Italská herečka Monica Vittiová, která se zapsala do dějin kinematografie ztvárněním hlavních rolí ve filmech svého krajana Michelangela Antonioniho, zemřela ve věku 90 let. Oznámil to dnes italský ministr kultury Dario Franceschini.
„Sbohem Monico Vittiová, sbohem královno italského filmu. Dnešek je opravdu smutný den, odešla velká umělkyně a velká Italka,“ uvedl ministr v prohlášení podle agentury AFP. Vittiová ztvárnila na filmovém plátně pestrou škálu postav od psychologických portrétů moderních ženských hrdinek až po komediálně laděné postavy temperamentních žen. Později se prosadila také na poli scenáristickém a režijním.
Zármutek na sociálních sítích projevují režiséři, herci a další představitelé italské a evropské kinematografie. „Hrála role sousedky odvedle s bravurou bohyně a role královen s jednoduchostí sousedky odvedle,“ napsal bývalý šéf filmového festivalu v Cannes Gilles Jacob.
Tajemný půvab emancipovaných žen raněných láskou
Podle italského deníku Corriere della Sera byla Vittiová „herečkou, jež zažila dva životy“. Deník tím poukazuje na rozmanitost hereckých rolí, které za života dostala ve filmu a divadle, i na závažnou nemoc „Alzheimerova typu“, kvůli které se v posledních 20 letech stáhla do ústraní.
Francouzský list Le Monde, který vydal zprávu o smrti herečky již v roce 1988, napsal, že ve Vittiové se „nekonformní temperament snoubil s fantaskním naladěním a sebevražednými sklony“. Deník také připomněl výrok Antonioniho, že Vittiová měla „tvář úzkosti“. Současně ale vykazovala „tajemný půvab emancipovaných žen, které se zdají raněné ztracenou láskou“, míní deník.
S Antonionim jako režisérem se Vittiová (narozena 3. listopadu 1931) poprvé setkala při natáčení filmu Dobrodružství, který na festivalu v Cannes v roce 1961 vyvolal velmi rozporuplné reakce. Dnes je ale pro svůj novátorský přístup řazen ke klenotům filmového plátna. Vittiová, která za roli v Dobrodružství dostala na Berlinale cenu za nejlepší ženský herecký výkon, hrála i v Antonioniho dalších třech proslulých dílech z první poloviny 60. let – Noc, Zatmění a Červená pustina, které dohromady tvoří takzvanou „tetralogii citů“. Díky ní herečka, jež udivovala svou netypickou a tajemnou krásou, dosáhla mezinárodní proslulosti.
A když se s Antonionim krátce po svých pětatřicátých narozeninách rozešla, tak rychle dokázala, že její herecký rejstřík je širší a obsáhne i komické polohy. Ať už to bylo ve filmové parodii Josepha Loseyho Modesty Blaise či v satirické komedii Dívka s pistolí režiséra Maria Monicelliho. „Monicu jsem znal dobře a věděl jsem, že má fantastický smysl pro humor a sebeironii. Tak jsem ji jen trochu popostrčil,“ prohlásil o Vittiové před lety v rozhovoru pro Lidové noviny Monicelli.
Host filmového festivalu v Karlových Varech
Filmem Lásko má, pomoz mi (1969) začala její spolupráce s hercem a režisérem Albertem Sordim, se kterým vytvořila skvělou komediální dvojici. Tragikomickou polohu si vyzkoušela rolí květinářky ve Scolově filmu Drama žárlivosti (1970) nebo jako anarchistická zpěvačka a tanečnice v politické komedii Šantánová Nini (1970).
Ani v té době ale Vittiová nezanevřela na dramatické role, důkazem jsou třeba filmy Tosca, Tereza zlodějka nebo Ve státním zájmu. V roce 1974 se mihla v malé roli i ve filmu Přízrak svobody, jen aby mohla pracovat se slavným režisérem Luisem Buňuelem. V 80. letech se všestranná umělkyně začala uplatňovat také jako scenáristka a režisérka. Se svým novým životním partnerem režisérem a fotografem Robertem Russem napsala scénář a hrála hlavní roli v jeho komedii Flirt (1983). V roce 1986, po více než dvacetileté pauze, se opět objevila na jevišti ve hře Neila Simona Podivný pár.
Vittiová, která byla v roce 1984 oficiálním hostem filmového festivalu v Karlových Varech, obdržela za své herecké výkony řadu ocenění. Jejím posledním celovečerním filmem bylo Scandalo segreto z roku 1989, který i režírovala a podílela se na scénáři. Na veřejnosti se naposledy objevila v roce 2002 na pařížské premiéře divadelního muzikálu o zvoníkovi od Matky Boží, později se u ní projevila Alzheimerova choroba, kvůli které se stáhla do soukromí.
Monica Vittiová po boku Alaina Delona ve filmu Zatmění z roku 1962 Zdroj: Profimedia.cz
Monica Vittiová na Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách, psal se rok 1980 Zdroj: Getty Images
Monica Vittiová pózuje fotografům na banátském filmovém festivalu v roce 1964 Zdroj: AP
Monica Vittiová na filmovém festivalu v Cannes v roce 1982 Zdroj: AP
Slavná italská herečka Monica Vittiová (20thCentFox/Courtesy Everett Collection) Zdroj: Profimedia.cz
Italsá herečka Monica Vittiová Zdroj: Profimedia.cz
Monica Vittiová s manželem Robertem Russoem na snímku z roku 1998 Zdroj: Profimedia.cz
Alebrto Sordia Monica Vittiová přebrali v roce 1995na filmovém festivalu v Benátkách ocenění za celoživotní přínos filmu Zdroj: Profimedia.cz
Monica Vittiová doma v Římě v roce 1985 Zdroj: Profimedia.cz
Monica Vittiová a Alberto Sordi ve filmu Vím, že víš, že vím z roku 1982 Zdroj: Profimedia.cz
Monica Vittiová ve snímku Noi Donne Siamo Fatte Cosi z roku 1971 Zdroj: Profimedia.cz
Monica Vittiová po boku Alaina Delona ve filmu Zatmění z roku 1962 Zdroj: Profimedia.cz
Monica Vittiová na Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách, psal se rok 1980 Zdroj: Getty Images
Monica Vittiová pózuje fotografům na banátském filmovém festivalu v roce 1964 Zdroj: AP
Monica Vittiová na filmovém festivalu v Cannes v roce 1982 Zdroj: AP
Slavná italská herečka Monica Vittiová (20thCentFox/Courtesy Everett Collection) Zdroj: Profimedia.cz
Italsá herečka Monica Vittiová Zdroj: Profimedia.cz
Monica Vittiová s manželem Robertem Russoem na snímku z roku 1998 Zdroj: Profimedia.cz
Alebrto Sordia Monica Vittiová přebrali v roce 1995na filmovém festivalu v Benátkách ocenění za celoživotní přínos filmu Zdroj: Profimedia.cz
Monica Vittiová doma v Římě v roce 1985 Zdroj: Profimedia.cz
Monica Vittiová a Alberto Sordi ve filmu Vím, že víš, že vím z roku 1982 Zdroj: Profimedia.cz
Monica Vittiová ve snímku Noi Donne Siamo Fatte Cosi z roku 1971 Zdroj: Profimedia.cz
