskou policistkou. A nemám prý fotit. Zda se dělo něco opravdu zásadního, nebo policie řešila nějakou drobnou kriminalitu a přijela v tak velkém počtu, netuším. Je pravda, že při střetu malé skupiny voličů Donalda Trumpa s ještě menší skupinkou jeho odpůrců tady před několika dny asistovalo také hodně policistů, zhruba tolik jako demonstrantů.
Akce končí, po zhruba hodině a půl postupně policejní auta odjíždějí. I tohle je běžný večer v Miami.
