Francouzský herec Michel Piccoli zemřel 12. května ve věku 94 let. Jeho rodina oznámila jeho úmrtí až o šest dní později v komuniké pro agenturu AFP. Časopis Le Point uvedl, že odešel „poslední velikán francouzské kinematografie“. Proslavil se satirickými a skandálními rolemi, dobrodružným životem i tajemným vystupováním. Piccoli byl politicky angažovaným umělcem, vyhraňoval se zejména proti pravicovému extremismu.
Herec a producent Michel Piccoli se narodil v roce 1925 v Paříži jako syn italského houslisty Henriho Piccoliho a francouzské klavíristky Marcelle Expert-Beznaçon. Celé dětství strávil obklopen umělci, zejména z okolí Bastilly, poblíž které s rodiči žil. Poprvé se k divadlu dostal jako devítiletý, když si zahrál v Andersenově pohádce Císařovy nové šaty.
Jeho uměleckou kariéru později na čas přerušila druhá světová válka. Tehdy jel 300 kilometrů na kole za svou rodinou a přáteli, kteří se uchýlili do depatrementu Corrèze. Pomáhal zde prchat Židům před nacistickou hrozbou a naslouchal projevům Hitlera, které ho utvrdily v jeho přesvědčení o škodlivosti pravicového extremismu. Vydrželo mu celý život ostře se ohrazoval zejména proti Národní frontě Marine Le Penové.
Po válce se rodina vrátila do Paříže a Piccoli navštěvoval herecké kurzy, které vedly velké divadelní osobnosti. První filmovou roli získal v roce 1949 ve snímku Le Point de Jour Louise Daquina (Pointa dne) Louise Daquina. Tento komunistický filmař rozpoznal talent mladého herce a rozhodl se dát mu šanci. Piccoli však v té době svou pozornost věnoval stále spíše divadlu, účinkoval třeba na scéně Babylone, jež uváděla avantgardní kusy Ionesca a Becetta. Potkal tam svou budoucí ženu Eléonore Henrit, s níž byl ženatý mezi lety 1954 a 1966.
Nevěřící papež
Piccoli byl známý svou schopností hrát komediálně a ironicky. Své pověsti dostál, když v roce 1956, poté, co se z něj stal ateista, oblékl kněžské roucho ve filmu La Mort en ce jardin (Smrt v této zahradě). Jeho odklon od víry byl přitom pro praktikující rodinu, z níž pocházel, skandální. Přispělo k tomu hlavně seznámení se španělským filmovým tvůrcem Luisem Buňuelem, který byl známý svým antiklerikalismem. Tvůrčí dvojicí se stali na několik let. Po více než 50 letech, v roce 2011, se ve snímku Habemus papam (Máme papeže!) stal samotnou hlavou katolické církve. Dílo získalo Zlatý globus v kategorii nejlepší film.
Piccoli se proslavil zejména v 60. letech, kdy se objevil v televizních filmech Sylvie a fantom nebo Tu ne m‘échapperas jamais (Nikdy mi neutečeš). Jeho tvorba však stále pokračovala zejména na divadelních prknech. Obsazovali ho nejvýznačnější divadelní režiséři tehdejší Francie, například Jacques Audiberti či Jean Vilar. Ve své zlaté éře se také spřátelil s Borisem Vianem a Jeanem-Paulem Sarterem. Jeho druhou ženou se v roce 1967 stala zpěvačka Juliette Gréco, s níž žil jedenáct let.
Velkým milníkem v Piccoliho kariéře byl „skandální“ film z roku 1973 Velká žranice režiséra Marca Ferreriho. Tvůrci jej uvedli na festivalu v Cannes, kde způsobil poprask. Hlavní zápletkou je, že se parta přátel schází v domku na okraji města, aby spáchala zvláštní druh sebevraždy – „přežrala se“ různými lahůdkami. Jedná se mimo jiné o kritiku dekadence moderní společnosti.
Michel Piccoli byl velmi věrným hercem, který natočil mnoho filmů se svými oblíbenými režiséry, například se zmíněným Buňuelem. Dával však také šanci mladým tvůrcům. Naposledy stál před kamerou v roce 2014 ve filmu Le goût des myrtilles (Chuť borůvek) belgického režiséra Thomase de Thiera. Ten se však těšil jen minimálnímu zájmu publika.
Krátce před svými 90. narozeninami se pak pomyslně loučil s obrazovkou v dopise svému příteli, herci Gillesi Jacobovi. „Přáli bychom si, aby to nikdy neskončilo, ale ono to končí. Jsem starý muž s děravou hlavou,“ napsal Piccoli v narážce na to, že si již nebyl schopný dobře zapamatovat texty svých rolí.
