Příběh malého Péti
Už čtyři roky nátáčím reportáže o intenzivní neurorehabilitaci, o metodě, která pomáhá doslova a do písmene stavět na nohy často předem odepsané děti. Zaznamenal jsem už desítky příběhů, které mají mnoho společného. Na počátku skepse lékařů a zklamání z běžných rehabilitačních metod, které posléze střídá nadšení z obrovského pokroku dítěte.
"Říkali, že nikdy nebude chodit, že nebude mluvit," popisují rodiče věty, které slýchali, zatímco jejich ratolesti lezou po čtyřech, zkoušejí první samostatné kroky nebo opakují básničky. Viděl jsem Katku, maminku malého chlapce po vážné autonehodě, která se téměř z komatu posunula do stavu, kdy komunikuje na Facebooku a večer si vyrazí s přáteli na pizzu. Pamatuji si na Kevina, který v době prvního natáčení měnil vozík za berle. Nedávno jsem ho potkal, jak jede na koloběžce do skateparku. Kdyby se ke mně sám nepřihlásil, vůbec bych ho nepoznal.
Čtyři roky mi nejde do hlavy, proč tuto metodu stát neplatí. Proč musejí lidé, kterým osud naložil víc než dost, doslova žebrat o každou korunu, zadlužovat se a pořádat sbírky plastových víček. Vždyť každý pokrok, který teď udělají, ušetří v budoucnu státní pokladně nemalé peníze na sociálních dávkách. Je přece rozdíl mezi placením nepřetržité péče o člověka, který jen bezmocně leží, a dávkami pro ty, kteří jsou schopní si s berlemi dojít na záchod.
Po čtyřech letech komunikace s ministerstvem zdravotnictví, pojišťovnami i odbornou lékařskou společností, kdy se odkazoval jeden na druhého, se teď konečně objevila reálná naděje. V červnu se definitivně rozhodne, jestli se intenzivní neurorehabilitace objeví na seznamu pojišťovnami hrazených výkonů.
Poprvé za celou tu dobu také někdo z ministrů zdravotnictví skutečně přijel, aby na vlastní oči viděl, jak to celé funguje. Podle terapeutů i rodičů je to dobré znamení a zvětšuje se tak naděje, že to tentokrát dobře dopadne.
A co vlastně tato metoda obnáší? Intenzivní neurorehabilitace spočívá v kombinaci různých druhů cvičení, které mají za cíl naučit mozek znovu ovládat tělo. Fyzioterapeuti, ale třeba i logopedi a další specialisté s pacientem pracují tři až čtyři hodiny denně, obvykle po dobu jednoho měsíce. Terapie by se měla ideálně opakovat dvakrát ročně. Je ale velice drahá. V několika zařízeních v Česku si za měsíční cyklus účtují padesát až sto tisíc korun. Kolik pacientů takto každý rok podstupuje terapii, kterou jejich rodiny musejí platit ze svého, není jednoduché spočítat. Odhad se pohybuje mezi jedním až dvěma tisíci ročně.
Autor: Libor Tampier