Zemřel legendární kouč tenisových hvězd. Bollettieri učil Agassiho či sestry Williamsovy

Vychoval deset světových jedniček, ke slávě pomohl Andremu Agassimu, sestrám Williamsovým, Marii Šarapovové a mnohým dalším. Svérázného Američana Nicka Bollettieriho hodně lidí považovalo za největšího tenisového trenéra v historii. Zřejmě právem. I po osmdesátce vstával ve čtyři ráno, věčně byl na kurtu, podílel se na výchově dalších a dalších nadějných generací. Až teď se jeho příběh završil. Když v neděli zemřel, bylo mu 91 let.

V subtropickém floridském Bradentonu byl tenkrát dusný hic, propocené triko se lepilo k tělu, mátožně jsem šetřil každým krokem. Právě tady, ve slavné tenisové akademii, jsem se měl další den potkat s mužem, který to tu v roce 1981 založil. Který jako velký učitel pomohl ke slávě Andre Agassimu, Jimu Courierovi, Marii Šarapovové, Venus a Sereně Williamsovým.

S Nickem Bollettierim.

S machrem, před nímž se kolena klepala jinačím mazákům.

Zatím jsem jen koukal kolem. Sledoval jsem vojenský řád, který jedinečnému místu kousek od Sarasotské zátoky vtisknul vystudovaný filozof a bývalý parašutista, v jehož akademii stálo roční studium 1,3 milionu korun. Tipoval jsem, kdo z mladých sportovců makajících na ploše o velikosti 240 fotbalových hřišť může vyrůst v novou hvězdu.

A najednou stál přede mnou.

„Ááá, vy jste ten z Česka. Těší mě. Zítra máme spolu dělat rozhovor, že jo? Ale víte co? Udělejme ho už teď, tamhle si sedneme,“ zavelel rozšafně.

Jen jsem zalapal po dechu, na vymyšlení otázek bylo zhruba pět vteřin. Bollettieri při nich stačil zvesela mávnout na prcka prohánějícího se kurtu před námi: „Hej, kovboji, nechceš vodu?“ Pak už se usmál na mě.

A právě na tenhle úsměv jsem si vzpomněl i po 12 letech, kdy bradentonská akademie oficiálně potvrdila, že její zakladatel ve věku 91 let zemřel. Po vleklých zdravotních problémech, a přece trochu nečekaně. Bollettieri přece dělal dojem, že tu bude navždy.

Tenisovým trenérem byl od roku 1956. Jakmile otevíral svou akademii, s typicky americkým sebevědomím nepochyboval, že tahle fabrika na talenty bude brzy nejlepší na celém světě. I díky Bollettieriho již zmíněným zkušenostem z armády.

„Tenisu se musíte odevzdat. Mít disciplínu. A já jsem si uvědomil, že je kázeň zatraceně potřeba, právě při skákání s padákem. Do života mi to ohromně pomohlo,“ svěřil se mi.

Na vojenský dril byl u ostatních pes i proto, že se mu nevyhýbal ani sám. I po osmdesátce vstával každý den ve čtyři ráno, o pár minut později se už s raketou v ruce proháněl po kurtu. Právě tímhle nezdolným přístupem si získal respekt i u tenistů, ze kterých se postupně staly globálně známé osobnosti.

„Přestože třeba Andremu Agassimu bylo dost těžké radit, když přišel k nám do akademie. Byl to rebel. S takovou Šarapovovou to bylo snadnější. Ona měla zájem naslouchat. I to je umění kouče: pochopit, jakým způsobem dovést toho kterého hráče k cíli,“ popisoval. „Když jsem viděl Andreho, tušil jsem, že to bude těžké. Ale ten klučina měl v sobě jiskru. Neuvěřitelnou jiskru. S takovým to musíte zkusit.“

Sem do Bradentonu za ním i nejslavnější jména jezdila ještě dlouho poté, co už odrostla juniorskému věku. Potrénovat, připravit se na nejdůležitější turnaje sezony. S mnohými z těch es zůstal v přátelském kontaktu. Jen u některých se časem ukázalo, že spolupráce prostě nedává smysl.

„Nebavilo mě dělat s lidmi, kteří neměli zájem se zdokonalovat,“ popisoval. „Například Marcelo Rios. Snad nejtalentovanější tenista, kterého jsem kdy potkal. Ale zároveň člověk, který nikdy nenaplnil svůj potenciál. Protože tomu nedal všechno. Pro mě nemá smysl spolupracovat s takovým hráčem.“

Ptal jsem se Bollettieriho v téhle souvislosti i na to, zda je těžší říct dítěti, že na to nemá, nebo přesvědčit skvělého tenistu, že je skvělým tenistou. Zase se pousmál.

„Musím umět obojí. Nesnadné je to i to. Někdy musíte druhému vysvětlit, že pro štěstí v životě nemusí být nutně světovou jedničkou. Nebude ničím horším jen proto, že z něj nevyroste šampion. Může se skvěle uplatnit jako lékař nebo cokoli jiného,“ tvrdil smířlivě chlapík, kterého přitom měli někteří za sebestředného mezulána.

Já měl jinou zkušenost. Věnoval mi v tom lednu 2009 asi dvacet minut. Když jsme se loučili, mrknul na vedle stojícího Aleše Kodata, nevlastního otce a kouče tenisové komety Nicole Vaidišové: „Tohle bylo milé povídání!“

Bylo. Moc.

I když jsem se tenkrát zpotil i kvůli něčemu úplně jinému než pro to floridské vedro.

Tagy: